Lev Havlíček

„Ale jinak jsme tam na ty demonstrace nejezdili. Ale namotali jsme se na demonstraci k osmadvacátýmu říjnu osmdesát osm. To byla, tuším, teprve druhá takováhle velká demonstrace. Protože první tam byla jednadvacátýho srpna. Z toho mám takový dva zážitky nebo takový dvě příhody z týhle demonstrace, protože nám tam zatkli kamaráda Luboše Rychvalskýho, kterej je původně z Karlových Varů, ale v tý době už působil v Praze. Pohyboval se a souvisel s vydáváním samizdatu Jazz Stop a měl kontakty do různejch kruhů. Jak by se tenkrát řeklo, byl angažovaný v těchto kruzích. Toho sebrali a obvinili ho z napadení veřejnýho činitele, za což mu hrozil rok až dva, jestli si to dobře pamatuju. Normálně natvrdo, že by šel do kriminálu. Sem přesvědčenej, že estébáci o něm věděli. Potřebovali ho na něco dostat a teď ho tam poznali, tak po něm vlítli. Luboš měl teda soud, my jsme po tom prvním kole ještě s kamarádama šli a jeho právníkovi jsme se přihlásili jako svědci, který byli u toho, když ho sebrali, a že to bylo úplně jinak, než ta obžaloba tvrdí. Takže jemu se podařilo udělat druhý kolo, že to odročili, a my jsme k tomu druhýmu stání přišli jako svědkové. I s vědomím toho, že nás můžou obvinit, že jsme tam neměli co dělat. Protože: ‚Vyzýváme vás, opusťte...‘ a tak dále. Čili jsme tam byli protiprávně na tom Václaváku. Já jsem říkal: ‚S tím musíme počítat. Když budou chtít, tak nás z toho obviněj, ale to se nedá nic dělat.‘ A šli jsme k tomu soudu a oni si tak byli jistí tím, že toho Luboše maj, že jako svědka tam měli akorát... ten tam podle mě ani u toho zásahu vůbec nebyl, takovýho... mně připadal jak nějakej dvacetiletej kluk, kterej začíná u policie. A to byl hlavní svědek obžaloby. Takže našima výpověďma jsme ho tam vlastně úplně rozbili, čímž se podařilo Luboše zachránit. Ale stejně mu dali podmínku, že jo. Nemohli ho zase nechat jít úplně čistýho. ‚Nic se nestalo, my se vám omlouváme.‘ To by neudělali.“

„Hlavně jsem potom začal, v roce devadesát hned... Jednak jsem zastupoval Hnutí za občanskou svobodu v občanský komisi pro prověřování příslušníků StB, případně policie, když na ně byly nějaký poznatky. Oni estébáky stejně pak zrušili zákonem. Tu komisi vedl Zdeněk Hybeš – taky taková postava známá z těchhletěch dob – říká se mu Kominík, a ten mě potom zatáhl – v uvozovkách samozřejmě, nemyslím to až takhle – do komise pro prověřování bachařů. Tam jsem fungoval sedm měsíců, kdy jsme vlastně byli uvolnění z těch svejch zaměstnání a pracovali jsme v tu chvíli pro Ministerstvo spravedlnosti. Dělali jsme prověrky ve Vykmanově a v Horním Slavkově. Byla to hrozně zajímavá zkušenost, už bych ji nechtěl opakovat. Protože, víte, ono rozhodovat o osudech lidí na základě několika málo poznatků – je jasný, že do toho vstoupilo vzájemný vyřizování účtů mezi bachařema. Tam bylo zajímavý pozorovat takovou věc: v tom Ostrově, v tom Vykmanově, jsme působili, tuším, pět měsíců možná a pak už jenom dva měsíce jsme měli na ten Horní Slavkov. A tam bylo vidět ten rozdíl, protože do Vykmanova jsme nastoupili a oni na to nebyli připravení. Nevěděli, co od nás můžou čekat a tak dále. Členama tý prověrkový komise – to byla komise o větším počtu lidí – a svoje zastoupení tam měli i bachaři, kteří si vybrali svoje zástupce mezi sebou. Ale tam nevěděli, co kdo může čekat. Nicméně s tím Slavkovem čile komunikovali, takže pak, když jsme najeli do Slavkova, tak ti na nás byli už tak dokonale připravení, že tam jsme byli, si myslím, více méně za blbce.“

„Ale poprvé až na gymnáziu jsem začal nějak vnímat, že není všechno v pořádku. Můj hlavní zájem bylo plavání a hudba. A v hudbě jsem jel natolik – teďka si všechno najdete na internetu, my jsme tenkrát sháněli informace z různých zdrojů. Jedna větička, hned jsme si to někam psali a z toho jsme skládali nějaký obrázek, protože nás zajímalo všechno, co s tím souviselo. I teda to všechno, co přesahuje rámec vlastní hudby. Čili tím způsobem i člověk vlastně získával informace o dění někde jinde, že to vypadá jinak. A na gymplu jednak v roce sedmdesát sedm, to byl rok charty, v rocesedmdesát šest proces s Plastic People. Přestože jsem tu hudbu tenkrát neposlouchal, a když jsem se k ní dostal, tak musím říct popravdě, že se mi tenkrát nelíbila. Ale bylo to tím, že jsem ještě pro to nebyl zralej, abych to vstřebal. A vycházely různý články a člověk přece jenom začínal být tak trošku přemejšlivější než v dětství. Takže jsem si uvědomoval, že to není v pořádku, když se tady dostanou před soud muzikanti za to, že hrajou muziku. A to byly takový střípky informací, který se k člověku dostávaly, a ty mě asi taky – nebo asi, jsem přesvědčený, že ano – to mě taky nějakým způsobem začínalo formovat a směřovat moje uvažování o věcech a o souvislostech. A pak jsem teda 1979 až 1984 byl na Vysoký škole strojní v Plzni. Tam už jsem se vyloženě setkával s lidma, od kterých jsem dostával třeba k přečtení různý materiály. Tam už jsem začínal mít postoj vyhraněnej, že v tomhle režimu nechci žít, ale zároveň, že chci žít tady. Protože to je prostě můj domov, já jsem se tu narodil a kvůli lidem, který to tenkrát vedli, já nebudu utíkat a žít někde jinde.“

„Tomu předcházelo to, že se začaly dít různý protesty v Praze už před tím osmdesátým devátým. Teď si nejsem jistej, jestli první bylo v osmaosmdesátém v srpnu, protože to bylo dvacátý výročí okupace Sovětským svazem a dalšíma armádama. A protože my jsme se v tý době stýkali se spoustou lidí i v Praze, tak jsme o těch akcích věděli. Na některou jsme se dostali, někdy to prostě nevyšlo. Ale tam odsaď to začalo a začalo se to přelejvat i trošku do Karlových Varů. Sice nás byla třeba hrstka, ale takový nějaký pokusy o to shromáždit se – většinou to byl srpen a říjen, vznik republiky. Který samozřejmě, jak to zdůvodňovali komunisti, byl úplně jinak a mělo to úplně jiný charakter, připomenutí si tohohle data, než jak jsme to vnímali my. A v listopadu jsme věděli, že v Praze se něco stalo. Paradoxně jsme tenkrát byli v Horní Blatný na brigádě. To jste asi četli v tý knížce, a tam jsme se to dozvěděli z rádia. Nevím už, jestli to byl Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Ale my jsme to vnímali, protože jsme měli zkušenosti s tím, že v Praze byla demonstrace, lidi tam dostali po hubě, a ještě jsme si z toho nevyvozovali, že by to mohlo znamenat nějakej obrat nebo změnu. A takže jsme přijeli do Varů s tím, že v Praze byla mela a uvidí se, co bude dál, a ono to pak vzalo hrozně rychle spád, všechny ty události.“

„Já vím jenom, odkad jsme se to dozvěděli my – ta naše skupina, co jsme byli na sázení stromků. Což byla akce Jindry Konečnýho – ten to vymyslel. Fakt vynikající akce, protože to bylo takový tři v jednom. Jednak to bylo ekologický hledisko, protože jsme sázeli stromy. Pak jsme tam vydělali nějaký peníze a část z nich jsme posílali, po zaplacení noclehu a jídla, rodinám politických vězňů na přilepšení, i když to nebylo moc. A třetí aspekt, který tahle akce měla, že vždycky do Blatný za náma přijeli třeba i lidi z Prahy a dělaly se tam – ona to byla v podstatě schůze svým způsobem, ale to slovo má pro mě dodneška z doby komunismu hanlivý charakter. Když byla schůze, tak to bylo šílený. Ale byly to setkání s lidma, kteří zase informovali o tom, co se děje v Praze, co se děje v nezávislých strukturách a jaký je vývoj. Takže to sloužilo i jako místo setkávání se a předávání si informací.“