Jaroslav Hocký

* 1946

  • "Bylo to někdy v zimě a na Václaváku rozháněli demonstranty, jak se říkalo, že jsou to ty deklasované živly, kriminální a takové. A já jsem říkal: ‚Hele, tohleto neskončí.‘ Pak začal Palachův týden, kdy tam den co den byly demonstrace, rozháněli je vodou. Vodu po těch demonstrantech stříkali, tomu se říkalo Husákovy koupele. A takhle se to táhlo pořád a bylo jasné, že něco přijde. Začalo se to hroutit v Polsku, Maďarsku, v NDR byly velké demonstrace. Říkal jsem si: 'To už je jenom otázka času, kdy to přijde.' A i v Rumburku se už tvořily takové hloučky. Rozháněli je, aby byl klid. Říkali, že lidi potřebují klid na práci a žádné demonstrování."

  • "Vozidla jezdila přes Rumburk ještě několik dní, přejížděli. Vím, že se ani v továrně nepracovalo. Pořád se sedělo a debatovalo a pořád se psaly nějaké petice a požadovalo se, aby odešli a takové věci, což bylo všechno bezpředmětné. Ale pamatuju si na jednu věc. Dělal se mnou nějaký kolega, on už nežije, teď už to můžu říct, Pepík Jelínek. Koukali jsme z okna z Desty na hlavní silnici. A on na ně hrozil pěstí a řval: ‚Ty okupant!‘ A najednou kolona zastavila a on se lekl. Tam byl statečný, ale vzápětí… A lekl se a utíkal pryč a utekl až na druhý konec továrny do nástrojárny k Bořku Halíkovi a říkal, ať ho schová. Že ho honí Rusové. A oni ho vůbec nehonili – museli zastavit, protože tam je železnice a jel vlak a zavřely závory. Byli zvyklí, že na ně hrozí pěstí a nadávají jim. To pro ně nebylo nic, kvůli čemu by museli zastavovat. Pak jsme si z toho Pepíka dělali legraci. Říkali jsme: ‚Ty jsi zvládnul halový rekord při běhu před Rusy, když jsi utíkal!"

  • "Běželi pryč hořícími ulicemi [Drážďan]. Říkal, že byl takový vítr – jak to hořelo, tak to nasávalo v těch ulicích vzduch –, že se lidi museli držet, aby je to nevtáhlo někam do ohně. A že běželi kolem nějaké nádrže, kde byla voda, a lidi v tom horku do té nádrže naskákali. Jenže problém byl v tom, že nemohli pak vylézt ven. Bylo to, já nevím – třeba od té hladiny nahoru byl metr nebo víc než metr, a prakticky se tam všichni utopili. Nebo ještě vím, že mi říkal, že vyšli na ulici, a tam stál lev. Zoologická zahrada byla taky zasažena, zvířata vyběhla ven. A z té ZOO vylítnul lev a lidi se ho báli, ale on naopak hledal přítomnost lidí, protože se bál taky. Všude oheň, a tak hledal spíš útočiště u lidí, a všichni před ním utíkali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Varnsdorf, 19.07.2024

    (audio)
    délka: 02:10:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při bombardování Drážďan do sebe oheň vtahoval lidi, bylo to peklo

Doma v Rumburku na vycházce z vojny, 1965
Doma v Rumburku na vycházce z vojny, 1965
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Hocký se narodil 25. března 1946 v Rumburku. Dva roky před jeho narozením zemřel v osmi letech na zánět mozkových blan jeho starší bratr, pamětníka si tak jeho otec Augustin a maminka Julie pořádně hlídali a měli o něj velký strach. Po podpisu mnichovské dohody v roce 1938 se rodiče odstěhovali z pohraničního Rumburku hlouběji do vnitrozemí, k příbuzným do Domoušic u Rakovníka, odkud pocházela otcova rodina. Tatínek strávil dvě válečná léta jako poštmistr v Drážďanech, ze kterých s velkým štěstím 13. února 1945 při mohutném bombardování spojeneckými vojsky se svým nejlepším přítelem uprchl. Po válce se rodiče vrátili do Rumburku, do domu, ve kterém zůstala babička. Pamětník vystudoval střední průmyslovou školu ve Varnsdorfu a narukoval na vojnu. Tam potkal syna tatínkova přítele, se kterým otec vyvázl z ohnivého pekla bombardovaných Drážďan, a stali se z nich celoživotní kamarádi. Už na vojně začal pamětník kvůli artróze kyčlí běhat, nezastavil se pak celý život. S kamarády běhal dálkové turistické pochody, nebál se ani naskočit na lyže. Na startu svojí první Jizerské padesátky stanul v roce 1980. Už jako čtrnáctiletý chlapec vyjel poprvé na čundr a zůstal mu věrný po celý život až doposud (2024). Jeho trampské jméno zní Jerry. Jaroslav Hocký pracoval v podnicích Desta nebo Jawa, za sebou má i pracovní zkušenost v Německu. Tam se naučil řeč, složil státnice a v roce 1998 nastoupil jako učitel němčiny na rumburské gymnázium, kde učil zhruba do roku 2011. Ani v penzi pamětník nepolevil – stále sportuje a jezdí na vandry. V roce 2024 žil v Rumburku. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Rumburk.