Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Vlasta Gallová (* 1958)

• narozena 20. ledna 1958 v Ostravě

• otec Václav Boček se pokusil v mládí o emigraci a byl odsouzen k šesti měsícům vězení a prožil vojnu u PTP

• otci se nakonec podařilo vystudovat lékařskou fakultu, matka byla učitelka

• rodina žila do roku 1966 v Nezvěsticích u Plzně, poté se přestěhovali do Rokytnice v Orlických horách – otec zde pracoval jako lékař, matka Libuše Bočková jako učitelka

• pamětnice vystudovala Střední pedagogickou školu v Litomyšli

• po celý svůj profesní život působila jako učitelka a ředitelka v mateřské škole

• při zaměstnání vystudovala vysokou školu

• roku 2024 žila v Rokytnici v Orlických horách a působila jako členka zastupitelstva města

Vlasta Gallová prožila většinu života v Orlických horách. „V těch našich horách to bylo především o lidech, ne o ideologii. Lidé se v těch drsných podmínkách prostě nějak spolu domluvit museli,“ vzpomíná pamětnice. Nebylo to vůbec jednoduché v místech, kde zůstávalo v myslích lidí plno starých křivd z doby okupace a odsunu Němců a kde se v době kolektivizace, „budování“ socialismu a normalizace vytvářely křivdy nové.  

Její otec Václav Boček se ve věku 18 let v prosinci roku 1948 společně s kamarádem pokusil o ilegální útěk na Západ. Při pokusu o přechod státní hranice je však zadrželi. Ve vazbě zůstal do dubna 1949 a pak ho soud poslal na šest měsíců do Horního Jiřetína na „Důl Beneš“. Vojenskou prezenční službu si pak odsloužil v nechvalně známých jednotkách pomocných technických praporů (PTP) na Libavé a v České Třebové. Jeho osudově šťastným životním krokem se později stalo studium lékařství při zaměstnání. V jeho případě však nebylo jednoduché se vůbec na školu dostat.

Matka Libuše Bočková byla praktikující křesťanka a paradoxně velmi „věřila“ zároveň myšlenkám komunismu a budování nové „spravedlivé“ společnosti. Rodina se po ukončení otcova studia lékařství přestěhovala v roce 1966 do Rokytnice v Orlických horách. Otec zde pracoval jako vesnický lékař a maminka jako učitelka. Vlasta Gallová pokračovala v rodové tradici. Po celý svůj život zde pracovala jako učitelka a později ředitelka mateřské školy.

Po pokusu o emigraci čekala na tatínka vojna u PTP

Vlasta Gallová se narodila 20. ledna 1958 v Ostravě. Všechno, co prožili rodiče před tím, než přišla na svět, má hluboce vryté v paměti. Vzpomíná na osud dědečka z otcovy strany Aloise Bočka, který byl italským legionářem. Po první světové válce pak působil jako „financ“ (člen Finanční stráže) postupně na Podkarpatské Rusi, na Slovensku, kde se pak narodil její otec a kde začal také chodit do školy. V roce 1938 už nebylo pro Čechy na Slovensku bezpečno a rodina se pak postupně dostala až na Plzeňsko do Nezvěstic, kde tatínek v roce 1945 ukončil základní školu.

„Otec chodil nějaký čas do učení a pak studoval gymnázium. V prosinci roku 1948, spíše z mladické nerozvážnosti, se rozhodl ještě s jedním kamarádem emigrovat na Západ. Pravděpodobně si jich někdo všiml, nebo je někdo vyloženě udal, a oba byli na hranici zadrženi. V době nástupu komunismu, když byl někdo zadržen na hranicích, tak okamžitě nastupoval do vězení. V dubnu 1949 byli oba i s kamarádem odsouzeni k šesti měsícům nucených prací,“ vzpomíná pamětnice.

Vzhledem k tomu, že měl za sebou konflikt se zákonem, musel si povinnou vojenskou službu odsloužit u PTP na Libavé a v České Třebové (viz otcovy vzpomínky v dodatečných materiálech). „Když byl na vojně už dva roky a blížil se konec, bylo nařízeno vládou prodloužení služby u PTP o 21 měsíců. Otec později popisoval, že v té době sebevraždy a různé útěky byly na denním pořádku, protože ti chlapci to prostě už nebyli schopni unést,“ vzpomíná pamětnice a dodává, „později vyprávěl o zimě a hladu, ale také o tom, jak mezi nimi byli studenti, právníci a třeba i duchovní. Oslovovali se pane a různými svými tituly, což bylo jejich velitelům silně proti srsti.“ U PTP Václav Boček nakonec strávil celkem „jen“ 32 měsíců (viz dodatečné materiály).

Po vojně se vrátil zpět do Nezvěstic. Neměl v té době žádné vzdělání a s pokračováním studia na gymnáziu byl konec. Musel tak jít pracovat do zemědělství jako traktorista. Vlasta Gallová si vzpomíná, jak často říkával, že to byl on, kdo „rozorával meze“.

V té době se oženil a založil rodinu. Maminka Vlasty Gallové byla učitelka. „Když se rodiče vzali, potřebovali nějak slušně živit rodinu, a tak tatínek kývnul na nábor do dolů na Ostravsku. Pracoval jako řadový horník a časem se vypracoval i na předáka. Horníci byli v té době taková elita. Tatínek nám vyprávěl, že když přišel na šachtu, tak si myslel, že ví, co to je tvrdá práce. Po týdnu v dolech si musel připustit, že to vůbec dosud nevěděl,“ vzpomíná Vlasta Gallová. Práce v dole byla náročná psychicky i fyzicky. Obnášela zacházení se sbíječkou, docházelo na závaly, u brány dolu často čekávaly ženy horníků na to, kdo vyfárá a kdo ne.

Otec Vlasty Gallové věděl, že zde nechce pracovat do konce života. Rozhodl se podat přihlášku na střední školu do Ostravy, kde ho jako „protistátní živel“ odmítli. Napsal novou žádost na střední školu do Českého Těšína, ve které něco zamlčel a naopak zdůraznil svoje zaměstnání horníka. Přijali ho a při svém náročném zaměstnání vystudoval tehdejší střední všeobecně vzdělávací školu.

Takového doktora bych mohl dělat taky

Osudový zvrat v životě celé rodiny iniciovalo otcovo setkání v době, kdy působil v Ostravě. Na šachtě poznal lékaře, který spíše působil jako odstrašující příklad, jak lékař nemá vypadat. Vlasta Gallová si vzpomíná, že často potom opakoval, že „takového doktora bych mohl dělat taky“.

Celá rodina se přestěhovala zpět na Plzeňsko. Maminka pokračovala jako učitelka a děti pak postupně začaly chodit do školy. Otec Vlasty Gallové se přihlásil na studium lékařství na univerzitě v Plzni. Šťastným řízením osudu se tam dostal. Neměl to vůbec jednoduché. Byl řádově o deset let starší než jeho spolužáci. Především pak potřeboval uživit rodinu, a tak pracoval, kde se dalo. Například kopal hroby na hřbitově. Pamětnice vzpomíná, že jako děti chodily na hřbitov, kde jim otec ukazoval, které hroby vykopal. Studium však díky své pracovitosti a vůli dokončil.

Otec Vlasty Gallové ale měl problém i díky „pozornosti“ StB. Ta si uvědomila v průběhu jeho studia, jaký protistátní živel to studuje na prestižní fakultě. „Chodili za ním v noci, chodili za ním před zkouškou, různě mu vyhrožovali, že může manželka přijít o práci, že má přece děti. Můj otec to nakonec nějak ustál a žádnou spolupráci s StB nepodepsal,“ vzpomíná pamětnice (viz otcovy vzpomínky v dodatečných materiálech). Tehdy se již doba uvolňovala a MUDr. Václav Boček dosáhl vysněného cíle stát se lékařem.

Moji rodiče do těch hor patřili

Vlasta Gallová se přestěhovala do Rokytnice nad Jizerou v roce 1966, když jí bylo osm let. Její otec tam nastoupil jako obvodní lékař. „Byly to pohraniční hory. Ti lidé tam žili pohromadě a v souznění se svým horským doktorem. Obvod tam byl 50 km dlouhý a táhl se přes celé Orlické hory. Můj otec i matka byli srdcaři pro hory a jako lékař a učitelka tam sloužili lidem v horách a za lidi v horách bojovali. Zůstali tam pak až do konce života,“ vzpomíná pamětnice. „Těžko se to dá srovnat s dneškem. Počasí už je úplně jiné, nejsou takové zimy. Můj otec věděl u každého pacienta o jeho rodinné anamnéze. V noci po pás ve sněhu docházel do chalup, lidi znal jménem a prožíval jejich příběhy. Jako dítě si pamatuji, že když věděl, že mělo jedno dítě astmatický záchvat, tak v noci vstal a šel se podívat, jestli je v pořádku. Vždycky věděl, že své lidi nesmí zklamat.“ 

Červený kříž na sanitce se sovětským okupantům nelíbil

21. srpna 1968 začala okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy a kupodivu to v malém městě Rokytnici brzy všichni pocítili. Vlasta Gallová si vzpomíná, jak od Bartošovic přímo na polských hranicích přijížděla okupační vojska a nad Rokytnicí přelétávala vojenská letadla. „Po bytovkách, kde jsme bydleli, pobíhal nějaký student ve čtyři hodiny ráno a zvonil na zvonky a volal, že nás obsazuje Varšavská smlouva. Já si pamatuji, že jako desetileté dítě jsem nepochopila, co se děje, a říkala jsem mamince, že to nevadí, Rusové jsou naši kamarádi a ti nás přece ochrání,“ vzpomíná pamětnice. „Můj otec jako lékař jezdil se sanitou po celých horách a v obavě před okupanty vlál na sanitě velký bílý prapor s červeným křížem. Působilo to tenkrát dost strašně a hrozně jsem se o tátu bála,“ vzpomíná pamětnice. Její obavy se ukázaly jako oprávněné. Sanitu s tatínkem zastavila sovětská hlídka. Byli to nějací Uzbeci a ti znali jako zdravotnický symbol pouze červený půlměsíc. Zastavili sanitu a velmi důrazně se ptali, jestli to není hákový kříž.

Maminka Vlasty Gallové se v reakci na okupaci Československa rozhodla, že ve spolku komunistů už nemůže zůstat, a tak šla a stranickou legitimaci odevzdala. Tam jí řekli, že ze strany není možné vystoupit. Je možné být buď vyloučen, nebo vyškrtnut. „‚Tak si s tím udělejte, co chcete. Tady máte legitimaci!‘ A odešla,“ vzpomíná pamětnice na slova své maminky. „Maminka jako kantorka udělala takový krok, který by jinde skončil mnohem hůř, ale tady na horách se lidé potřebovali.“ Maminka se stala nežádoucím živlem, ačkoliv byla ceněnou pedagožkou a manželkou oblíbeného lékaře. Ze školy v Javornici ji vyhodili a přeřadili do jednotřídky v Říčkách, kam nikdo z učitelů nechtěl. „Maminka to považovala za dobrý trest a učila tam až do důchodu. Říkala, že to byl od komunistů pro ni opravdu dobrý trest a dodneška tam na ni děti s láskou vzpomínají,“ říká pamětnice.   

Rokytnice v té době měla přibližně 2 000 obyvatel. Po roce 1968 se postavilo mnoho dalších bytových domů, ve kterých pak bydleli sovětští důstojníci s manželkami. „Nesnáším šikanu, nesnáším ponižování nebo deptání lidské důstojnosti. Ruská posádka, to byla hrůza sama o sobě. Vztah důstojníků a vojáků, to byla šikana, kterou si neumíme představit. Když si to zpětně vybavím, tak se až divím, jak bylo možné v tomhle prostředí žít relativně normálním životem. Důstojnické paničky chodily v kožichách, ale na oknech měly vylepenou novinovou Pravdu místo záclon. V Rokytnici se postavila ruská škola, takže tam chodily jejich děti. Potkávali jsme je, ale nějak jsme se s nimi nezdržovali,“ vzpomíná pamětnice.  

Byla jsem kantorské dítě, které se rádo učilo

Vlastu Gallovou škola bavila. Vybavuje si sice nějaké školní zážitky poplatné době, ale škola byla pro ni to správné místo, kde byla ráda. Po skončení základní školy vystudovala Střední pedagogickou školu v Litomyšli. Po maturitě začala pracovat v mateřské škole v malé vesničce u Rokytnice. Pak ve uvolnilo místo přímo ve školce v Rokytnici a Vlasta Gallová tam pracovala až do roku 2022, nejdřív jako učitelka a později ředitelka. Výjimkou se stala jenom léta, kdy se musela starat o své tři vlastní děti. Při zaměstnání také vystudovala vysokou školu.

Člověk musí najít sílu překonat nenávist

Na vzdálenou vesnici u hranic se informace dostávaly vždy později. Tak tomu bylo i v roce 1989. Vlasta Gallová vzpomíná, jak se jen jakoby z dálky dozvídali například o vypískání nomenklaturního kádra Miroslava Štěpána v ČKD. „Tehdejší soudružka ředitelka mateřské školky prohlásila, že v žádném případě se nemohou přihlásit ke stávce studentů a vůbec dávat najevo nějaké sympatie k tomuto dění. Soudružka ředitelka tehdy sdělila zaměstnancům, že prostě počkáme, co bude,“ vzpomíná pamětnice. Nejlepší informace o probíhající sametové revoluci pak získala od bratra, který tehdy žil v Praze. Brzy to však i v Rokytnici vzalo rychlý spád. A nakonec proběhl i odsun sovětských vojsk z místní posádky a důstojnických rodin z bytovek. Zůstal po nich jen velký nepořádek.  

Do Rokytnice se naopak vrátili volyňští Čechové z území dnešní Ukrajiny. V Rokytnici to byl dost problém, protože v paměti obyvatel zůstávaly čerstvé zkušenosti s ruskou posádkou. „Bylo tady hodně lidí, kteří vůči tomu brojili, ale většinou to byli lidé, kteří budou brojit proti všemu. Za sebe můžu říct, že volyňští Češi, kteří přišli, byli pracovití a snaživí a mám mezi nimi plno kamarádů. Měli jsme jejich děti ve školce a podle mého názoru jsou přínosem pro Rokytnici a oni sami jsou tady také spokojeni,“ dodává Vlasta Gallová.  

Pamětnice prožila podstatnou část svého života na horách v pohraničí. „Je to vždy hodně o lidech. Tady to byly Sudety a lidé se museli naučit žít spolu. Byli tady Němci, kteří museli do odsunu. Znám rodinu, kde dědeček padl někde v Polsku, nikdo neví kde. Nejstarší strýc prošel ruským kotlem, další bratr musel narukovat do české armády. Pak se sem po létech někteří Němci vraceli na návštěvu a najednou se zase lidé obávali. Oni však jenom měli zájem obnovit původní hřbitovy, Boží muka a jiné památky, které znali z dětství,“ říká. „Nyní jsem zděšena z toho, co se děje na Východě. Najednou se agrese a rozpínavost, která se přičítala vždy Němcům, objevila na Východě, a já hrozně lituji ty ukrajinské kluky, kteří musí do války. Člověk musí najít sílu překonat nenávist a srovnat se s tím. V rodině jsem žádnou nenávist nepoznala. Snad proto, že vždy a za každých okolností bylo zapotřebí lékaře a učitelky. A já jsem prostě jen dělala s láskou svou učitelskou profesi,“ dodává pamětnice.