Franz Gruss

„Každý prostě šel, šel, šel. Po cestě zůstávali v příkopech lidé, co se s nimi dělo, nevím. Vím jenom, že nás bylo čím dál méně. A potom v dobytčácích jsme si mysleli, že teď nás někam odvezou. Ne, příštího rána jsme museli ven, bylo to jen na noc, dále jsme šli, aniž jsme věděli kam, a potom se objevila mýtina, bylo to v lese. A na té velké louce jsme unaveně polehávali, ti, kteří došli až tam. Dnes odhaduji, že nás mohlo být tak šest set. A pak jsme se museli řadit po stovkách do řad po pěti, pět lidí krát dvacet. Prvních sto muselo nastoupit a odvedli je do lesa. Byli pryč a my jsme slyšeli detonace a tušili jsme, že to je poprava, že teď přijdeme o život. Sehnali dohromady další stovku, teď už pomocí holí a bití, protože to už měl člověk strach. Marš do lesa. Zase detonace, kvůli kterým jsme si mysleli, že nás zastřelí. Ale nebylo to tak. Ty detonace – prozradím to teď dopředu – to byly ještě miny. Odehrávaly se tam nějaké válečné události a byly tam ještě položeny nášlapné miny. A kvůli nim pochopitelně ten či onen přišel o život. To byly ty detonace. Ale nejprve jsme tam stáli nastoupeni po stovkách. A následovala tělesná prohlídka a při ní nám zabavili ještě to poslední, co každý u sebe měl. Mým rodičům svatební prsteny, dokumenty, všechno. Neměli jsme nic, absolutně nic. A potom nám řekli: ‚Půjdete támhle a budete v Německu, tam patříte!‘ Poslední slova, která jsem slyšel, byla: ‚Kdo bude poslední, schytá kulku do hlavy!‘“

„Byly to děsivé německé písničky, které jsme tehdy mívali na rtech a které do značné míry ještě dnes dokážu přednést. My jsme například… protože teď mluvím k Čechům, vzpomínám si na jednu českou písničku. Můžu vám ji zazpívat, jestli chcete. ‚Byl sobě židáček, měl v kapse šestáček, sednul si na tramvaj a dělal vaj, vaj, vaj. Přišel policajt, chytl ho u [za?] vlasy. Ty žide pajzlatý, ty patříš do basy. Basa se otvírá, žida zavírá, židovky plakají, že žida nemají.‘ Dneska se stydím něco takového zpívat, ale jako dítě to člověk… Vidíte, že existoval i český antisemitismus, jinak bychom se něco takového nenaučili. Já se to naučil na ulici, já se vůbec česky učil na ulici.“

„Je pro mě opravdu velice důležité to tu říct. Vychovával jsem své potomky v následujícím smyslu – říkal jsem jim, že je v prvé řadě důležité zpracovávat to, co se stalo ve jménu našeho národa. Co souvisí s holokaustem, to je naše záležitost a to je také v prvé řadě to, co vám předávám a co byste měli předat i vy svým dětem, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Já totiž vím, že všemu zlu, co se přihodilo mně a mým rodičům, předcházely zločiny, které byly spáchány ve jménu našeho národa.“