„Bohužel mi nabízeli členství v komunistické straně, ale z toho jsem se vykroutil. V té době jsem měl takové… dneska se tomu říká vyhoření. A chodil jsem tady k jednomu doktorovi, který víceméně z takové nějaké protekce – dostal jsem se k němu přes nějakého známého –, tak on si mě celkem oblíbil a já jsem mu to říkal, protože nervově jsem na tom byl dost špatně. Byl v komunistické straně poměrně vlivný, a tak to pak prostě stáhli.“
„Zajímal jsem se o ni proto, protože jsem tam pro těch pár lidí, co tam byli v těch Hartmanicích, měl dělat taková nějaká politická školení. Jenomže oni všichni na to kašlali, tak jsme to řešili tak, že každý dostal sešit a já jsem ty sešity krasopisně nadepsal. A vždycky v sobotu bylo školení, které spočívalo v tom, že jsem řekl nějaké téma, oni si to do těch sešitů napsali. No a pak jsme toho nechali. No, a když přišla kontrola, tak předložili sešity, oni řekli: 'Jak to, že tam nemají nic napsáno?!' Já jsem říkal, že je nemůžu nutit, aby si tam něco zapisovali. Řeknu jim, co by měli, a když si to nenapíšou, tak si to nenapíšou…“
„No a pak od něj přišel lístek z Německa, že jsou všichni zdraví a že jsou v Německu a že poletí do Ameriky. Když se tohle provalilo, tak mně nezbylo nic jiného, než že jsem musel jít za bezpečákem ve fabrice, to jsem ještě dělal v ZVVZ, a musel jsem říct: ‚Hele, tohle se mi stalo.‘ A on říkal: ‚Tak to máš pěkný průšvih. Budu ti muset sebrat pas, co máš cestovní, podnikový.‘ Pošilhával jsem po té Indii, ale on řekl: ‚Na Indii zapomeň, to bude naprosto neprůchodné.‘“
Ing. Václav Heller se narodil 27. srpna 1929 v Praze, ale od narození žil s rodiči v Písku. Jeho otec, Ing. Václav Heller, spoluzakládal továrnu na výrobu rour v Písku, maminka Antonie, rozená Lisová, pracovala u zasílatelské firmy obchodující s uhlím, později se věnovala domácnosti. Václav Heller prožil hospodářskou krizi ve 30. letech i válečná léta v Písku. Maturoval v roce 1948 na píseckém reálném gymnáziu, poté v roce 1952 absolvoval strojní inženýrství na ČVUT v Praze se zaměřením na parní turbíny. Pracovní kariéru zahájil v Závodech na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) v Milevsku, kde působil 27 let. Vojenskou službu absolvoval v letech 1953–1955 v Chomutově a v Hartmanicích u Technických praporů. V 50. letech se oženil s Dagmar Soukupovou a založili rodinu. Podílel se na mezinárodním projektu, ale kvůli emigraci bratrance MUDr. Miloše Kopeckého v roce 1963 mu byl odebrán pas a nemohl se zahraniční zakázky v Indii zúčastnit. V roce 1979 přešel do Chemoprojektu v Písku, kde pracoval až do odchodu do penze v roce 1992. Poté se stal živnostníkem a pokračoval jako soukromý projektant vzduchotechniky. I ve svých 95 letech pracoval na částečný úvazek jako technický konzultant. V roce 2020 byl zapsán do knihy rekordů jako nejstarší aktivní projektant vzduchotechniky. V roce 2025 žil v Písku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
