Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Heller (* 1929)

• narodil se 27. srpna 1929 v Praze, vyrůstal v Písku

• pamětník 30. a válečných let v Písku

• maturoval v roce 1948 na reálném gymnáziu

• v roce 1952 absolvoval strojní inženýrství na ČVUT v Praze se zaměřením na parní turbíny

• v letech 1953–1955 sloužil vojnu u Technických praporů

• pracoval v Závodě na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) v Milevsku

• v roce 1963 emigroval jeho bratranec do USA, a proto nemohl pracovně do zahraničí

• v roce 1979 přešel do Chemoprojektu v Písku

• v roce 1992 odešel do důchodu, ale začal podnikat jako projektant vzduchotechniky

• v roce 2020 byl zapsán do knihy rekordů jako nejstarší pracující projektant vzduchotechniky

• v době natáčení v roce 2025 žil v Písku

Ve svých 95 letech stále chodí do práce, čímž si vysloužil zápis do české knihy rekordů. Pamatuje hospodářskou krizi 30. let, osvobození Písku Američany a celou komunistickou éru, do níž vstoupil na prahu dospělosti. Svůj život zasvětil vzduchotechnice. Jako odborník mohl poznat kus světa, ale kvůli emigraci bratrance mu komunisté sebrali pas. Litoval někdy? A proč by nechtěl emigrovat? O tom vyprávěl Václav Heller.

Ing. Václav Heller se narodil 27. srpna 1929 v Praze, ale od dětství žil s rodiči v Písku. Jeho matka Antonie, rozená Lisová, pracovala u zasílatelské firmy obchodující s uhlím, později se věnovala domácnosti. Její otec byl řezníkem na jatkách v Písku. Otec Václava Hellera, rovněž Václav, byl strojní inženýr a zakladatel továrny na výrobu rour, která se nacházela poblíž vlakového nádraží v Písku. Prarodiče z otcovy strany žili v chalupě s hospodou v nedalekých Vejprnicích, dědeček byl horník a babička vedla hospodu. Václav Heller byl jedináček.

Sociální rozdíly byly ve 30. letech ohromné

V roce 1935 nastoupil do obecné školy na Alšově náměstí. Vzpomíná na přísnou učitelku Hubičkovou i na školní budovu, která tehdy byla ve špatném stavu – chyběla tělocvična, topilo se v kamnech a okna byla v dezolátním stavu. Ve třídě bylo přes 30 žáků, přičemž škola byla rozdělena na chlapeckou a dívčí část.

Hospodářská krize ve 30. letech hluboce ovlivnila životy mnoha rodin v Československu. Sociální rozdíly, které se projevovaly i mezi dětmi, byly v této době zřejmé, ale zároveň je zmírňovala solidarita. „Ve třídě jsme měli přibližně tři až čtyři děti z velmi chudých rodin. Jedním z nich byl Mirek Klouda, jehož rodiče byli nádeníci. Žili v jediné místnosti ve Švantlově dvoře, podlahu měli jen z udusané hlíny a střechou zatékalo; voda vytvářela stružky a to jsme my kluci vzali do hry. Trochu jsem v dětské nevědomosti Mirkovi záviděl, že si může doma dělat potůčky,“ vypráví Václav Heller. Bylo zvykem, že bohatší rodiny hostily chudé děti. Václavova rodina si vzala pod křídla právě Mirka Kloudu a ten k nim chodil na obědy a večeře a také mu věnovali zimní oblečení.

Na Alšově náměstí, kde Hellerovi bydleli, ještě nebyl automobilový provoz, a tak se to tam hemžilo hrajícími si dětmi. Kluci měli party, vyráběli si dřevěné zbraně, kterými proti sobě bojovali, hráli kuličky a běhali na loukách a pláccích v okolí města. Václava Hellera od dětství zajímala technika. „Přál jsem si být popelářem, pochopitelně. U nás v Písku odpadky ještě sváželi koně, ale v Praze u tety jsem viděl sentinely. To byly parní náklaďáky a to se mi moc líbilo,“ vypráví.

Zabavili nám učebnice s vlasteneckými texty

Německá okupace přinesla do každodenního života dramatické změny. Václav Heller vzpomíná, že již před válkou byla atmosféra napjatá. „Hitlerovy výroky o tom, že Češi nemají v tomto prostoru co dělat, a řeči o nové Evropě vyvolávaly strach. Připravovali jsme se na nejhorší, například jsme si pořizovali plynové masky,“ vzpomíná. Za války chodil na reálné gymnázium v Písku. „Výuku nám dost komplikoval zákaz učebnic s vlasteneckými texty, například vlastivěda, zeměpis, dějepis. Museli jsme si všechno psát ručně, což pro mě, leváka, který se musel přeučit na praváka, bylo obzvlášť náročné,“ vypráví Václav Heller. Další komplikace nastala, když Němci zabrali jednu z budov, což vedlo ke střídání výuky mezi dvěma školami.

Hellerovi netrpěli hladem díky zahradě, kde pěstovali zeleninu, brambory a ovoce, chovali králíky. Václav s matkou také jezdili vlakem pro potraviny k příbuzným do Křešic. Převoz potravin byl vysoce riskantní a černý obchod Němci tvrdě trestali. Naštěstí mezi Čechy panovala solidarita. „Jednou nás průvodčí upozornil, že na hlavním nádraží jsou kontroly a že máme vystoupit o zastávku dřív; to nás zachránilo,“ říká. V pozdějších letech jezdil do Křešic na kole a přivážel zásoby sám, aniž by si nebezpečí připouštěl. Bezprostřední ohrožení rodina nezažila, ale věděli o represích. Gestapo například během heydrichiády zatklo a popravilo profesora Františka Machovce z obchodní akademie nebo otce jedné dívky ze střední školy.

Přestože Písek nebyl hlavním cílem bombardování, zažil pamětník jeden nálet. Bomby dopadly poblíž nádraží a částečně zasáhly i továrnu na výrobu rour, kde pracoval jeho otec. „Naštěstí ale byla neděle, a tak nedošlo téměř k žádným obětem na životech,“ dodává. Továrna jinak za války trpěla nedostatkem pracovníků, kteří byli nuceni odejít na práci do Německa, a také musela přejít na válečnou výrobu. „Dělali nějaké odlitky, ani nevěděli, k čemu jsou,“ vzpomíná pamětník.

Osvobodili nás Američané, ale to se pak nesmělo říkat

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, což bylo jasným signálem blížícího se konce války. V reakci na tyto události začali obyvatelé Písku strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Situace v Písku ale byla napjatá, protože ve městě se nacházela německá posádka o síle přibližně 1 500 vojáků a v jeho okolí operovaly tři divize SS. Velitel německé posádky prohlásil, že kapitulaci je ochoten přijmout pouze vůči regulérní armádě, a varoval, že v případě jakéhokoli incidentu z české strany použije zbraně. Na základě žádosti místních představitelů města Písku překročily americké jednotky 6. května demarkační čáru, která byla na západní hranici města. Německá posádka kapitulovala a Američané je odváděli do Strakonic. „Pak přes město ustupovali němečtí vojáci ze Schörnerovy armády a snažili se také dostat do amerického zajetí. Tento ústup byl chaotický a trval ve dne v noci. Někteří dezertéři se schovávali v lesích, přepadali obydlí a kradli potraviny. Rudá armáda dorazila do Písku až o několik dní později,“ vypráví Václav Heller.

Přítomnost Američanů budila velkou pozornost. „Dělali se s nimi výměnné obchody. Velmi ceněné byly německé pistole Parabelly, za které Američané dávali kompletní uniformy včetně helmy, kalhot a kanad. Získal jsem pouze americkou helmu, ale už ji nemám,“ vzpomíná Václav Heller. V této době se také aktivovali skauti, k nimž Václav Heller patřil už před válkou. Jako člen trojčlenných hlídek nyní sledoval strategická místa, například nádraží, a hlásil podezřelé události.

Rudá armáda dorazila do Písku 10. května 1945, tedy čtyři dny po osvobození Američany. „Vítali jsme jak Američany, tak Rudou armádu, což je zachyceno na mnoha dobových fotografiích,“ vypráví pamětník. Po válce prosovětská politická propaganda roli Američanů jako osvoboditelů postupně zamlčovala. „Po roce 1948 se oficiálně tvrdilo, že Písek osvobodila Rudá armáda a po roce 1968 se dokonce říkalo, že Písek osvobodili Rusové a západní část že Američané nikoli osvobodili, ale obsadili,“ vypráví Václav Heller.

Pětiletou školu jsme museli zvládnout za čtyři roky

V roce 1948, kdy Václav Heller maturoval, došlo k zásadním politickým změnám. V únoru převzali moc komunisté a za podpory Sovětského svazu zaváděli totalitní praktiky. Václav Heller měl jasno, na čí straně je: „My jsme nebyli politicky aktivní, ale obdivovali jsme především Američany – jejich organizovanost, čistotu a moderní techniku. Na konci války jsme viděli, že jezdili v perfektních uniformách, dostávali jídlo v praktických balíčcích a jejich ležení bylo upravené a volně přístupné. Viděli jsme v nich pokrok a sílu. Naopak ruští vojáci byli zanedbaní.“ Fascinovaly ho také americké letouny, které za války poznával z německých brožur s technickými údaji, fotografiemi a nákresy.

Po maturitě se přihlásil na strojní inženýrství na ČVUT v Praze. Přijímací pohovor u profesora Faltuse byl spíše formální, protože technické obory nebyly tolik ovlivněny politickými názory jako humanitní směry. Studium však bylo náročné – kvůli zavřeným vysokým školám během války byl nedostatek odborníků, a proto vznikl tlak na zrychlené studium. „Pětiletý program jsme museli zvládnout za čtyři roky. Ne všichni to zvládli. Museli jsme tvrdě pracovat, abychom uspěli,“ přibližuje.

Zaměstnavatele jsme si vybírat nemohli

Po dokončení studia v roce 1952, kdy získal titul inženýra se specializací na parní turbíny, obdržel umístěnku. V tehdejší době nemohli absolventi svobodně volit své zaměstnání – umístěnky určovaly, kde budou pracovat. Jeho umístěnka směřovala do pražské projekční kanceláře Janka v Praze-Radotíně, která patřila pod Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ) Milevsko. Do Janky v Radotíně však nenastoupil. V Praze bylo obtížné najít nájemní bydlení, a protože jeho otec již zemřel a matka zůstala sama v Písku, rozhodl se zůstat blíže rodině. Zažádal o práci přímo v provozu ZVVZ v Milevsku, kde byl velký nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Fabrika se nacházela v zemědělském kraji, kde chyběli technicky vzdělaní odborníci a zaměstnanci byli často přijímáni z okolních i vzdálených měst.

Začal tedy dojíždět z Písku do Milevska, kde pracoval rok jako konstruktér a získal cenné zkušenosti z provozu. „Bylo to ale vyčerpávající – ranní vlak z Písku odjížděl ve 4:10 a zpět jsem se vracel kolem čtvrté odpoledne. Až později byl zaveden přímý autobus, což situaci značně zlepšilo,“ vypráví Václav Heller.

Politická školení samozřejmě nikoho nezajímala

Vojenskou službu absolvoval v letech 1953–1955 u Technických praporů, a to kvůli zdravotním důvodům – dvakrát prodělané žloutence. Sloužil na zámku Jezeří u Chomutova, který od roku 1950 využívala vojenská posádková správa, a poté na velitelství praporu v kanceláři plánovacího oddělení, kde sledoval nasazení lidí na stavbách a v lesích. Po konfliktu s důstojníkem kvůli statistickým výkazům využil příležitosti a nechal se přeložit do dílen v Hartmanicích u Sušice. „V Hartmanicích byla vojna volnější, bydleli jsme v opuštěných chalupách a opravovali techniku, jako byly nákladní auta a pásové traktory,“ vypráví pamětník.

Na vojně byl nucen „zajímat se o politiku“. Dostal totiž za povinnost organizovat sobotní politická školení, avšak vojáci o ně neměli zájem. Aby splnil formální požadavky, do krasopisně nadepsaných sešitů jim vždy nadiktoval témata, aby to vypadalo, že se školení skutečně konalo. „Když přijela kontrola, předložili sešity jako důkaz, že školení probíhala. Pokud se kontrole nelíbilo, že jsou v sešitech jen nadpisy, řekl jsem, že přece nemůžu nikoho nutit k zapisování poznámek, a tím to skončilo,“ říká.

V Milevsku panoval baťovský přístup k práci

Po návratu z vojny se Václav Heller vrátil do Milevska, kde opět nastoupil do Závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ). „Nabízeli zde vyšší platy než jiné fabriky v okolí, což bylo jedním z důvodů, proč jsem tam chtěl zůstat,“ vysvětluje. Nastoupil do vývojového oddělení s přibližně 30 pracovníky, mezi nimiž byli i zkušení odborníci, často s minulostí v Baťových závodech. „Baťovský přístup se mi líbil. Kladl důraz na efektivitu, vzdělávání a osobní zodpovědnost. Konstrukční oddělení bylo řízeno přísně, ale spravedlivě. Šéfkonstruktér pravidelně kontroloval průběh práce ráno i odpoledne, a když narazil na problém, hned hledal řešení s nadřízenými. Šlo ale o hladký chod práce, ne o to, někoho trestat. Soboty se věnovaly vzdělávání – četli jsme si technické časopisy z knihovny a na konci směny se vedoucí zajímali, co nového jsme se dozvěděli,“ přibližuje. Práce v ZVVZ Václava Hellera naplňovala – zůstal zde celých 27 let.

Vzali mi pas, protože bratranec emigroval

Jedním z největších projektů ZVVZ se stala stavba elektrárny na klíč v Indii. Projekt zahrnoval i přípravu dokumentace a spolupráci s indickými pracovníky. Přestože se pamětník na projektu podílel, do Indie nevycestoval. Důvodem se stala emigrace jeho bratrance Miloše Kopeckého do USA, kvůli které mu odebrali cestovní pas.

MUDr. Miloš Kopecký, specialista na srdce a vědecký pracovník Československé akademie věd (ČSAV), emigroval v roce 1963 během pobytu v Iráku, kde přednášel na univerzitě. Jeho ženě se podařilo ilegálně, s falešnými pasy převézt děti z Československa přes Polsko na Západ, odkud celá rodina odletěla do USA. Tato událost měla pro Václava okamžité důsledky – musel situaci nahlásit v práci, což vedlo k odebrání jeho pasu a znemožnění účasti na zahraničních projektech. 

S odstupem času pamětník reflektuje emigraci jako dvousečný osud: „V Československu lidé často přeceňovali život v Americe a mysleli, že to znamená automaticky blahobyt. Z vyprávění ale vím, že po materiální stránce tam byl životní standard průměrného člověka srovnatelný s tím v Československu. Pokud se tam člověku daří, život je v pořádku, ale pokud přijdou nemoci, může to být katastrofa. Podpora se tam hledá těžko. Zůstat doma tedy mělo své výhody a nikdy jsem nelitoval, že jsem taky neemigroval.“ Jeho bratranec po revoluci v roce 1989 navštívil Československo dvakrát, ale brzy poté zemřel. 

Nátlaky ke vstupu do KSČ zarazil můj lékař

Rok 1968, kdy se do čela Komunistické strany Československa (KSČ) dostal Alexander Dubček a zahájil období liberalizace, tzv. pražské jaro, přinesl velká očekávání. Zrušila se cenzura, mohlo se cestovat do zahraničí a otevřeně se diskutovalo o tom, co komunisté páchali v 50. letech.

V srpnu 1968 Václav Heller trávil dovolenou na chatě u Otavy nedaleko Písku. „Už tehdy se vědělo, že na hranicích s Polskem a NDR se soustřeďují vojska, což vytvářelo napětí,“ vzpomíná. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Moskvy ho nepřekvapila. Když se situace vyostřila, odvezl rodinu z chaty domů a čekali, co se bude dít. „V prvních dnech po 21. srpnu 1968 se v práci prakticky nepracovalo – místo toho jsme debatovali a vyjadřovali odpor vůči okupaci,“ vzpomíná.

Dobu tzv. normalizace v 70. a 80. letech prošel bez zásadních konfliktů. Prověrky se ho jako nečlena KSČ netýkaly a politické pohovory na začátku 70. let byly spíše formální. Trvalé dojíždění do práce a vysoké pracovní nasazení se však podepsaly na jeho zdraví. „Tehdy jsem prodělával to, co dnes označujeme jako syndrom vyhoření. Byl jsem vyčerpaný, trpěl jsem častou slabostí a opakovanými zdravotními problémy. Trvalo to asi dva tři roky,“ vypráví pamětník. V této době mu komunisté nabízeli členství ve straně. Odmítal. Pomohl mu lékař, který se zasadil o to, aby na něj přestali vyvíjet tlak.

Kolem roku 1979 odešel ze ZVVZ do Chemoprojektu se střediskem v Písku. Hlavním důvodem bylo náročné dojíždění do Milevska, které zhoršovalo zimní počasí a přeplněné autobusy. „Vracel jsem se domů kolem půl šesté a ženě se nelíbilo, že nemám čas ani na základní věci, jako třeba dojít si k holiči,“ říká.

Je mi devadesát pět let a stále chodím do práce

Když 17. listopadu 1989 došlo k brutálnímu zásahu proti studentům, pamětník byl zrovna v Praze na pracovním jednání v Hybernské ulici. O událostech však tehdy nic nevěděl. Teprve doma mu žena řekla, co se stalo, a byla ráda, že se v pořádku vrátil. V Chemoprojektu následně vzniklo Občanské fórum a zaměstnanci se účastnili manifestací. „Ředitel, přestože byl komunista, umožňoval otevřenou komunikaci a nevyžadoval účast na brigádách ani ideologických akcích, jako byly například prvomájové průvody. Režim tam byl poměrně volný,“ glosuje.

Po revoluci však nastaly změny, které měly i negativní dopady. Privatizace Chemoprojektu znamenala zastavení státních investic, což mělo za následek útlum projektů, například přípravy na výstavbu nové továrny ve Větřní, která měla nahradit starou papírnu z dob Rakouska-Uherska. Tento projekt, stejně jako další velké investice, se zastavil. „Po privatizaci práce ubývalo a často nebylo co dělat, firma začala upadat,“ vzpomíná. Když ředitel v roce 1992 oznámil nutnost propouštění, Václav Heller se rozhodl odejít do důchodu. „Dva roky jsem přesluhoval, tak jsem uvolnil místo mladým kolegům s malými dětmi,“ říká.

Pracovat však nepřestal. Založil si živnost a působil jako samostatný projektant vzduchotechniky. Kvůli útlumu těžkého průmyslu se zaměření projektů přesunulo na obytné domy. V této době pomáhal svému zeti, který pracoval v pražské firmě Elektrodesign a doporučil mu, aby založil pobočku v Písku, což učinil. Václav Heller ještě v době natáčení, kdy oslavil 95 let, ve firmě vypomáhal na půl úvazku jako technický konzultant. V roce 2020 byl zapsán v knize rekordů jako nejstarší pracující projektant vzduchotechniky. „Žena mi zemřela před 20 lety a vnoučata jsou již dospělá, tak co bych celé dny dělal doma sám,“ říká. Snaží se držet krok s technologiemi a práce ho udržuje v chodu a dává mu smysl života.