Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hradil (* 1932  †︎ 2021)

• narozen 1. prosince 1932 v Prušánkách na Hodonínsku

• od září 1945 studoval na klasickém gymnáziu ve Velehradě

• 1953 narukoval na vojnu v Jeseníku

• 1958 se oženil s Marií, rozenou Hlaváčovou

• 1958 se stal učitelem, při práci studoval pedagogický institut

• 1972 dostal místo asistenta na pedagogické fakultě v Brně

• 1982 byl jmenován docentem pedagogiky

• 1990 byl zvolen starostou obce Prušánky

• 2011 byl vysvěcen dřevěný kříž, který vyřezal

• zemřel 28. dubna 2021

František Hradil se do historie obce Prušánky poprvé významně zapsal v roce 1990, kdy byl zvolen starostou. Podruhé při 750. výročí založení vesnice, kdy byl postaven a posvěcen velký vinařský kříž, který pamětník vyřezal. Jako obecní kronikář zaznamenal mnoho dalších menších i větších událostí Prušánek.

Válku děti příliš nechápaly

František Hradil se narodil 1. prosince 1932 v Prušánkách na Hodonínsku. Otec jezdil do Brna do cihelny, maminka byla doma. „Bylo zemědělství, práce od rána do noci. Děti buď zlobily, nebo pomáhaly. Ve dvanácti letech jsem suverénně jezdil s krávou.“ Do obecné školy začal chodit v roce 1939. Začínající válku děti příliš nechápaly, ale vojáci je zajímali: „Za struhou je park a vzpomínám si, že tam bylo obrovské shromáždění českých vojáků, asi tam měli cvičení. Potom si vzpomínám na mobilizaci. Jednotliví muži dostávali uniformu a jeden muž nedostal bodák, takže se o to hlásil. Byla to skoro euforie, muži chtěli vlast chránit.“

V době války si lidé pomáhali, semknutost lidí byla daleko větší než dnes. Františkovy rodiče hospodařili, měli pole a krávu. „Kladu si otázku, jak je možné, že naši rodičové s tak malým výnosem dokázali platit daně, platit pojistky, nás šatit. Já jsem nikdy neměl hlad, já dodneška nevím, jak to dělali, že oni ty peníze získali.“ Schovávaly se potraviny, dělaly se načerno zabijačky, zakopávalo se víno ve sklepech. Průběh války lidé sledovali díky rozhlasu, hojně se poslouchala zakázané vysílání z Londýna.

Před příchodem fronty se odehrála jedna událost: „Jednou jsme seděli s rodiči a šel kolem nás nějaký Slovák v uniformě, ale to bylo ještě za okupace. Ten se ptal, jestli už čekáme na Rusy a víc nic. On jen prošel a šel pryč.“ Frontu přečkávali lidé z Prušánek většinou v areálu vinných sklepů Nechory, který se nachází asi kilometr za obcí. „Tady to už bylo slyšet a měli jsme dalekohledy, viděli jsme oblaka z děl. Do Nechor si lidé brali přikrývky a jídlo, nikdo nevěděl, na jak dlouho tam jdeme.“ Fronta přešla, vojáci zkontrolovali sklepy a odešli. Po třech dnech se rodina vrátila domů.

Na gymnáziu ve Velehradě

V roce 1945 se František dostal na klasické gymnázium na Velehradě. Škola a internát byly v areálu kláštera na Velehradě, který patřil řeholníkům Tovaryšstva Ježíšova. „Škola byl šok, a sice především styl výuky. To bylo paměťové vyučování, fakta. Dnes říkají, že škola učí myslet, ale když nic neznáte, tak o čem chcete přemýšlet.“ V roce 1950 došlo ke zrušení koleje i školy. Ještě předtím byli studenti převedeni na reálné gymnázium v Uherském Hradišti. „Nic nám neřekli, přišlo nařízení a bylo to. V učení to byl další šok, protože na reálném bylo více přírodních věd a francouzština.“ Po zrušení velehradského gymnázia rodiče neviděli důvod, aby pamětník dále dojížděl, a na poslední rok chlapce převedli na gymnázium v Hodoníně. Maturoval v roce 1952.

Kolektivizace se dotkla každého

Začátkem 60. let přišla i do Prušánek kolektivizace, lidé podepisovali vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Všechno šlo do družstva. Kolektivizace podle mě nebyla tak tvrdá, protože tady byla spousta lidí s malými pozemky. Ale přirozeně bolestné to bylo pro každého.“ Lidé byli přesvědčeni, že je půda uživí, protože měli z války zkušenost, že jim poskytla obživu. Vesnice se uživila sama. „Kolektivizace vzala chuť starat se, ztratil se vztah k půdě. Dnes je vesnice závislá na obchodech.“ Na druhou stranu ale pamětník podotýká, že družstvo pomáhalo lidem obdělávat pole pomocí družstevních strojů, traktory nebyly mezi lidmi tak běžné jako dnes. Rodiče v JZD nepracovali.

Hledání zaměstnání a založení rodiny

Po maturitě František nechtěl další studia. „Tím, jak jsem přecházel z jedné školy na druhou, byl jsem frustrován. První, co bylo, chtěl jsem jít dělat.“ Přihlásil se Moravských naftových dolů na post vrtného dělníka, jenže měl maturitu a místo nedostal. Musel nastoupit do Jihomoravské armaturky jako úředník. Protože nestudoval obchodní akademii jako další spolupracovníci, musel se učit nové dovednosti.

Na vojnu pamětník narukoval v roce 1953 do Jeseníku. „Někdy mi připadalo, že proti naší rodině musel někdo něco mít, jestli tím, že jsem byl na Velehradě… první, co bylo, byl jsem jako maturant jediný na jednotce a nedostal jsem se na poddůstojnickou školu.“ Na tu ho pustili s půlročním zpožděním a dohánět musel tak, aby skončil s ostatními. Stal se důstojníkem v záloze a v roce 1955 se z vojny vrátil domů.

O rok později se seznámil s budoucí manželkou Marií, rozenou Hlaváčovou. Marie byla diplomovanou zdravotní sestrou, svatba se konala v roce 1958. Manželé vychovali dva syny.

Od učitele k vysokoškolskému pedagogovi

Na Břeclavsku bylo málo učitelů, František dostal tip, aby se přihlásil o místo. Tehdy to šlo. Začal pracovat jako učitel a postupně si dodělal maturitu na pedagogické škole ve Znojmě a studoval tři roky pedagogický institut ve Zlíně. Jako učitel působil nejprve ve Velkých Bílovicích, pokračoval v Hlohovci, v Rakvicích a skončil v Moravském Žižkově. Nejprve mohl učit jen na prvním stupni, po absolvování školy ve Zlíně mohl vyučovat přírodopis a chemii na druhém stupni základní školy.

František studoval dál, v roce 1973 složil státní zkoušku z pedagogiky na filozofické fakultě v Brně. Koncem studia se objevila informace o konkurzu na místo asistenta. „Já jsem konkurz vyhrál a v roce 1972 mě přijali do zaměstnání na pedagogické fakultě. Do Brna jsem dojížděl každý den, spal jsem ve vlaku.“ Pamětník v dalších letech složil rigorózní zkoušky na doktora filozofie, později i na kandidáta věd. V roce 1982, ve věku 50 let, byl jmenován docentem pedagogiky. Na fakultě vyučoval obecnou pedagogiku, historii, filozofii a psychologii, vedl semináře a cvičení. Stal se zástupcem vedoucího katedry a vedoucím audiovizuálního centra. Tam se vyráběly pomůcky pro učitele a další fakulty.

„Dneska už bych učit nechtěl. Drzost dětí a neschopnost se učit roste. Dneska se dětem všechno umožňuje, aby dosáhly všeho. Ony něčeho dosáhnou a pak nejsou samostatné… dnes mají děti asistenty a co potom ti lidé budou dělat v dospělosti? Budou za sebou někoho mít?“

Při vzpomínkách došlo i na členství v komunistické straně. „To bylo pro učitele nutné. Já jsem nebyl nijak aktivní, na schůze jsem nechodil. Pořád jsem musel studovat. Někteří si dnes myslí, že stačilo předložit červenou knížku a už dostal zlaté z nebe. Houby, musel jsem dřít jako každý druhý.“ Pamětník oceňuje velké zázemí v rodině a podporu manželky. Po celou dobu působení na fakultě jezdil denně domů k rodině. Současné dění ve školství sleduje spíše okrajově. „Je tolik informací, co žáci musí vstřebat. Současná ekonomická situace rodin má vliv na děti. Dřív bývaly děti sedláků a bezzemků a dnes jsou ti, kteří mají lepší oblečení, telefon a tablet… tedy, že se odlišují vnějšími znaky než vnitřním obsahem.“

Rok 1989 jsem přivítal

Sametovou revoluci v roce 1989 prožil pamětník na fakultě. „Tady v těch okamžicích se studenti fakulty přihlásili k novému trendu intenzivně a spontánně tak, že i nám možná některé věci vyčítali. Požadovali, aby metodiky – jakým způsobem se vyučuje –, aby přednášeli mladší učitelé. Jenže mladý učitel s tou metodikou má sám co dělat. Takže tak. Jinak já se domnívám, že celá ta akce přerodu na naší fakultě proběhla spontánně, bez nějakých zbytečných emocí.“ S překvapením František sledoval reakce některých studentů a nelíbily se mu nové rysy – drzost a povýšenost. „Mnozí studenti si mysleli, jak byli revoluční, houby, každý kráčel, jak to měl nalinkované.“

Starostou obce Prušánky

V roce 1990 byl František zvolen starostou za Moravskoslezský demokratický blok. Bylo mu 58 let. „Dostal jsem z Prušánek nejvíc hlasů, takže mně nic jiného nezbývalo,“ dodává s úsměvem pamětník. Přerušil tím kontakty s fakultou, do Brna už se nevrátil. I když pracoval jako matrikář a býval členem sboru pro občanské záležitosti, z vedení obce měl zprvu obavy. „Měl jsem spolupracovnice, které věděly, jak se v tom dřív chodilo, nemusel jsem bádat, za kým jít. Ony věděly, jak se zachovat v praktických záležitostech. To byla obrovská pomoc.“ Problém nebyl ani s členy odcházejícího vedení. „Po této stránce ten přechod z jednoho systému do druhého byl pokojný.“

V uskupení starostů Hodonínska dostával občas pocítit, že je z Prušánek. Dva čelní představitelé okresního výboru totiž byli z této obce. „Lidé si představovali, že oni obec protežovali nejvíc. Mysleli, že máme pozlacené střechy.“ Politické spektrum po volbách bylo rozmanité: ODS, ČSSD, lidovci, KSČM a Morava. V první řadě nové zastupitelstvo řešilo dokončení vodovodu a kanalizace a zavedení plynu. „Tehdy ty náklady nebyly tak velké jako dnes. Budovalo se jen to, na co byly peníze.“ A co je na funkci starosty nejtěžší? „Vztahy k lidem, protože tam musíte řešit i nepopulární věci, vztahy mezi sousedy, někomu můžete i poškodit, rozhodujete o něčem, co není populární.“ Pamětník byl starostou celé funkční období, v dalších třech volebních obdobích byl volen radním.

Kronikářem a řezbářem

František se už v 80. letech aktivně zajímal o dění v obci. Zapisoval do matriky, dokonce byl u toho, když se převáděly matriky z farního úřadu na obec. V roce 1996 se stal kronikářem. „Vycházel jsem vždycky z toho, co se dělo všeobecně, a pak se zaměřil na Prušánky. Údaje jsem psal na psacím stroji a pak je rukou přepisoval do kroniky.“ Podílel se na knize Prušánky, vinařská obec Podluží a Druhá světová válka v kronikách obcí regionu Podluží. Pravidelně přispívá do místního Zpravodaje.

V roce 2011 byl postaven a posvěcen velký vinařský kříž, který pamětník vyřezal. „Byl jsem členem numismatické společnosti a narazil jsem v muzeu v Uherském Hradišti na původní kříž. Já si ho ještě pamatuju.“ Plánovaly se oslavy 750. výročí založení obce a pamětník navrhl zhotovení nového kříže. Dřevo pomohli zařídit v místní pile, obrazy na kříž vyřezal pamětník se synem, ukřižovaného Krista vyřezal klempíř Krist, tělo namalovala Slavomíra Foretová. Obrazů na kříži je více než dvacet, místo atributů utrpení je tam celý Kristův život. Nový kříž byl posvěcen při velké slavnosti za přítomnosti Mons. Jana Graubnera.

František Hradil se stále zajímá o dění v obci. V roce 2018 uváděl do života DVD Prušánky v nářečí. Rád čte historickou literaturu a stále vyřezává. Své vyprávění uzavírá prožitou zkušeností: „Člověk má být pilný v práci, protože když budete pilní a budete mít v sobě smysl pro určitý řád, pak se vám bude život žít daleko líp než člověku, který se motá od jednoho k druhému.“