Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hocký (* 1946)

• narodil se 25. března 1946 v Rumburku

• vyrůstal jako jedináček, jeho bratr zemřel v osmi letech na zápal mozkových blan

• rodiče se po podpisu mnichovské dohody přestěhovali z Rumburku do Domoušic

• během války byl otec nuceně pracovně nasazený jako poštovní úředník v Drážďanech

• při bombardování Drážďan na konci války utekl s nejlepším kamarádem z hořícího města

• po válce se rodina vrátila do Rumburku

• pamětník v roce 1964 odmaturoval na střední škole průmyslové ve Varnsdorfu

• na vojně potkal syna otcova přítele, se kterým utíkali z bombardovaných Drážďan, a stali se přáteli

• celý život aktivně sportoval, běhal dlouhé trasy a účastnil se například Jizerské padesátky

• v roce 1968 se oženil, s manželkou Helenou vychovali syna Jaroslava

• pracoval jako technický kontrolor v podniku Desta Rumburk

• celý život je trampem s přezdívkou Jerry

• pracoval v Německu, kde si dobře osvojil německý jazyk

• od roku 1998 učil 11 let němčinu na gymnáziu v Rumburku

• v roce 2024 žil v Rumburku na Děčínsku

Jaroslav Hocký nakazí každého, s kým mluví, neuvěřitelnou energií a dobrou náladou. Zajímá ho všechno, dokáže se bavit o historii Rumburku, parních strojích nebo o tom, jak přežít v zimě pod převisem. Životem proplouval díky svojí činorodé povaze celkem lehce. Od babičky, sudetské Němky, se naučil už jako malý chlapec jazyk a s němčinou zakončoval svoji pracovní kariéru coby učitel na rumburském gymnáziu. O politiku se během minulého režimu příliš nezajímal, nedělalo mu ale problém vyjadřovat nahlas nesouhlas s děním v bývalém Československu. Když přišla sametová revoluce, byl mezi prvními, kdo ji v severočeském Rumburku vítal. 

Celoživotní sportovec a tramp se narodil rok po druhé světové válce rodičům Augustinovi a Julii. Dědeček švec přivandroval na přelomu století do severočeského Rumburku, kde se usadil. Potkal tam totiž pamětníkovu babičku, sudetskou Němku, zamiloval se do ní a s vandrováním byl konec. Právě do Domoušic k příbuzným se pamětníkovi rodiče, ještě s jeho starším bratrem, po podepsání mnichovské dohody uchýlili. „Můj bratr zemřel dva roky před mým narozením, bylo mu osm let. Dostal zápal mozkových blan,“ přibližuje pamětník rodinnou tragédii. „Dovedete si představit, jak se pak o mě maminka bála a hlídala mě na každém kroku. Byla ale odvážná – už ve 14 letech mě poprvé pustila s kamarády na čundr. Tenkrát jsme jeli do Jetřichovic. Byla to malá víska s chalupáři. Za těch víc než 60 let od mého prvního čundru se to tam neuvěřitelně změnilo,“ usmívá se pamětník. Tramping ho chytil za srdce a ještě dnes ho můžete potkat pod převisem s kamarády, kteří ho znají pod přezdívkou Jerry.

Rodiče utekli na začátku druhé světové války z neklidného pohraničí, klidně ale válečná léta neprožili. Hlavně tatínek, který byl celý život poštmistrem. „Otec byl v roce 1943 nuceně nasazený v Drážďanech jako poštovní úředník. Na poště tam pracoval s Josefem Herinkem z Louňovic pod Blaníkem a stali se z nich nejlepší přátelé. Tatínek mi vyprávěl, jak při začátku spojeneckého bombardování Drážďan, v únoru 1945, s Josefem z hořícího města utíkali,“ vypravuje pamětník. „Bylo to učiněné ohnivé peklo. Oheň byl tak silný, že se lidé na ulicích museli něčeho přidržovat, aby je do sebe nevtáhl. Vyprávěl, že potkali na ulici lva, všichni před ním utíkali a báli se ho. To zvíře ale hledalo lidi, bylo taky vystrašené. Nakonec se otci a jeho příteli podařilo dostat přes řeku Labe, přes polorozbořený most. Pěšky pak došel domů, do Domoušic, kde už si všichni mysleli, že ho nikdy neuvidí.“

Po válce se rodiče vrátili do Rumburku, kde v jejich domě zůstala babička se strýcem. Tam už se narodil pamětník a vychodil tam i základní školu. V sousedním Varnsdorfu pak v roce 1964 odmaturoval na strojní průmyslové škole.

Osud nebo náhoda mě svedly dohromady se synem otcova přítele

Později, když už si Jaroslav Hocký koupil vlastní auto, žádal otce, aby s ním do Drážďan zajel. „Nechtěl, vždycky říkal, že už je to úplně jiné město,“ vzpomíná. Jak to tak často bývá, život je plný náhod, někdy jen těžko uvěřitelných. „Na vojnu jsem šel dobrovolně v 18 letech a byl jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Narukoval jsem do Berouna. Asi za týden tam přijel podpraporčík Miroslav Herink. Kouká do mých papírů a ptá se mě, jestli jsem Hocký z Rumburku. Tak jsme se domluvili a zjistili, že naši tátové spolu utíkali z těch Drážďan,“ směje se neuvěřitelné náhodě, která svedla syny bývalých nejlepších přátel z dob pracovního nasazení dohromady. „Celý život jsme se pak s Mirkem přátelili, navštěvovali jsme se. Byl o deset let starší, přednedávnem zemřel. Nedovedu si představit, že už ho neuvidím.“

Už na vojně začal pamětník sportovat. „Kulhal jsem a pobolívala mě kyčel. Poslali mě do vojenské nemocnice v Plzni, zrentgenovali a doktor mi řekl, že mám artrózu v kyčli. A že by mi mohl pomoci běh, vazy se zpevní a kolagen v kloubním pouzdru se začne obnovovat. A tak jsem začal běhat,“ popisuje začátek svojí sportovní kariéry. „Odběhal jsem stovky závodů a v zimě jsem přesedlal na běžky. Svoji první Jizerskou padesátku jsem běžel v roce 1980.“

O hromadných startech na Jizerské padesátce by se daly vyprávět dlouhatánské příběhy. „Startovalo třeba sedm tisíc závodníků. V Bedřichově na startu stálo šest velkých vojenských stanů – tam se všichni účastníci navezli, dávali si tam batohy, převlékali se tam a mazali lyže. Tam bylo smradu! Všichni měli rozfajrované žehličky. To byl očistec to v tom stanu přežít,“ směje se při vzpomínce na tehdejší spartánské zázemí závodníků. „Startovalo se ve vlnách na Hrabětické louce. V jednu chvíli vyjely dva tisíce lidí a jely na Královku, kde se trať zužovala na čtyři stopy. Jeden upadl, a už to frčelo. Občas to bylo pěkně napínavé.“

Já mám blbou povahu, mě zajímá všechno

Hned po příchodu z vojny potkal Jaroslav Hocký ve vinárně U Lorence, kam chodil na Černou kočku – víno za tehdy neuvěřitelných 36 korun československých –, Helenu s krásnýma očima. Stala se jeho manželkou a v roce 1974 se jim narodil syn Jaroslav. Pamětník pracoval dlouhé roky v podniku Desta v Rumburku. „Vystřídal jsem několik pozic, nakonec jsem skončil jako kontrolor v nástrojárně. Byl jsem tam celkem spokojený, mohl jsem se věnovat svým koníčkům, s kamarády běhat a jezdit na čundry,“ vysvětluje a dodává, že zájmů měl vždycky velkou hromadu. „Víte, já mám blbou povahu, mě zajímá úplně všechno. Koupil jsem si třeba filmovou kameru a na osmimilimetrový film jsem natáčel naše výlety s kamarády. Prochodili jsme rumunské hory, sbíral jsem taky známky, měl jsem rád staré krámy, různé strojky. Získal jsem Edisonův fonograf a začal hromadit válečky, to už je dneska prakticky nedostupná věc. Taky jsem fotografoval. Prostě jsem měl tisíc zájmů, znáte to. Člověk pak dělá všechno, a nic pořádně.“

Sověti číhali před okupací utáboření za hranicemi Československa

Jaroslavu Hockému bylo v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 22 let. „Dobře si na to vzpomínám, byl jsem mladý a jako všichni ostatní nadšený z pražského jara. Otec byl fanoušek Masaryka, a najednou se dalo o Masarykovi číst v novinách,“ zamýšlí se nad krátkou dobou, kdy Československo zažívalo pocit nebývalé volnosti a euforie. „Na konci července 1968 jsme jeli s kamarádem do Bautzen, do Budyšína. Za hranicemi stály kolony sovětských aut, a my si dělali legraci, že jsou připraveni na nás, až k nám vtrhnou. A uplynulo 14 dní, a vtrhli!“

Dny po okupaci se nesly, podle pamětníka, v rozčíleném duchu: „Nikde se nedělalo, psaly se petice, pořád se něco řešilo. Nakonec odvlekli naše vládní představitele do Moskvy, a když se vrátili, tak úplně obrátili. Pamatuju si, že do mě vjel obrovský vztek a na dílně jsem práskl dveřmi a ty mi to vrátily. Nakonec se všechno dostalo do starých kolejí a začalo snad ještě víc přituhovat.“

Pamětník musel samozřejmě, jako všichni ostatní z fabriky, k prověrkám. „Tam jsem řekl, že s okupací nesouhlasím, že jsme byli vojensky napadeni a že tuhle věc nedokážu strávit. Pak si mě zavolal šéf, kdybych si chtěl vylepšit kádrový profil, že bych mohl dělat předsedu vznikajícího Svazu socialistické mládeže. Striktně jsem to odmítl, a měl jsem utrum,“ říká.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu učitelem

Pamětníkův nesouhlas s okupací měl následky na jeho kariérní postup. „Svoji práci jsem dělal dobře, tam mi nikdo nemohl nic vytknout. Faktem je, že na to, jak dlouho jsem tam dělal, mohl jsem už dávno pokročit na vyšší pozici. To se ale nikdy nestalo, a upřímně – mě to nijak netrápilo,“ přiznává.

Jaroslav Hocký uměl díky babičce celkem obstojně německy. Navíc chodil do jazykových kurzů a měl za sebou roční pracovní zkušenost ve strojírenském závodě v Hessenu. „Uměl jsem dobře jazyk, to už bylo po sametové revoluci. Vystřídal jsem několik zaměstnání, včetně jiříkovské Jawy a práce v mezinárodní spediční firmě,“ vypráví. Jednoho dne přišla od známého nabídka učitelského místa na rumburském gymnáziu. Tam pak pamětník učil němčinu 11 let.

Budoucím generacím bych přál, aby žily v demokratickém systému

Ještě v roce 2021, už jako penzista, učil na rumburském gymnáziu. „Teď už mám čas jezdit s kamarády na vandry,“ usmívá se Jaroslav Hocký alias Jerry a přidává vzkaz budoucím generacím: „Přál bych jim, aby žily v míru, demokratickém systému a nemusely se ničeho bát. Jezdím na tramp s lidmi o 30 let mladšími, tak mám docela představu, co mladá generace řeší a jak přemýšlí. Mají úplně jiné starosti, než jsme měli my,“ dodává s tím, že mezi kamarády je mu pořád dobře. „Manželka už mi říká, ať sedím doma, že jsem starý. Já ale rád vyjedu ven s kamarády. Vím, že o mě stojí a já stojím o ně.“