Ludmila Fišerová

* 1955

  • „Já miluji Krétu v Řecku a byla jsem tam několikrát v Matale. V Matale jsou jeskyně ve skále, kde v 60. a 70. letech žili hippies. Tenkrát tam šli nejenom lidi, kteří měli dost západního konzumu, těch bylo hodně, ale také kluci, kteří byli naverbovaní, nebo měli jít do války ve Vietnamu. Plno těchto lidí se uchýlilo do úžasné vesničky na jižní Krétě. Já jsem si uvědomila, že jsem tam tenkrát mohla být taky, kdyby nebyly zavřený hranice.“

  • „Já jsem jela tenkrát, to bylo ve třeťáku, bylo to po Americe [koncert 29.-30.3 1974 v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic], jela jsem se spolužačkou za školu. Jely jsme do Sušice stopem, do kraje mé mamky. Seděly jsme ve Fialce, daly jsme si pivo a já jsem říkala Maruně: ,Támhle sedí žena našeho ředitele.“ Ona říkala: ,Ona tě zná?´ Já jsem říkala: ,Jo, zná od mamky z krámu z kloboučnictví.´ A teď co? Říkala jsem si, třeba mu to neřekne ve škole. Samozřejmě druhý den přišel do třídy a my dvě jsme musely do ředitelny. Takže jsme věděly, o co jde. Ale co mně nejvíc vadilo, já jsem se bála, že mě táta doma seřeže. On [ředitel gymnázia Vlček] začal vyzvídat, kdo byl Na Americe z naší třídy. On využil situace, protože viděl, já jsem v ředitelně skoro brečela, že se bojíme, a začal se ptát kdo, on nevěděl, že já jsem tam byla. Ptal se, jestli vím, kdo byl z naší třídy Na Americe. Chtěl to z nás vytáhnout, já jsem nic neřekla. Když jsme měli po letech sraz celého gymplu v Metropolu, tak Maruna říkala: ,Pojď, půjdeme za Vlčkem, jdeme za ředitelem.´ Já jsem říkala: ,Víš co, řekni mu, že za ním nejdu. Nejdu za ním z toho důvodu, že tenkrát využil situace a chtěl, abychom napráskali spolužáky.´ Nás tam bylo asi pět ze třídy Na Americe. Nešla jsem za ním.“

  • „To věděl každý tenkrát, že bude tahle akce. To se vědělo. Já jsem tam jela v pátek. Proběhlo to úplně normálně. Pak z toho byly hrozné fámy, co se tam dělo. Úplně normálně. Akorát tam bylo strašně plno. Moc lidí tam bylo v sále, ono to tam není velké. Já jsem v pátek odjela v deset, protože naši nevěděli, že jsem tam byla. Tak jsem jela v deset domů. Na druhý den, na sobotu jsme už měli koupený lístek, tak jsem tam jela až někdy odpoledne, nebo nevím k večeru, kolem čtvrté, páté. Šli jsme ve Vrátě do toho kopce a najednou jsme viděli, jak se ženou lidi dolů, jak utíkají. Furt jsme šli. Říkali jsme si, co se děje. Vlastně jsme se se spolužákem dostali do prostředka toho davu. Byla jsem tam se spolužákem ze třídy z gymplu. Pamatuji si, že za mnou běžel policajt s obuškem. Jirka ji dostal, spolužáka praštil a já jsem na něho řvala, ať mě nechá, že mám operovanou nohu. Úplně jsem cítila, to si pamatuji dodneška, ten obušek na zádech. Doběhli jsme dolů. Oni to v podstatě zrušili ještě, než to začalo. Doběhla jsem dolů a tam běželi lidi po poli po straně i po druhé straně. Pak najednou přijel autobus a nabral nás úplně mimo zastávku. Ten byl úplně narvanej a dovezl nás do města. My jsme šly s holkami, se kterými jsem tam byla, tak jsme šly do Slunce a tam jsme vlastně seděly celý večer. Přišla tam taky nějaká kontrola, my jsme říkaly: ,My tu sedíme celý večer. My o žádné Americe nevíme, my jsme tam nebyly.´ Po náměstí pořád jezdily antony a policajti. Na nádraží řezali lidi, co odjížděli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 23.07.2024

    (audio)
    délka: 01:31:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo mi nevrátí čas, kdy jsme tady byli zavření

Ludmila Fišerová, 1970
Ludmila Fišerová, 1970
zdroj: Archív pamětnice

Ludmila Fišerová se narodila 14. září 1955 v Českých Budějovicích. Její otec Josef Fišer byl voják z povolání v hodnosti majora a matka Ludmila Fišerová, původně modistka, prodávala v kloboučnictví. Od třetí třídy chodila do speciální základní školy s rozšířenou výukou jazyků. V letech 1970–1974 studovala gymnázium v Českých Budějovicích. Od počátku 70. let navštěvovala tzv. čaje – odpoledne a večery s poslechem hudby v Českých Budějovicích. Postupem času se poslech hudby a příklon k režimem nepodporovaným kapelám stal jejím projevem revolty proti době, ve které žila. Dne 30. března 1974 zažila rozehnání koncertu v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic. Koncertu se účastnila s několika dalšími spolužáky z gymnázia. I přes tlak ředitele gymnázia z nich nikdo nikdy neprozradil, kdo se koncertu zúčastnil. Kdyby se to tehdy vedení gymnázia dozvědělo, všechny by ze školy těsně před maturitou vyhodili. V roce 1975 ji přijali na pedagogickou fakultu, kterou po druhém roce studia opustila. Škola ji svým ideologicky zatíženým obsahem nenaplňovala. V druhé polovině 70. let jezdila na tzv. barák v Krašovicích, kde se setkávala s opozičně smýšlejícími lidmi, kde se poslouchala undergroundová hudba. Po odchodu z pedagogické fakulty pracovala jako učitelka v mateřské školce. Po roce 1990 se ucházela o místo ředitelky školky ve Velechvíně, kde přechozích deset let spokojeně pracovala. Na místo ní byla vybrána uchazečka s komunistickou minulostí. Ze školky poté odešla a poměrně složitě v 90. letech hledala práci. V době natáčení (2024) žila Ludmila Fišerová v Českých Budějovicích.