Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. ThMgr. Ondřej Halama (* 1956)

• narozen 8. dubna 1956 v Praze do rodiny faráře a učitelky

• kvůli otcově povolání ho v roce 1971 nevzali na gymnázium a musel jít do práce

• po čase přešel na strojní průmyslovku v Mladé Boleslavi, kam Halamovi přestěhovali

• po maturitě se zkoušel dostat na teologickou fakultu, ale nepřijali ho

• v roce 1976 nastoupil na dvouletou vojnu vojnu

• na vojně ho zatkli kontrarozvědčíci za odmítnutí jít manifestačně k volbám. Vypověděl, že by válce střílel do vzduchu a poslali ho do vazební věznice na Pankráci

• u soudu ho hájil Otakar Motejl, přemluvil ho, ať není tvrdohlavý a podvolí se. Nakonec pro něj vymohl podmíněný trest

• v roce roku 1980 přijali Ondřeje Halamu ke studiu na teologické fakultě, ukončil ji v roce 1986

• jako duchovní působil v Potštejně a v Turnově

• v roce 2002 se stal učitelem na gymnáziu v Turnově

• v roce 2021 žil v Turnově, s manželkou měli tři děti

Jako dvanáctiletý slavil Ondřej Halama v březnu 1969 s tatínkem výhru Československa nad ‚ruskými‘ hokejisty na MS ve Švédsku. Radostí omámený skandující dav dorazil v Mladé Boleslavi před kasárna, kde byla posádka okupační Sovětské armády. Najednou se otevřela brána, vyjel z ní tank, sklonil hlaveň a začal se točit směrem do lidí.

„Říkal jsem si - On snad začne střílet,“ vzpomíná Ondřej Halama. „Byl to hluboký zážitek. Hrůza ve mně zůstala stejně jako pláč rodičů a dalších lidí, když nás Rusové v srpnu 1968 okupovali.“

Za sedm let narukoval na vojnu, kde odmítl jít manifestačně k ‚dobrovolně-povinným‘ volbám. Navíc prohlásil, že by ve válce střílel do vzduchu, což odporovalo přísaze. Skončil ve vazbě a u soudu. Poněvadž se podvolil a odvolal, že by nezabíjel nepřátele socialistické vlasti, nešel do vězení a vyvázl s podmínkou.

Maminka nesměla učit, protože byla žena duchovního

Ondřej Halama se narodil v roce 1956 v Praze. Jeho otec působil jako kazatel v Jednotě bratrské, maminka vystudovala pedagogiku se specializací na němčinu. Jelikož ale měla za muže duchovního, nesměla takřka celý život učit. Uklízela v léčebně dlouhodobě nemocných nebo pracovala v cukrovaru. Pouze v roce 1968, kdy KSČ povolila otěže totality, se nakrátko vrátila do školy.

Pamětník měl ještě další tři bratry, V dětství hodně sportoval, věnoval se hokeji, basketu a hlavně atletice. Ve skoku vysokém se stal dorosteneckým přeborníkem České republiky. Měl osobní rekord 198 centimetrů. Chtěl být učitelem tělocviku, základní školu zvládl s vyznamenáním, leč nevzali ho na gymnázium. Chodil tam už jeho starší bratr a ředitel gymnázia prohlásil, že jeden syn faráře mu na škole stačí.

Rodiče Ondřeje přihlásili ho tedy na gymnázium do Mnichova Hradiště a zkoušeli ještě gymnázium v Tanvaldu na Jablonecku, kde měla rodina přátele, u kterých by mohl Ondřej Halama přes týden bydlet. „Nejdřív se zaradovali, protože neměli moc dětí, ale pak je o mě asi někdo informoval, a tak oznámili, že můžu studovat, ale musím mít doporučení z okresního národního výboru (ONV). Ve skutečnosti na ONV žádné takové doporučení nedávali. Byla to taková kafkárna,“ říká pamětník.

Místo na školu musel v patnácti do práce

V roce 1971 tak musel místo na gymnázium nastoupit do práce. V 15 letech našel práci ve středisku geodézie jako figurant. Vedoucí podniku byl sice komunista, ale jeho manželka patřila do českobratrské komunity v Mladé Boleslavi, a tak umožnil Ondřeji po roce práce dálkové studium zeměměřičství na Zemědělské průmyslové škole v Praze. Po nějaké době přešel mladík na denní studium na průmyslovou školu do Mladé Boleslavi, kam mu pomohl zástupce ředitele, rovněž komunista.

Halamovi patřili k silné evangelické komunitě okolo faráře Alfréda Kocába, otce Michaela Kocába, pozdějšího muzikanta a jednoho z vůdců sametové revoluce. Odsud znal pamětník několik lidí, kterým nevyšla jejich snaha stát se učitelem.. „Viděl jsem, jak zatočili s mými kamarády křesťany, když studovali na pedagogy, takže jsem nevěřil, že mně by to mohlo vyjít,“ dodává.

Nakonec se Ondřej přihlásil k vysokoškolskému studiu na evangelické bohoslovecké fakultě Zkoušky sice složil, ale nepřijali ho a střídal různá zaměstnání. Pracoval například jako odečítač vodoměrů nebo listonoš. Pak mu přišel povolávací rozkaz na vojnu.

Narukoval mezi sportovce do Dukly. Na pražskou mu ale chyběla špičková výkonnost, tak ho poslali do jakéhosi béčka Dukly v útvaru Civilní obrany v Kutné Hoře, Tam ale odmítl jít k volbám, která byly tehdy dobrovolně-povinné a lidé měli na výběr jenom z jedné kandidátky Národní fronty, kde hráli prim komunisté. Velitel útvaru poslal na Ondřeje příslušníky kontrarozvědky. Mladý věřící voják – pacifista, uvedl, že by ve válce střílel do vzduchu, což odporovalo vojenské přísaze. Náhradní civilní služba za totality neexistovala a odpor proti vojenské službě byl tehdy trestným činem. Po uvěznění ve vazbě Na Pankráci ‚seděl‘ pamětník chvíli s bubeníkem skupiny Plastic People od Universum. Vedle na cele byl zavřený Sváťa Karásek. „Ťukali jsme morseovkou přes zeď jako hrabě Monte Christo s Abbé Fariou.“ 

Kdyby trval na Nezabiješ, zavřeli by ho do basy

Když přišel na řadu soud, prokurátor Ondřeje nabádal, ať nedělá zbytečného hrdinu. Říkal mu: „Člověče, co si přiděláváte problémy? Proč jste nešel k volbám? Nemusel jste tady být.“

Ondřeje Halamu obhajoval Otakar Motejl, významný polistopadový politik a veřejný ochránce práv-  ombudsman. V pamětníkovi utkvěl jeho otcovský přístup. „Otakar Motejl mně vysvětloval – Když budeš trvat na svém ‚Nezabiješ‘, budou z toho u soudu dva roky vězení. Vylezeš z kriminálu a vojáci si Tě zavolají znovu, a když se zase neskloníš, dostaneš tři roky. Nebo ti nezbude nic jiného než utéct na Západ,“ uvádí. „Když slevíš už teď, když uděláš kompromis, tak dohodnu se soudcem, abys dostal jen podmínku, a vrátíš se na vojnu.“

Jak Otakar Motejl řekl, tak se i stalo. Dvacetiletý Ondřej se však po udělení podmínky cítil všelijak. „Vylezl jsem z toho jak Petr po zapření Krista,“ vysvětluje. „Prožíval jsem ponížení, že jsem neměl sílu říci - Zavřete si mě a zavřete si mě znovu. Bylo to trpké, jak mě semlela komunistická mašinerie. Dodnes vidím trochu jako selhání, že jsem nevydržel v tom husovským - Ne a ne, i kdybyste mě upálili.“ 

Od soudu putoval na vojnu, tentokrát k Civilní obraně do Bučovic u Brna. U vojenských útvarů kontrolovali zástupci velitelů pro věci politické neboli politruci, běžně vojákům noční stolky. Ondřej Halama si vzal na vojnu filosofický spis Materialismus a empiriokriticismus od Vladimíra Iljiče Lenina. Dal si ho do šuplíku vedle Biblí svaté. „Politruk přišel, otevřel šuplík, kde bible ležela vedle knížky s fotkou Lenina,“ prozrazuje pamětník. „Nic neřekl, jen zíral, zabouchl šuplík a odešel.“

Po hádkách s manželkami pérovali lampasáci vojáky

O své vojně mluví jinak v dobrém. Sešel se na ní s prima lidmi z celé republiky a mazáci se k němu jako k nováčkovi – zobákovi, nechovali první rok hrubě a násilnicky. Sám jako mazák nováčkům pomáhal a snažil se nezapadnout do systému, kdy všechno museli odmakat zobáci. Horší to bylo někdy s veliteli. „Hned u kasáren, přes ulici, byly velké bytovky, kde žili lampasáci,“ podotýká. „Když manželka nějakého seřvala, přeběhl ulici a vybíjel se na nás. Říkali jsme si – To ti zas máma doma dala.“

Ještě na vojně, v roce 1978 se Ondřejovi narodila dcera. Protože ale jeho jednotku poslali na cvičení do Krkonoš, kam nechodila pošta, dozvěděl se o ní až po deseti dnech.

Z vojny do civilu se však pamětník vrátil se škraloupem – v jeho posudku stálo, že byl ve vazbě a u soudu dostal podmíněný trest. Získal pouze podřadnou práci zauhlovače v kotelně v Automobilových závodech v Mladé Boleslavi. Hlavně v létě, kdy se tolik netopilo, měl hodně času na čtení knih. V roce 1980 se přihlásil na evangelickou bohosloveckou fakultu a vzali ho. Studium ukončil o šest let později.

Církevní tajemník se bál věšení komunistů na lucerny

„Naše fakulta byla tehdy nejsvobodnější studium v Československu,“ upozorňuje. „Třeba na semináři jsme už v roce 1983 četli Havlovu Moc bezmocných. Měli jsme obrovskou knihovnu s mnoha zakázanými knihami, pro jiné lidi nedostupnými. Mohli jsme si tam půjčovat třeba Masaryka.“

Po škole nastoupil Ondřej Halama jako kazatel Jednoty bratrské  v Potštejně ve  východních Čechách. Potíže mu dělal mladý církevní tajemník, bývalý kantor. „Byl nesmírně aktivní, jednou za rok  přijel a procházel naše účetnictví. Nás platil okresní národní výbor a nemohli jsme hospodařit s penězi, co jsme si mezi sebou vybrali,“ připomíná těžké doby církve za totality. „Koupil jsem průtokový ohřívač vody nad dřez za dvanáct set korun. Církevní tajemník mi vyčítal, že sbor si může pořídit jen věci do tisíce korun, a když za víc, tak jen s jeho souhlasem. Vystartoval jsem na něj, chytli jsme se, ale nějak jsem to nakonec ustál. Po roce 1989 za mnou přijel a vážně mi položil otázku se strachem v očích, jestli je komunisty nebudeme věšet na lucerny, věděl. Asi dobře věděl, co napáchali.“

Sedmnáctý listopad 1989 prožil Ondřej Halama v Praze. „Po zásahu, na Národní k nám vtrhl známý, že policajti řežou studenty. Z Hálkovy ulice jsme se hnali na Národní,“ podotýká. „Běželi jsme Mikulandskou, na zemi jsme viděli sem tam krvavé skvrny, roztrhané šaty. Přijel autobus, vylezlo z něj asi patnáct dvacet policajtů v bílých přilbách a utíkali jsme pryč.“

Není vyšší funkce než kazatel Kristova evangelia

V obci, kde třiatřicetiletý farář sloužil, vzniklo po sametové revoluci Občanské fórum. „Vydával jsem oběžník Občanského fóra, bastlil jsem ho, psal a vyráběl. Založili jsme v Rychnově nad Kněžnou Křesťanské Občanské fórum,“ uvádí. „Dostal jsem nabídky a mohl jsem zakotvit v politických strukturách. Odmítl jsem a bylo to správné. Jeden farář kdysi řekl, že není vyšší funkce než být kazatelem radostné zvěsti Kristova evangelia.“

Od roku 1997 působil Ondřej Halama jako farář Jednoty bratrské v Turnově. Rekonstruovali tam historický dům, kde Jednota bratrská sídlila do roku 1620. Po roztržce v Jednotě bratrské v roce 1998 ho vítězné křídlo propustilo. Od roku 2000 našel se svými věřícími nové místo v Českobratrské církvi evangelické. Zanedlouho si splnil odvěký sen – v roce 2002 začal vyučovat na gymnáziu v Turnově základy společenských věd.

„Někteří mí bývalí studenti za mnou chodí, abych je uvedl do manželství. Mají víru, která není explicitně křesťanská, ale říkají si - Nemůžu být ten poslední, něco nade mnou musí být,“ svěřuje se.

Svět, v němž teď je, mu připadá úžasný

Ondřej Halama vychoval se svou paní dvě dcery a syna. Kromě profese faráře a učitele se v roce 2021 věnoval také hudbě. S kamarády hrál v kapele Pranic. Zatímco na vojně komunistické volby bojkotoval, v demokratické republice obnovené po roce 1989 nevynechal ani jedny. Jednou trávil v době jejich konání dovolenou v Maďarsku a jel několik set kilometrů, aby mohl odevzdat svůj hlas na ambasádě v Budapešti.

„Svět, v němž teď jsme, je úžasný,“ prohlašuje. „Tuhle jsem seděl v hospodě a tam chlapi nadávali, že je to jako za minulého režimu. Říkal jsem jim - Tak, pánové, koukejte: Prezident Zeman je vůl. Nikdo se nezvedl a neutekl. Pokračoval jsem - Podívejte se, Jiří Škutina to za totality takhle jednou pronesl, a šel za katr. Chápete, jaký je to rozdíl?!“

Ondřej Halama přiznává, že neví, co by si v životě počal, kdyby nebylo Boha a čím by nahradil víru v něj. „Svatý Augustin říká, že lidské srdce je tak dlouho neklidné, dokud nespočine v Bohu. Boha sice nikdy nepoznáme, ale Krista v evangeliích ano. V něm jsem poznal  tvář Boží. Kdo ji pozná skrze Krista, může být zbaven strachu z hříchů, ze svých špatností, z nedokonalosti, z budoucnosti. Ví, že je Ježíš, a jsi-li v srdci upřímný, nikdy tě neodkopne.“