Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lev Havlíček (* 1960)

• narodil se 23. května 1960 v Karlových Varech

• na přelomu 70. a 80. let se začal pohybovat v prostředí na pomezí šedé zóny a opozice

• se svou kapelou hrál na neoficiálních koncertech

• vyhnul se povinné vojenské službě

• 28. října 1988 se zúčastnil nepovolené demonstrace k výročí založení republiky v Praze

• svědčil u soudu ve prospěch obžalovaného disidenta Luboše Rychvalského

• v roce 1989 se účastnil happeningů Společnosti za veselejší současnost

• byl aktivní během listopadové revoluce

• po převratu působil v prověrkové komisi MS ČSR

Lev Havlíček se narodil 23. května 1960 v Karlových Varech, kde kromě pětiletého vysokoškolského studia stráveného v Plzni žije celý život. Přestože se narodil v letech komunistické totality, na své dětství vzpomíná jako na radostné a šťastné. Jako zásadní vnímá to, že v letech 1968 až 1970 chodil do krátce obnovené skautské organizace. Dodnes má pocit, že to bylo období, které ho formovalo. „S tím souvisely i Rychlé šípy. Ne že bych tedy byl nějaký Mirek Dušín, ale myslím si, že nejenom na mně, ale i na mnoha mých vrstevnících, kteří měli možnost tímhle projít – tak že to opravdu zanechalo hluboké stopy v uvažování, jak by se měl člověk chovat a jaký by měl být. Třetí taková věc, která mě formovala, byly „indiánky“. V druhé polovině sedmdesátých let chodil na gymnázium v Ostrově a jeho hlavními zájmy bylo plavání a hudba. A právě v téhle době si skrze shánění různých informací o hudbě poprvé začal všímat, že ve společnosti není všechno tak, jak by mělo být.

V tomhle režimu nechci žít, ale zároveň chci žít tady

V roce 1976 poprvé slyšel hudbu The Plastic People of the Universe, a i když se mu tehdy nelíbila, vzpomíná: „Uvědomoval jsem si, že není v pořádku, když se muzikanti dostanou před soud, protože hrají muziku.“ A třebaže na gymnáziu v Ostrově byla podle jeho slov atmosféra dýchatelnější než třeba v Karlových Varech, po zveřejnění Charty 77 začalo přituhovat i u nich. Nešlo přímo o zákazy, spíš jim prý učitelé naznačovali, co by měli dělat a říkat, a co naopak ne.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval na Vysoké škole strojní v Plzni. Technicky zaměřené studium ho prý nebavilo, hlavní motivací ke studiu bylo vědomí, že „kdyby bylo nejhůř“ a nedokázal by se vyhnout povinné vojenské službě jinak, jako vysokoškoláka by ho čekala alespoň jen roční služba. Postupně se ale jeho vztah k vojně vyhrotil natolik, že byl připraven vyhnout se jí za jakoukoliv cenu. To se mu nakonec podařilo: „V sedmadvaceti mě vyškrtli z evidence a zlomili nade mnou hůl. Napomohly tomu nějaké zdravotní obtíže, napomohla mi k tomu i jedna mladá paní doktorka, které jsem na rovinu řekl, jak to s tou vojnou mám. Já jsem byl rozhodnutý to hnát až na ostří nože – i kdybych se vojně měl vyhnout přes pobyt na psychiatrické léčebně, tak jsem byl ochotný to podstoupit.“ Vysokou školu tedy absolvoval bez velkého studijního zápalu, zato se tu setkal s dalšími lidmi, kteří ho nasměrovali k zajímavým knihám. Rukama mu prošly všelijaké samizdaty, naskytla se mu i možnost nahlédnout do textu bájné Charty 77. „Tam jsem začínal mít vyhraněný postoj, že v tomhle režimu nechci žít, ale zároveň že chci žít tady,“ říká k době vysokoškolských studií.

Mít kapelu byla společenská povinnost

Jak tvrdí jeho kamarád Víťa Škorpil, „za bolševika byla společenská povinnost mít kapelu“. I Lev Havlíček kapelu měl a byla pro něj v té době jedním z mála způsobů, jak se otevřeně vyjadřovat. „Nám nešlo o to v textech nějak protestovat, ono se to tam dostávalo tím, v čem jsme žili,“ vysvětluje, že ačkoliv protest nebyl prvotním účelem kapely, přesto nepřicházelo v úvahu, že by mohli hrát oficiálně a za vystupování brát honorář. Kapely, které chtěly hrát profesionálně, totiž musely absolvovat přehrávky, při kterých důležitější než samotná hudba bylo „vědět, jak se jmenuje okresní tajemník KSČ“.

Naopak, ke společenské povinnosti mít kapelu patřilo i nebezpečí, že účastníci nepovolených koncertů můžou být kdykoliv sebráni bezpečností. Takto byl policií ukončen například koncert v Sokolově, kde Lev vystoupil se svou kapelou Žába s peněženkou na zádech. „To si vybavuju, jak tam vběhl do sálu hlavní organizátor Tomáš Kábrt k mikrofonu. Zařval: ‚Je tady velkej zelenej drak a všechny nás sežere!‘ a zmizel dopředu do výčepu,“ vzpomíná Lev Havlíček na zásah, který mu prý tehdy připadal jako nutná součást života v totalitě. „Ono to zní dneska dost absurdně, ale my jsme to brali, že to tak je normální. Patří to k věci a všichni jsme museli počítat s tím, že to takhle dopadne.“

V té době se setkal i s básníkem, filozofem a později dobrým přítelem Jindřichem Konečným. To byl „člověk s hrozně širokým srdcem, tak širokým, že jsem mu kolikrát říkal, že by ho tak široký mít neměl“. Jindřich kromě jiných opozičních aktivit psal do jednoho z exilových časopisů, za což byl několik měsíců vězněn na Borech.

Cítil jsem se špatně, že jsem se s nimi bavil

Do vězení se dostávali i další lidé kolem Lva Havlíčka, i když většinou šlo „jen“ o případy zadržení na osmačtyřicet hodin: „Když se blížila data, jako byl srpen nebo vznik republiky v říjnu, tak estébáci takové ty pro ně nejokatější živly na čtyřicet osm hodin zašili.“ Po tuto dobu totiž mohli být lidé drženi ve vazbě bez udání důvodu. Běžná praxe byla podle Lva taková, že zadržené sice po dvou dnech pustili, ale poté, co je nechali ujít třeba dvě stě metrů, je zavřeli na dalších osmačtyřicet hodin.

V roce 1988 se Lvovi podařilo navštívit Paříž a Mnichov. Cenou za nadechnutí se západního vzduchu bylo předvolání k výslechu Státní bezpečností, které v kaslíku objevil několik dní po návratu. Čtyři hodiny trvající výslech v něm zanechal hořké pocity: „Když jsem odtamtud šel, cítil jsem se hrozně špatně, protože jsem se s nimi bavil. To jsem si pak až zpětně pro sebe analyzoval. Říkal jsem si: ‚To je obrovská chyba, že jsme byli vychovávaní slušně – že když se někdo na něco zeptá, tak je slušnost odpovědět. A nenapadlo mě, že s některými lidmi se člověk prostě nebaví.֥‘“

Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás

Protirežimních akcí v Praze se podle svých slov Lev účastnil jen výjimečně. V říjnu 1988 se do Prahy rozjel na neoficiální demonstraci při příležitosti sedmdesátiletého výročí založení republiky. Tehdy bezpečnost zatkla Lvova kamaráda Luboše Rychvalského, který se angažoval v opozičních kruzích. „Obvinili ho z napadení veřejného činitele, za což mu hrozil rok až dva, jestli si to dobře pamatuju, normálně natvrdo, že by šel do kriminálu,“ líčí Lev Havlíček počátek případu, do něhož se rozhodl zasáhnout. „Ještě s kamarádama jsme šli a jeho právníkovi jsme se přihlásili jako svědci, kteří byli u toho, když ho sebrali, a že to bylo úplně jinak, než ta obžaloba tvrdí.“ Vzhledem k nepřipravenosti obžaloby se nakonec podařilo uchránit kamaráda nepodmíněného trestu, podmínku si prý ovšem Luboš Rychvalský od soudu odnesl.

Se jménem Luboše Rychvalského je spjata i další aktivita, které se Lev v Praze zúčastnil: šlo o běh ulicí Politických vězňů – protirežimní happening pořádaný Společností za veselejší současnost, založenou právě Lubošem Rychvalským a Bárou Štěpánovou. „Nahoře jste vyběhli, seběhli jste tou ulicí dolů, dole byla poštovní schránka a tam jste hodili už předem připravený pohled nějakému politickému vězni do kriminálu. O nic jiného nešlo, žádné prohlášení, nikde nic. Legrační bylo, že běhali i estébáci, protože si to potřebovali zmapovat. Ta akce měla výborný název: ‚Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás.‘“

Nevěřil jsem, že se tady někdy něco změní

Opakovaný happening Společnosti za veselejší současnost ovšem nemohl zvrátit skutečnost, že konec osmdesátých let dnes Lev hodnotí jako nejtemnější dobu svého života. „Propadal jsem se do totální beznaděje, že se nic nezmění, bude to pořád stejný, možná to bude všechno ještě horší. Nebylo z toho východisko. Nevěřil jsem, že se tady někdy něco změní.“ O to euforičtěji přivítal listopad 1989, kdy se náhle změnilo skoro všechno. „Jsem vděčný za to, že jsem to mohl zažít,“ říká, i když přiznává, že jeho tehdejší očekávání se ukázala jako naivní. „Mysleli jsme si, že tou změnou se v lidech probudí něco dobrého, o čem věřím, že v sobě mají všichni. Ale léty jsme se přesvědčili, že to tak bohužel nebylo.“

Počátek listopadové revoluce ho zastihl na brigádě sázení stromků v Horní Blatné v Krušných horách. Tato akce, kterou vymyslel Jindřich Konečný, měla tři cíle: kromě čistě ekologického hlediska šlo o podporu rodin politických vězňů, k nimž směřoval výdělek z brigády – a za třetí se tu západočeši sešli s lidmi z Prahy a sdíleli informace o aktuálním dění. V Blatné se účastníci brigády v listopadu 1989 ze zahraničního rozhlasového vysílání dozvěděli, že se v Praze něco děje. Z dřívější doby už ale měli zkušenost, že „v Praze lidi dostali po hubě“ a tím vše skončilo. Proto se vrátili do Karlových Varů a čekali, co bude dál.

Situace se ale vyvíjela překvapivě dramaticky, a tak hned na pondělí svolali do Karlových Varů demonstraci. Nejdřív se na ní sešly asi jen dvě desítky lidí, postupně se přidávali další. V úterý se připojil i již zmiňovaný „charizmatický vůdce“ Jindřich Konečný a „všechno šlo hrozným fofrem“.

Rozhodovat o osudech lidí

Po sametové revoluci se Lev Havlíček dál angažoval. Sedm měsíců pracoval na ministerstvu spravedlnosti v komisi, která dělala prověrky mezi bachaři ve věznicích a některé z nich doporučovala k výpovědím za to, co dělali v předchozím období. Z výsledků této komise později cítil zklamání – někteří bachaři se totiž odvolávali do Prahy, kde měli známé, kteří jejich problémy „žehlili“. Celkově šlo prý o zajímavou zkušenost, kterou už by ale nechtěl opakovat: „Víte, ono rozhodovat o osudech lidí na základě několika málo poznatků… Je jasné, že do toho vstoupilo vzájemné si vyřizování účtů mezi těma bachařema.“ Kamarád Jindřich Konečný ho prý přemlouval i k tomu, aby vstoupil do politiky. V tom už pro sebe Lev smysl neviděl. Svoji roli cítil spíš v oblasti kultury.

V současné době se mu politická situace příliš nezamlouvá, nelíbí se mu, že lidé jako by očekávali nějakého spasitele. Přesto na to, že žijeme v demokracii, nedá dopustit. A dodává, že „demokracie není samospasitelný systém“ a důležité je, aby ji tvořili lidé. Sám se za disidenta nepovažuje, má spíš pocit, že byl jedním z mnoha, kteří se snažili něco dělat. „Jsem rád, že jsem udělal, co jsem udělal. Čas vrátit nemůžu a na víc jsem tenkrát neměl,“ říká pozdější kulturní redaktor, novinář na volné noze, promotér různých kulturních institucí a muzikoterapeut Lev Havlíček.