Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Freund (* 1925  †︎ 2015)

• narozen 16. 2. 1925 v Halámkách

• po otci židovský původ

• od roku 1939 nacistické perzekuce

• v roce 1939 nucené vystěhování z Halámek

• v roce 1943 zatčení otce, věznění v Malé pevnosti Terezín

• 12. 4. 1943 – úmrtí otce v Malé pevnosti Terezín

• 15. 8. 1944 – transport do pracovního tábora Bystřice - Tvoršovice

• od srpna 1944 Sonderlager pro židovské míšence Tvoršovice, nucená práce na muničních bunkrech

• od prosince 1944 pracovní tábor Bystřice, nucená práce na polích a v lese

• začátkem května 1945 opuštení tábora a cesta domů

• konflikt s ruským důstojníkem, útěk na západ Čech

• pobyt a práce v Karlových Varech

• zemřel v březnu 2015

Karel FREUND

Vím, že už je na mě řada, ale ještě se mi tam nechce

Narodil se 16. 2. 1925 v Halámkách v jižních Čechách nedaleko rakouských hranic. Jeho otec, přesto že byl pokřtěn, pocházel z židovské rodiny. Matka pocházela z Vídně. Když v roce 1931 matka umírá, Karel spolu se čtyřmi sestrami a otcem zůstávají sami. Pro rodinu to bylo těžké období.

„Otec byl dělník a práce moc nebylo, chodil pracovat do lesa, plat měl 10 korun denně. Já jsem pomáhal, jak jsem mohl, chodil jsem po škole k sedlákovi pomáhat. Na podzim jsem pásl krávy a kozy. Večer po klekání jsem se se stádem vracel. Pomáhal jsem obhospodařit dobytek. Jako odměnu jsem dostal litr a půl mléka a korunu, za kterou jsem většinou otci koupil cigarety, on rád kouřil.“

Po smrti matky se otec znovu oženil. Sňatek však netrval dlouho a v roce 1933 umírá i jeho druhá žena. Tentokrát na tuberkulózu. Rodina provozovala malou hospodu, která však na jejich živobytí nestačila. Po smrti druhé manželky na podzim roku 1933 hospoda vyhořela a otec s dětmi se přestěhoval na statek své sestry. Otec se snažil, aby starší sestry nastoupily co nejdříve do služby nebo zaměstnání. Proto postupem času zůstal Karel s otcem sám.

Nastaly události roku 1939 a Halámky byly připojeny k Německé říši.

„Asi po měsíci obsazení Halámek k nám přijelo gestapo. Byli to Rakušáci a musím říct, že to nebyli takoví zlí gestapáci, jaké jsem já poznal potom. Zatkli a odvezli otce. Bylo to na udání, protože plno občanů na Halámkách nemělo práci, dali se k Němcům a byli šťastní, že mají nějakou práci. Byli mezi nimi i udavači. Tátu po čtrnácti dnech přivezli na národní výbor do Halámek. Tehdy tam starostu dělal Arenberger.“

Po obci se rozkřiklo o přítomnosti rakouského gestapa v Halámkách a před národním výborem se shromáždilo plno lidí. Mezi nimi i tehdy čtrnáctiletý Karel. Otce vyvedli a propustili domů s podmínkou, že do čtyřiadvaceti hodin musí opustit Halámky.

Karel spolu s otcem odešli do Suchdola ke známým, kde pobyli asi týden.

„Tam nás s tátou nechali asi týden v jednom pokoji. Spali jsme na zemi. Hledali jsme ubytování a někdo nám řekl, že u Zemánků mají velkou prádelnu a tu by nám pronajali. Tak se tam místo kotle instalovaly kamínka. Já jezdil do lesa, měl jsem dvacetimetrový hák a vozil jsem na vozíku nebo na saních dřevo. A některý vozík se dřívím jsem i sousedům za pět korun prodal.“

Na rodinu a příbuzné začala čím dál tím více dopadat tvrdá protižidovská opatření. Získat v té době stálé zaměstnání šlo těžko, natož patnáctiletému chlapci, dle tehdejších pseudozákonů židovskému míšenci. Karel měl však štěstí a získal práci u manželů Lexových v Suchdole nad Lužnicí u Třeboně. Manželský pár vlastnil autodopravu. Karel jezdil s majitelem a skupoval a přivážel staré automobily z Rakouska po padlých frontových vojácích. Jako mladík se tam naučil řídit vůz a rozebírat motory. Nepotřebné železo, o které byl tehdy velký zájem, dále prodávali.

Takto pracoval asi rok a půl, když pak přišlo udání, musel toto zaměstnání opustit. Docházel na pracovní úřad a přijal nabídku pracovat jako pomocná síla v pekárně a v mlýně v Kardašově Řečici. Na tak těžkou práci však nestačil a po krátké době se ocitl bez práce.

Na podzim roku 1941 musel otec nastoupit na práci do vojenského statku u Tábora. V roce 1943 ho zatklo gestapo a ve druhé polovině téhož roku dostala Karlova sestra balík z Malé pevnosti Terezín. Balík obsahoval otcovy zakrvácené šaty a strohý formulář s oznámením o jeho úmrtí.

Po vyhlášení totálního nasazení v Protektorátu Čechy a Morava se uvolnila pracovní místa po mužích, kteří museli na práci do Německé říše. Díky tomu získal Karel místo číšníka v restauraci U Zlatého kapra na třeboňském náměstí. Začal se učit číšníkem a žil zde poměrně bezstarostný pracovní život až do léta roku 1944.

„Ráno před nástupem do práce přijelo gestapo. Předali mi papír, abych se 15. srpna dostavil na nádraží v Českých Budějovicích, že pojedu na práci.“

Karel Freund jako židovský míšenec musel nastoupit transport do pracovního tábora. Na cestu si zabalil teplé oblečení a rukavice. V srpnovém ránu dorazil na českobudějovické nádraží. Na nádraží byl spolu s ostatními nahnán do vagonu. Vlak se rozjel do vnitrozemí Protektorátu Čechy a Morava. Po noční cestě se vlak zastavil v Bohušovicích nad Ohří u Terezína. Po pěti až šesti dnech strávených ve vagonech na bohušovickém nádraží se vlak dal znovu do pohybu, aby zastavil v Bystřici u Benešova. Jednalo se o pracovní tábor pro židovské míšence a manžele židovských žen s oficiálním názvem „Sonderlager für jüdisch versippte Arier und jüdische Mischlinge auf dem SS-Truppenübungsplatz Böhmen“. Tam na nedobrovolné cestující čekala již skupina SS dozorců, která měla na budoucí vězně dohlížet. Vězni byli rozděleni do nedalekých pracovních táborů, jako byl tábor ve Vrchotových Janovicích, v Dubí a další. Karel spolu s dalšími vězni byl odveden do Tvoršovic (Sonderlager B). Tábor se nacházel na vojenském cvičišti. Jako ubytování pro vězně sloužila zámecká konírna se čtyřpatrovými palandami. Na práci chodili do lesů pod Konopištěm stavět betonové muniční bunkry. Byla to těžká práce v drsných podmínkách s nedostatečným vybavením a s neustálým dohledem esesmanů. Pokud se některý z vězňů zranil, byl odvezen nákladním vozem a do tábora se již většinou nevrátil.

„Já jsem ze začátku kopal rýhy na kabely a přidělili ke mně Járu Pospíšila, známého zpěváka, klavíristu a herce. Potom Němci zjistili, co je zač, tak mi ho vzali a on jim musel hrát na klavír a zpívat. Měl se dobře, dokonce jednou za měsíc mohl chodit do Benešova pro cigarety. Bohužel po válce byl Pospíšil moc bit. Měl to těžké, kdyby tenkrát řekl Němcům ne, tak nevím, jak by skončil.“

V táboře panoval vojenský režim, vstávalo se v šest hodin ráno a od sedmi hodin se již pracovalo. Večerka byla stanovena na 22. hodinu večerní. Pozdní příchody na apely a další sebemenší prohřešky se bez milosti fyzicky trestaly. U vchodové brány tábora se nacházely samotky, kde potrestaný vězeň musel celou noc chodit nebo i cvičit, aby se v zimě zahřál. Ráno pak s ostatními nastupoval do práce. Dozorci trestali i ranami holí.

S krutým trestáním měl vlastní zkušenost i Karel. Pozdní nástup na apel odnesl vyraženým zubem a protrženým bubínkem. Na ono ucho neslyší dodnes.

V táboře fungovala táborová kuchyně, která údajně měla nasytit těžce pracující vězně, avšak bezúspěšně.

Několik vězňů se pokusilo i o útěk.

„Nedaleko tábora byl rybník, a až tam se několik vězňů prokopalo. Měli ale smůlu, protože tam dosáhly světla a stráž tam dostřelila. Bohužel, jak jsme se později dověděli, tam zahynulo třicet pět mužů.“

V zimě roku 1944 byl Karel přeložen do tábora v Bystřici. Ubytován byl v dlouhých barácích a pracoval na poli a v lese. V táboře v Bystřici se setkal s později slavnými osobnostmi, jako byl například Miloš Kopecký.

„V Bystřici byl i Miloš Kopecký a další, jako Jára Pospíšil a jiní herci. Němci o každém věděli, kdo je zač, a oni moc nepracovali, museli jim asi hrát a zpívat, co všechno dělali, nevím. Při apelu stáli zvlášť.“

Konec války prožil pamětník v blízkém táboře v Bystřici. Dozorci z tábora se snažili frontě všemožně uniknout. V táboře zavládlo bezvládí a vězni začínali tušit, že je konec. Kolem tábora se rozléhala střelba, proto se Karel rozhodl prozatím zůstat v táboře. Po pár dnech se situace uklidnila. Tábor se začal vylidňovat a Karel se spolu s dalšími třemi kamarády vydal na cestu domů. Poslední vlak však zmeškali, tak nezbývalo než se vydat pěšky. S větší či menší pomocí obyvatel okolních vesnic a přes různé kontroly mířili na jih Čech. Němcům museli vysvětlovat, že nejsou partyzáni, a Rusům, že nejsou Němci. Do Třeboně Karel došel 5. května a vrátil se do restaurace Zlatý kapr, odkud odcházel. Karel vzpomíná, jak prchající Němci padli do čela Rudé armády. Strhla se přestřelka, při které zemřelo několik německých vojáků. V Třeboni vládla napjatá atmosféra. Karel coby dvacetiletý mladík se bál vycházet, i když by se po létech útrap býval rád setkal s milou z učení, kterou musel tehdy tak narychlo opustit.

Z desetičlenné rodiny válku přežil pouze on a jedna z jeho sester.

První poválečné dny prožil jako číšník ve Zlatém kapru, kde obsluhoval ruské důstojníky.

Klid však Karel nenašel ani po válce. Zamiloval se do ruské vojenské zdravotnice, na kterou však současně myslel jeden z důstojníků osvobozenecké armády. A znovu mu šlo o život.

„Láska to byla velká, Alexandra Petrová s.,e jmenovala a byla z Leningradu. Měl jsem ji rád. Bohužel jsem nebyl sám. Nadbíhal jí i jeden ruský nadporučík, takový Mongolec. A ten na mě jednou za tmy u Jindřichohradecké brány zařval: Karel!!! A já už věděl… Přeskočil jsem panskou zahradu u zámku a za mnou slyším tři výstřely. Pokaždé jsem cuknul a netrefil mě. Běžel jsem přes panskou zahradu až na hráz rybníka Svět. Nic jiného mě nenapadlo než skočit do vody. Plaval jsem asi 80 až 100 metrů k tamnímu ostrůvku, kde měli vodáci kůlnu na lodě. Tam jsem zalezl a čekal do rána. Když se začlo rozednívat, myšlenky mi létaly hlavou všelijak. Co teď !?! Protože jsem byl celý mokrý, vzal jsem si do jedné ruky vodácké tepláky, které jsem tam našel, a plaval jsem šikmo od zámku. Připlaval jsem na hráz a přelezl všechny zahrádky. Dostal jsem se až k Jindřichohradecké bráně, odtud na náměstí a do Zlatého kapra. Pak jsem se oblékl a ráno při donášce snídaní jsem dělal, jako by se nechumelilo, a ona na snídani nepřišla. Tak jsem věděl, že se něco stalo.“

Případ měl dohru u politického sezení, kde se Karel hájil argumentem: „A ruští důstojníci i vojáci mohou s českými děvčaty chodit?“ Od ruského politruka se mu dostalo strohé odpovědi: „Karel, my vás osvobodili…“ To jednoduše znamenalo, že oni můžou všechno. Alexandru poslali vlakem do Ruska, ona však z vlaku utekla. Karel byl varován známým z ruské NKVD, aby nečekal a utekl z Třeboně.

Po Třeboni se poté šířila zpráva, že Karel byl zastřelen. Zatímco on směřoval na západ Čech a začal pracovat jako číšník v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech. Později se tam s onou ruskou zdravotnicí setkal, a dokonce oženil. Manželství však nemělo dlouhého trvání. V Karlových Varech dále pracoval ve Vojenském lázeňském ústavu, kde obsluhoval např. J. Gagarina, československé prezidenty, maršála Koněva a další tehdy významné osobnosti. Zde poznal svou druhou ženu, se kterou má dva syny. Jako vedoucí v restauratérských službách pracoval až do důchodu.

V roce 2012 byl za svou dlouholetou činnost hokejového rozhodčího uveden do Síně slávy karlovarského hokeje.

Karel Freund své vyprávění končí slovy: „Hodně těžkého jsem prožil, a žiju. Vím, že už je na mně řada, ale ještě se mi tam nechce…“

Nahrál a zpracoval Lukáš Květoň V Karlových Varech 24. 10. 2013.