Mgr. ThMgr. Ondřej Halama

„Takže v 1968 mi bylo dvanáct. Pamatuji si, když v roce 1969 jsme porazili Rusko v hokeji, tak to byl celostátní svátek. V Mladé Boleslavi žil jakýsi pan Liehmann, který je vzorem pro Hrabalův film, kde je tam mohutný vousatý chlapík, který vozí kozu v bouráku. Tenhle ten Liehmann, oba synové emigrovali do USA a zařídili mu, že v Mladé Boleslavi jezdil v bílém bouráku, značku nevím. Ten pan Liehmann byl velký antikomunista, on byl taky zavřený v 50. letech. Byl trnem v oku komunistům, a v tuhle dobu když to bylo, bílý buick jel přes celé město, auta troubila, lidi byli byli na náměstích, skandovali, až nakonec došli, protože Mladá Boleslav byla centrum sovětských vojsk, byla jich tam spousta a obsadili hlavní kasárna, došli až před kasárna. Byl tam s námi tatínek z těch kasáren, dodneška to ve mně je, se otevřela brána. Vyjel tank, sklonil hlaveň a začal se točit do lidí. Říkal jsem si jako malý kluk - On snad začne střílet. K tomu samozřejmě nedošlo. Ale je to takový zážitek dvanáctiletého kluka, který ve mně hluboce zůstal. Ta hrůza, která by mohla nastat.“

„Okresní církevní tajemník byl celkem mladý muž, původně kantor. Nevím, proč to šel dělat. A byl nesmírně aktivní, neuvěřitelně aktivní, Když to někdo dneska člověk někomu vypráví, tak se tomu ani nechce věřit. Tehdy církevní tajemníci nejenomže kontrolovali, co se ve sboru děje, ale tenhle ten jednou za rok přijel a procházel naše účetnictví. My jsme měli jen peníze, které jsme si sami vybrali. Tehdy byli faráři placení z okresního národního výboru jako státní zaměstnanci. To bylo na základě zákona, kdy na jedné straně ukradli církvím, co mohli, a pak jim platili duchovní. A když přestali platit, tak skončili duchovní. Nemohli jsme hospodařit ani s těmi s penězi, co jsme si vybrali. Vzpomínám si, když jsme se tam na faru stěhovali a měl jsem malé děti. tak jsem koupil jsem průtokový ohřívač vody nad dřez. Průtokový ohřívač vody stál asi 1200 korun. On přišel na kontrolu účetnictví a tam jsme se opravdu chytli, protože byl nějaký předpis a já jsem o něm nevěděl, že sbor si může pořídit ze svého vlastního rozhodnutí jen věci do výše 1000 korun. A co je nad tisíc, byť je to z jeho vlastních peněz, tak jen se svolením tajemníka.“

„On byl fakt takový dobrý otcovský typ tehdy, a tak mi tohleto všechno vykládal a říkal mi: ,Podívej se, já jsem schopen, když jako by řekneš, že seš připraven přísahu složit, tak tě z toho dostanu. Dostaneš nějakou podmínku a pustí tě ven a zase tě pak povolají na vojnu nebo jak to bude.‘ Tohle to nevím. Tak jsem nakonec, dneska to vidím nebo i tehdy jsem to bral jako takovej slabošskej postoj, že jsem prostě v nějaký zásadě, mně to přišlo, jako kdyby ten Jan Hus ve chvíli, kdy ho měli upálit, prostě řekl: ,Víte co, tak já to beru zpátky.‘ Protože to bylo jako neskutečně nefér, protože i když mě odvezli z tý Kutný Hory a první můj rozhovor s tím prokurátorem... prokurátor je žalobce, státní žalobce, tak první jeho otázka byla: ,Prosím vás pěkně, proč nechcete jít k volbám?‘ To bylo jasný, že je to celé udělané tak, aby se mě tam zbavili, protože jsem nechtěl jít k volbám.“

„Tak jsem to zkusil na teologii. Ne, že bych primárně chtěl, ale teologie byla škola, kde se říkalo, když už se někdo hlásí na teologii, tak už je pro ten režim stejně ztracený, on už ví, že z něj svého příznivce mít nebude. A ty teologické fakulty tehdy nespadaly pod ministerstvo školství, ale pod ministerstvo kultury, přiřadili je. Což byla, mohla být svým způsobem, výhoda, protože už o tom nerozhodovala ta mašinerie školská, ale ministerstvo kultury. No, a ještě když se jednalo o syna faráře, tak to ministerstvo kultury si mohlo říct: ,Otec je ztracen, tak syn je ztracen, tak ať si to jde taky studovat. Stejně brzy ty církve vyhynou.‘ Měli takovou představu tehdy. Takže jsem udělal zkoušky, a nebyl jsem napoprvé přijat. Nevím taky, co za tím bylo, těch studentů tam nebylo mnoho, ale nebyl jsem přijat.“

„Já jsem na to řekl: ,Tak ale já své občanské výsady, svého občanského práva, nevyužiji a volit nepůjdu.‘ A netušil jsem, co takovýto postoj na vojně způsobí. V civilu tam prostě člověk nepřijde, oni si ho tam zaznamenají, že nepřišel, a kdyby to byl člověk na nějakém významnějším místě, no, tak spustí po nějaké rovině, že se mu začnou vozit po zádech. Když to byl nějaký člověk, co byl třeba dělník, na němž si nic nevzali, no, tak si na něm asi nic nevzali. No, ale teď se to prostě rozjelo. Začali mě vyslýchat ze všech věcí a začali se mě ptát na vojnu a na střílení a na všechno. A samozřejmě dostali ze mě ty názory, které já jsem měl, že vojna je mi vysoce nepříjemná, že si nedovedu představit, že bych po někom střílel, že bych použil zbraň proti člověku. ,Co byste teda dělal?‘ Tak jsem odpověděl: ,Nevím, střílel bych do vzduchu, nestřílel bych do lidí.‘ A všechno to směřovalo k tomu, že mě potřebovali dotlačit do situace, abych, když už jsem se vnitřně srovnal s tím, že na tu vojnu půjdu, aby se mě mohli zbavit. A v předvečer voleb přijelo do Kutné Hory zamřížované auto, anton policejní, a odvezlo mě do vazební věznice na Pankrác. To znamená, tím jsem byl přeřazen nebo vyřazen z toho stavu toho pluku nebo co to bylo v Kutné Hoře a ten pluk v Kutné Hoře stoprocentně odvolil.“