„V Prušánkách se dotkla kolektivizace každého, protože i ti, co měli nejméně, tak všechno šlo do družstva. Bolestné to bylo pro každého, protože on každý prostě byl přesvědčený, že půda ho uživí za každé situace. Což je pravda, protože za války ještě vesnice se živila de facto sama. A dokonce živila, i když oni si to nepřipouštějí, i město. Víte, kolik sem lidí jezdilo třeba koupit mouku, sádlo. Ovšem to byl takový výměnný obchod. Přivezl košili a za ni chtěl půl kila sádla, třeba.“ – „Kolektivizace pro ně byla nepříjemná v tom, že vzala lidem chuť se starat o to svoje a starat se o sebe.“ – „Přesně, nejenom to, ztratil se vztah k půdě. Dneska, já si nedovedu představit ty mladé lidi, že by najednou měli jít… My s manželkou, ještě když jsem skončil tady na úřadě, tak my jsme hospodařili ještě. Nás to bavilo tenkrát ještě.“
„Já jsem kandidoval za Moravu. To bylo tenkrát takové, jak se to jmenovalo, už ani nevím, ale bylo to za Moravu. Největší sranda byla ale taková, že já jsem dostal z Prušánek nejvíc hlasů. Co jsem dělal, tak jsem dělal třeba i matrikáře, na kultuře jsem se dost podílel, ale že bych měl přímo vazby nějaké na vedení obce, to ne. V zastupitelstvu jsme měli všechny strany, byly tam i partaje, ale oni nechtěli spolupracovat.“ – „Co je na starostování nejtěžší podle vás?“ – „Vztahy k lidem a lidí k vám. Víte, protože tam musíte řešit někdy i nepopulární věci, vztahy mezi sousedy třeba nebo rozhodujete o něčem, co není populární. Ale dá se to zvládnout.“
„Já jsem byl členem České numismatické společnosti a jako členové jsme měli pobočku v Uherském Hradišti. A do toho Uherského Hradiště jsem vždycky jednou za měsíc jezdil. A při té příležitosti jsem chodíval také do zemského muzea v Uherském Hradišti. A tam byl také umístěn kříž dřevěný, který v Prušánkách byl postaven na místě dnes kamenného kříže. Já si ho ještě pamatuji, ten dřevěný kříž. A on, vzhledem k tomu, že byly tenkrát nějaké povodně nebo něco, on by se měl zřítit. Tak než by se rozlámal a zlomil, tak ve čtyřicátém druhém byl vykopán a byl převezen do toho muzea v Uherském Hradišti, kde je dosud. No, a když se o tom začalo mluvit, o tom, že má být tady to [oslava výročí obce], tak tam byl už myslím… Jenda Nosek, to je můj bývalý žák, tak jsem přišel s nápadem, jestli by se takový památník tady nemohl udělat. On s tím souhlasil, převzal nad tím záštitu. No, a když to bylo takto schváleno, mně už nic jiného nezbývalo, abych v té věci začal jednat.“
František Hradil se narodil 1. prosince 1932 v Prušánkách na Hodonínsku. Od září 1945 studoval na klasickém gymnáziu ve Velehradě, které ale bylo v roce 1950 zavřeno. Přešel nejprve na reálné gymnázium do Uherského Hradiště a pak do Hodonína. Maturoval v roce 1952 a brzy získal místo úředníka v Jihomoravské armaturce. Na vojnu narukoval v roce 1953. Protože bylo na Břeclavsku málo učitelů, dostal doporučení ucházet se o místo učitele. Při práci učitele si dodělával potřebná studia. V roce 1958 se oženil s Marií, rozenou Hlaváčovou. Koncem 70. let studoval pedagogiku na filozofické fakultě v Brně, v roce 1972 získal místo na pedagogické fakultě, kde pracoval do roku 1990. V tomto roce byl zvolen starostou obce Prušánky. V roce 2010 inicioval postavení vinařského kříže, vyřezal ho a v roce 2011 byl kříž posvěcen. František Hradil zemřel 28. dubna roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
