Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franz Gruss (* 1931)

• narozen 1. ledna 1931 v Moravské Ostravě

• otec pocházel ze Sudet (okolí Mostu), matka z rodiny s polskými kořeny

• v roce 1939 rodina získala občanství Německé říše

• v roce 1943 bratr padl ve válce na Krymu

• poslední měsíce války trávil v Lomu u Mostu, kde byl svědkem násilí na Němcích a vraždy, těsně před jeho smrtí viděl i svého zbitého svého Josefa Grusse

• v roce 1945 po zatčení otce a odmítnutí ze strany českého strýce Josefa Mirzinského internován v pracovním táboře Mexiko v Ostravě, nasazen na nucené práce a následně pěšky odsunut na území, které mezitím připadlo Polsku

• v roce 1947 odsunut z Polska do NDR, kde vystudoval obchodní školu

• v roce 1951 emigroval z NDR do SRN na nákladním vlaku

• v roce 1994 odešel do důchodu, cestoval jako průvodce do Polska a ČR, znovu se učí oba jazyky

Otec „byla“ v kuchyni

Franz Gruss se narodil na samém počátku roku 1931 v tehdejší Moravské Ostravě matce s polskými kořeny a otci, jehož německá rodina pocházela z okolí Mostu. Jeho rodokmen sahá až do 17. století a jsou v něm i čeští předci. Matka mluvila česky, ovšem nikoli s Franzem, jemuž i ukolébavky zpívala v němčině. Výhradně česky ovšem mluvila její matka, Franzova babička, která si přesto skvěle rozuměla se svým zetěm, Franzovým otcem, jenž zase odmítal mluvit česky. „Kde jsi byl?“ zeptala se ho jednou, když přišel pozdě k obědu. „Já jsem byla v kuchyni,“ pokusil se otec odpovědět česky, ovšem kvůli špatnému užití mluvnického rodu sklidil posměch dětí i rodinných zaměstnanců. Česky prý už poté nepromluvil. Zato Franz česky uměl, učil se od české chůvy, ale podle svých slov i „na ulici“. Na rozdíl od svého bratra totiž před rokem 1939 absolvoval pouze nižší stupeň základního vzdělání v němčině a česky se ve škole neučil, protože po „okupaci“ (pamětník sám dnes používá tento termín) už čeština z učebních osnov pro německé děti vypadla. Malý Franz se tedy na rozdíl od o sedm let staršího bratra Ericha, který navštěvoval gymnázium ještě za Československé republiky, nenaučil českou gramatiku ani pravopis. Otec, Franz Gruss, pracoval jako specialista na tiskařské stroje v tiskárně, matka Bronislawa, rozená Mirzinski, vedla doma krejčovský salon s několika švadlenami. Rodina bydlela v činžovním domě, řada sousedů byli cizinci, například z Itálie nebo Běloruska. Franz si ze svého předválečného dětství, ale ani z následujícího období druhé světové války nepamatuje žádné národnostní pnutí mezi Němci a Čechy. Vzpomíná pouze na jednoho spolužáka částečně židovského původu, který jednoho dne v roce 1940 už nepřišel do školy. Přátelský vztah udržoval Franz i se svým bratrancem Milanem, synem strýce Josefa Mirzinského, který se po roce 1919 přihlásil k české národnosti.

Válka v Ostravě a Frýdku-Místku

Franz Gruss má vzpomínku na příjezd německého wehrmachtu do Ostravy v březnu 1939, odpadla mu kvůli tomu hodina klavíru. (Město Ostrava a jeho bezprostřední okolí nebyly v roce 1938 postoupeny Německu v důsledku mnichovské dohody a i během válečných let zůstávaly součástí Protektorátu Čechy a Morava.) Rodina Grussova potom přijala říšské občanství. Otec kvůli pokročilému věku již do války nemusel, zato bratr Erich, absolvent vojenské školy, padl v roce 1943 na Krymu. Jeho smrt byla rodině oznámena ve stejnou dobu jako jeho přijetí na vysokou školu ve Vídni. Franz má matné vzpomínky na vyprávění o požáru ostravské synagogy, projevy antisemitismu mezi dětmi i na své členství v organizaci Deutsches Jungvolk, tedy pobočného spolku Hitlerjugend, kde se ale údajně věnoval především hře na příčnou flétnu. Vzpomíná ovšem na svůj rok a půl trvající pobyt na internátu ve Frýdku-Místku, kam se na omezenou dobu odstěhoval po prvním bombardování Ostravy v srpnu 1943. Tam byli chlapci vystaveni militaristické indoktrinaci ze strany raněných německých vojáků, stejně jako výcviku ve střelbě. Otec na sklonku války tiskl frontové noviny, matka měla na radnici na starost distribuci potravinových lístků, zůstávali proto v Ostravě navzdory postupné evakuaci Němců až téměř do posledních válečných dnů jako „služebně potřební“. Zato Franze pro jistotu v lednu 1945 poslali k otcově sestře do Lomu u Mostu, s rodiči byl dohodnut, že se po válce všichni sejdou právě tam.

Konec války a poválečné perzekuce Němců v Lomu u Mostu

V posledních válečných měsících navštěvoval Franz školu v Duchcově, v jehož okolí byli se spolužákem svědky lynče sestřeleného kanadského pilota. Podle Franzova svědectví se na lynči podíleli uniformovaní němečtí muži, pilot přitom očekával, že bude zajat. V dobovém tisku o jeho smrti proběhla zmanipulovaná zpráva, po válce byla za jeho smrt údajně potrestána německá civilistka, jejíž účast pamětník vylučuje. Těsně před příjezdem Rudé armády do Ostravy (1. května 1945) přijeli Franzovi rodiče za ním do Lomu, zatímco teta raději město opustila. Rodina tak byla ve městě svědkem tažení Rudé armády, před jejímž příjezdem sundávali ze zdí tetiny obrázky s Hitlerem a pálili nedovolené zásoby tabáku. Těsně po odjezdu sovětských vojáků vykoukl Franz z okna a viděl, jak byl zastřelen jeden německý soused, o němž se přitom vyprávělo, že byl antinacista a sociální demokrat. Začaly perzekuce a vraždy německého obyvatelstva Lomu. Franz s rodiči nebyl na seznamech místního obyvatelstva, s matkou raději mluvil pouze česky a otec dělal němého. Viděli ale z okna průvod německých civilistů, které Revoluční gardy hnaly dolů ke kostelu, kde byli potom mnozí zavražděni. Patřil k nim i otcův bratr, strýc Josef („Pepp“) Gruss. Franz viděl, jak strýc v posledních okamžicích svého života veze zbitý a vyčerpaný na vozíku svoji vlastní rakev a česká sousedka na něho plive. Zároveň Franz dosvědčuje, že v průvodu Němců byli i zajatí příslušníci německých ozbrojených složek z lazaretů, kteří přitom na oficiálních seznamech německých obětí perzekucí v Lomu u Mostu chybí (strýc Josef na nich ovšem je).

Otcovo zatčení a ostravský tábor Mexiko

Rodina se rozhodla opustit Lom a vrátit se co nejrychleji do Ostravy. Jeli vlakem přes Prahu a raději zapírali, že jsou Němci (otec mlčel). Z rozhlasu se přitom šířily protiněmecké výzvy typu „Smrt Němcům“, osazenstvo vlaku vyprávělo, jak jsou Němci věšeni na lampy a podobně. Jeden cestující měl na sobě stále ještě vězeňský úbor z koncentračního tábora a ostatní ho vyzývali, aby „si zastřelil Němce“ a převlékl se do jeho šatů. A Grussovi byli Němci, byly to pro ně chvíle plné strachu. V Praze ještě přestoupili na vlak, do Ostravy ale nedojeli, protože při kontrole dokladů byla zjištěna jejich národnost. Otce zatkli a zabavili jim cennosti. V dobytčích vagonech potom odjeli do Ostravy-Přívozu, kde jim znovu prošacovali kufry a museli si na levou část hrudi přišít znak „N“. Internační tábory pro Němce ale byly údajně plné, Franz s matkou proto zůstali odkázáni na sebe, přičemž domů již nesměli. Při přecházení mostu potkali dvě známé, které si nedaly rozmluvit úmysl spáchat sebevraždu. Po mnoha letech Franz zjistil, že se oběma ženám podařilo zabít pouze své děti, zatímco pokus podřezat si vlastní žíly v obou případech selhal. Ženy se následně v Německu setkaly i se svými manželi vojáky, ovšem dětem už nikdo život vrátit nedokázal. Franz s matkou navštívili nejprve matčina bratra Josefa Mirzinského, ten jim ale s ohledem na bezpečí své rodiny odmítl poskytnout útočiště, a tak strávili následujících několik nocí v jednom z bytů, kde byli Němci hromadně ubytováváni. Čeští sousedé na ně údajně poslali sovětské vojáky, ti ale měli zájem jenom o dospělé muže, Franze naštěstí považovali za dítě. Po několika dnech přišel příkaz, aby se Franz s matkou nahlásili do internačního tábora. Při hlášení měli silný pocit ohrožení ze strany příslušníků Revolučních gard, ale zastal se jich jeden Žid, který dříve společně s paní Grussovou rozděloval na ostravské radnici potravinové lístky. Franz s matkou následně putovali do tábora Mexiko, odkud Franz každé ráno odcházel k pracím na „bulharských“ polích v okolí Ostravy. V táboře byly oddělené ubikace pro muže a ženy, spalo se na několikapatrových pryčnách a k jídlu a pití dostávali jen to nejnutnější. Franz proto vděčně vzpomíná na jednu Češku, která mu darovala koláč, ačkoli za to mohla být potrestána. Kromě polí byli Němci posíláni na práce také do města – mimo jiné k demolici místního Německého domu.

Odsun z ČR – ale do Polska

Po několika týdnech byl Franz Gruss z tábora vyřazen jako slabý (nebyl koneckonců zletilý). Mohl se tak opět setkat se svými rodiči, kteří se kvůli pokročilému věku také na práce nehodili. Otec byl v bídném stavu, vyprávěl o mučení – strávil například několik dní ve stísněném prostoru, kde se nemohl narovnat a potřebu musel vykonávat pod sebe. Vyřazení jedinci byli nejprve shromážděni na fotbalovém hřišti a poté museli putovat dva dny pěšky přes Opavu a Krnov až k lesní mýtině na hranicích. Franz viděl po cestě unavené a vyčerpané jedince polehávat v příkopech. Na mýtině se museli shromáždit do skupin po sto lidech, Franz byl ve druhé či třetí. Když odešla první skupina, ozývaly se střelné rány. „Ty detonace – prozradím to teď dopředu – to byly ještě miny. Odehrávaly se tam nějaké válečné události a byly tam ještě položeny nášlapné miny. A kvůli nim pochopitelně ten či onen přišel o život. To byly ty detonace. Ale nejprve jsme tam stáli nastoupeni po stovkách. A následovala tělesná prohlídka a při ní nám zabavili to poslední, co každý u sebe měl. Mým rodičům svatební prsteny, dokumenty, všechno. Neměli jsme nic, absolutně nic. A potom nám řekli: ‚Půjdete tamhle a budete v Německu, tam patříte!‘ Poslední slova, která jsem slyšel, byla: ‚Kdo bude poslední, schytá kulku do hlavy!‘“ vzpomíná Franz Gruss. Na druhé straně hranice si nakonec odpočinuli v budově opuštěného kláštera a tišili hlad stonky syrové rebarbory. Brzy je ale objevili pohraničníci. Měli polské uniformy – někdejší německé území totiž mezitím připadlo Polsku. Franz s rodiči poté strávili rok a půl života v Polsku v jeho nových hranicích, na své přijetí tam vzpomíná poměrně dobře a k Polákům dodnes pociťuje vděk. Domorodé obyvatelstvo v oblasti bylo zpočátku německé, bylo ale také postupně odsouváno. Franz pracoval na polích u německých sedláků a své znalosti češtiny využíval k tomu, že tlumočil mezi německými starousedlíky a polskými správci a vojáky. Naučil se polsky a dostal nabídku, aby v zemi zůstal, nakonec se ale nechal spolu s rodiči v posledním transportu odsunout do tehdejší sovětské zóny Německa, tedy vznikající Německé demokratické republiky.

Útěk z NDR

Tam strávil více než tři roky života, konečně mohl opět začít chodit do školy a vystudoval obchodní školu v Lipsku. Rodiče ale mezitím jeden po druhém přešli načerno přes hranici do Západního Německa, kde se usadili u Franzovy nevlastní sestry v Heidelbergu. Zato pamětník zůstával, chtěl dokončit školu. Když se tak v roce 1950 stalo, nebyl už přechod přes hranice tak jednoduchý. Franz si nechal od číšníka v pohraniční restauraci poradit, který noční nákladní vlaky je nejméně kontrolovaný, a za jízdy do něj naskočil. Měl štěstí – neobjevili ho a ve zdraví dojel na svobodný Západ.

Usadil se v blízkosti Heidelbergu, kde žije dodnes. Po odchodu do důchodu v roce 1996 si udělal průvodcovské zkoušky a vozí zájezdy zejména do svého oblíbeného Polska, ale i České republiky. Vede také kurzy polštiny pro začátečníky. „Začínám se učit i česky,“ sděluje ve svých bezmála devadesáti letech v češtině, kterou kdysi hovořil plynně, ale v níž dnes (zatím ještě) prozrazuje cizí přízvuk. O svých zážitcích z odsunu spíše nemluví. Své děti vychoval v duchu zásady, že každý se má v prvé řadě vyrovnávat s tím, co špatného se dělo ve jménu jeho vlastního národa, a turisty proto vozí mimo jiné i do Osvětimi.