„Pamatuji obsazení Rokytnice přes Bartošovice, začaly přijíždět tanky. A v té době, když sem najížděly tanky, a ještě nejeli do kasáren, ale byly tam za Rokytnicí v lese... Můj taťka jako lékař jezdil se sanitou, se kterou obhospodařoval celé hory. Bylo to o strach a nebezpečí, co se bude dít. Nad sanitou vlál velký bílý prapor s červeným křížem, to působilo hrozivě. Dneska jsme na to zvyklí, protože jsou různé fotbaly a já nevím co všecko, a ten prapor se tam někde objeví… Vím, že jako dítě to na mě působilo hrozivě. Táta, když vyjížděl se sanitkou, tak jsem se o něj bála. Jezdil se sanitou, kde vlál prapor, a popisuje, že opravdu ho jednou zastavila nějaká ruská hlídka. Rusko, jak je obrovské, tak v té době tam byli nějací Uzbeci, já nevím, kdo všechno, ale někde tam z toho severu, a ti se ptali, jestli to není nějaký hákový kříž. Červený kříž. Tam, kdo pomáhá, má červený půlměsíc. Takže to je úplně můj největší strach, který jsem jako dítě měla.“
„Pak přišla vojenská služba a vzhledem k tomu, co měl za sebou, konflikt se zákonem, tak nastoupil k PTP. Tam nedostal, jak říkal, ani nůž na ukrojení chleba, natož zbraň, a sloužil dva roky. Když se blížil konec PTP, tak bylo nařízeno vládou, že služba se prodlužuje o jednadvacet měsíců, takže jak to popisoval, tak sebevraždy a různé útěky byly vlastně na denním pořádku. Ti chlapci to prostě nedávali. Když někdy popisoval život tam, mluvil o zimě a hladu. Přesně tak, jak to bylo třeba v těch filmech. Byli mezi nimi studenti, různí právníci, byli to inteligentní lidé, byli tam hlavně také kněží. Říkal, že se titulovali pane, což tamním politrukům bylo silně proti srsti. Pamatuji si také, že třeba říkal, že byť neměli toho jídla, tak hráli šachy, které se tam naučil velmi dobře. Šachy si dělali z chlebové střídky.“
„Spíš z mladické nerozvážnosti, jak to někdy popisoval, chtěl opustit republiku, a rozhodl se ještě s jedním kamarádem, že odejdou za hranice. Vyrazili, a když dorazili na hranice, tak si jich pravděpodobně buď někdo všiml, neví to doteďka, nebo je někdo vyloženě udal, a byli na hranicích zadrženi. Pokud byl někdo zadržen na hranicích, tak okamžitě nastupoval do vězení. Takže byli s tímto kamarádem odsouzeni jako mladiství, neboť jejich věk ještě nebyl tak vysoký, takže dostali půl roku vězení.“
Vlasta Gallová se narodila 20. ledna 1958 v Ostravě. Její otec Václav Boček se v mládí pokusil o emigraci, byl zadržen, vězněn a odsouzen na šest měsíců nucených prací. Vojenskou službu prožil u PTP. Pracoval jako horník v dolech a v zemědělství. Nakonec se mu podařilo vystudovat lékařství na univerzitě v Plzni. Maminka pamětnice Libuše Bočková, rozená Huspeková, byla učitelka. Celá rodina se v roce 1966 přestěhovala z Nezvěstic na Plzeňsku do Rokytnice v Orlických horách. Otec pak působil jako venkovský lékař, maminka jako učitelka. Vlasta Gallová vystudovala Střední pedagogickou školu v Litomyšli. Po maturitě pracovala sedm let jako učitelka v malé mateřské škole nedaleko Rokytnice v Orlických horách. Poté až do konce svého profesního života působila jako učitelka a později i ředitelka mateřské školy v Rokytnici v Orlických horách. Při zaměstnání vystudovala vysokou školu. Vlasta Gallová je vdaná a má tři děti. V roce 2022 odešla do důchodu. Roku 2024 v době natáčení působila v zastupitelstvu města Rokytnice v Orlických horách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
