„V Třeboni byl zámek a bylo tam strašné bohatství. Když jsem přišel čtvrtý den do Třeboně, tak tam před zámkem Němci pořád nakládali cennosti na nákládní auta. Najednou přijely tři ruské džípy a začala střelba. My jsme se schovali a za chvilku přijely ruské tanky. Němci všeho nechali a utekli do lesů. Moc jich tam padlo. Dokonce já druhý nebo třetí den jsem se v Třeboni chytil takové tlupy, která ležela za horizontem a číhala na Němce. Když jsem se ptal, co dělají, tak na mě křikli: ,Lehni si, tam v lese jsou Němci. Tady máš pušku a dávej pozor, když se něco hýbne, tak střílej.‘ A já asi třikrát vystřelil. Ale nikoho jsem tam neviděl a akorát jsem měl od té pušky, jak to cuklo, modřinu na rameni. V Třeboni jsem viděl mrtvoly německých důstojníků, jak ležely natažený v jednom dvoře. Koukali jsme na ně a já říkal: ,Pojďte pryč, já to nemůžu vidět, ještě nás tady za trest trefí nějaký Němec.‘ Já jsem v té době moc nevycházel, já se bál. A měl jsem tam lásku a bál jsem se k ní jít. To mi bylo dvacet let.“
„Láska to byla velká, Alexandra Petrová se jmenovala a byla z Leningradu. Měl jsem ji rád. Bohužel jsem nebyl sám. Nadbíhal jí i jeden ruský nadporučík, takový Mongolec. A ten na mě jednou za tmy u Jindřichohradecké brány zařval: ,Karel!!!‘ A já už věděl… Přeskočil jsem panskou zahradu u zámku a za mnou slyším tři výstřely. Pokaždé jsem cuknul a netrefil mě. Běžel jsem přes panskou zahradu až na hráz rybníka Svět. Nic jiného mě nenapadlo než skočit do vody. Plaval jsem asi 80 až 100 metrů k tamnímu ostrůvku, kde měli vodáci kůlnu na lodě. Tam jsem zalezl a čekal do rána. Když se začlo rozednívat, myšlenky mi létaly hlavou všelijak. Co teď !?! Protože jsem byl celý mokrý, vzal jsem si do jedné ruky vodácké tepláky, které jsem tam našel, a plaval jsem šikmo od zámku. Připlaval jsem na hráz a přelezl všechny zahrádky. Dostal jsem se až k Jindřichohradecké bráně, odtud na náměstí a do Zlatého kapra. Pak jsem se oblékl a ráno při donášce snídaní jsem dělal, jako by se nechumelilo, a ona na snídani nepřišla. Tak jsem věděl, že se něco stalo.“
„Přišli jsme do Bystřice, tam byl apelplatz. Tam nás rozdělili, že asi sto dvacet nás šlo do Tvoršovic. Šli jsme kolem letiště. Přijdeme tam a ubytovali nás v bývalé konírně. Cestou jsem se seznámil se třemi kluky z jižních Čech, tak jsme tam tak drželi pohromadě. Spali jsme na čtyřpatrových palandách. Zima tam nebyla, protože nás tam bylo hodně. Byly tam i malá kamínka. Ráno jsme do ešusu dostali černou kávu, kus chleba a marmeládu a šli jsme do práce. Museli jsme nejdříve na nástup. Nosili jsme pásky s číslem, hvězdy jsme neměli. A hlavní dozorce nás hned na začátku upozornil: ,Budete tady pracovat a těžce. Když budete dělat dobrotu, nic se vám nestane.‘“
„Ještě bych chtěl říct něco o tátovi, jak to s ním dopadlo. V roce 1941 musel nastupit na práci na vojenský statek k Táboru. Tam pracoval na poli a dělal další pomocné práce. V roce 1943 jsme s otcem ztratili kontakt. Jel jsem za ním a tam mi nějací Češi řekli, že ho zavřeli. Nevěděli jsme co a jak. A někdy v polovině dubna 1943 moje starší sestra, která měla s otcem větší spojení, dostala balík z Malé pevnosti Terezín. V balíku byly otcovy šaty a papír, že táta zemřel 12. dubna 1943. Na co zemřel, to oni nepsali. No ale ty šaty byly zakrvácené, tak jsme věděli, že se něco stalo. Já jako mladý kluk jsem ještě neměl takový rozum, i když jsem tátu strašně miloval, a pořád jsem tomu nevěřil. Já ještě rok po válce jsem věřil, že se někdo vrátí.“
„V tom koncentráku nebo v táboře, co jsme byli, se ráno v šest hodin vstávalo. V půl sedmé byla snídaně a muselo se uklidit. V sedm hodin byl nástup na apel a šlo se do práce. Jednou jsem se nějak opozdil, nástup už byl a já přiběhl jako poslední. Přišel ke mně dozorce a říká: ,V kolik jste tu měl být?‘ Já se omlouval: ,Entschuldigen bitte…‘ a dostal jsem pěstí do pusy, až mi jeden zub prasknul. A podruhé, to bylo už v Bystřici, tam jsem bohužel dostal ránu pěstí do ucha a praskl mi bubínek. Na to ucho dodnes neslyším.“
Karel Freund se narodil 16. února 1925 v Halámkách v jižních Čechách do smíšené rodiny. Otec byl židovského původu. Matka, která pocházela z Vídně, zemřela před válkou. V roce 1938 po obsazení Sudet musel pamětník s otcem a sourozenci opustit Halámky. Rodina se rozdělila a pobývala různě po příbuzných a rodinných známých. Od roku 1939 na rodinu dolehla nacistická rasová perzekuce. V roce 1943 zatkli pamětníkova otce a uvěznili jej v terezínské Malé pevnosti, kde v dubnu 1943 zemřel. Karla v srpnu roku 1944 předvolali do transportu směřujícího do pracovního tábora pro židovské míšence v Tvoršovicích u Bystřice ve středních Čechách. V prvních květnových dnech roku 1945 spolu s dalšími vězni svobodně opustil tábor a podnikl cestu domů. První poválečné dny obsluhoval ruské důstojníky v hotelu Zlatý kapr na třeboňském náměstí. Kvůli lásce s ruskou zdravotnicí se dostal do konfliktu s důstojníkem Rudé armády. Se strachem o život utekl na západ Čech do Karlových Varů. Do důchodu pracoval v restauratérských službách. Zemřel na jaře roku 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
