Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Fišerová (* 1955)

• narozena 14. září 1955 v Českých Budějovicích

• otec byl voják z povolání, člen Komunistické strany Československa (KSČ)

• v 70. letech chodila na tzv. čaje – večery s hudbou

• 30. března 1974 zažila rozehnání koncertu v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic

• od konce 70. let pracovala jako učitelka v mateřské školce

• popisuje komunistickou šikanu 70. a 80. let

• po roce 1990 neuspěla proti kandidátce s komunistickou minulostí ve výběrovém řízení na ředitelku školky

• v 90. letech měla problémy s uplatněním na trhu práce

• nikdy nevstoupila do KSČ

Na čas, kdy jako malá s rodiči poslouchala hudbu z gramofonu, vzpomíná Ludmila Fišerová velmi ráda. Všichni u nich doma hudbu milovali, její rodiče často a rádi chodili tancovat. V šestnácti letech začala s kamarádkami chodit na čaje, poslechové večery s hudbou. Na čajích poznala něco trochu jiného než to, co znala z domu. Na čajích často zněl – rock, big beat – hudba, které postupně propadla. Díky vzrůstajícímu zájmu o muziku mimo tehdejší oficiální scénu se rychle sblížila s opozičně smýšlejícími lidmi. V šedivé době normalizačních 70. a 80. let pro ni hudba, tanec, mejdany, víkendová setkávání s přáteli představovaly jediné chvíle svobody, pocitu, po kterém tehdy v totalitním Československu toužilo mnoho mladých lidí a kvůli kterému se mnoho z nich dostalo do konfliktu s vládnoucí mocí.

Doma jsme se o politice nebavili

Ludmila Fišerová se narodila 14. září 1955 v Českých Budějovicích. Její matka Ludmila Fišerová, vyučená modistka, celý život prodávala v kloboučnictví v České ulici. Její otec Josef Fišer, původem z Brna, vystudoval textilní školu a po vojně se rozhodl zůstat po vzoru otce v Československé lidové armádě (ČSLA). Stal se z něho voják z povolání, později dosáhl hodnosti major. V ČSLA jako i mnoho dalších vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ).

Otcovu účast v armádě a členství v KSČ si Ludmila Fišerová jako malá moc neuvědomovala. „Táta o těch věcech vůbec nemluvil. My jsme to nijak nevnímali. Akorát, že byl často pryč,“ říká a dodává, „my jsme se doma o politice nebavili.“ Jak pamětnice dospívala, situace se pomalu měnila. Náctiletá Ludmila se občas otce na jeho působení v armádě a v KSČ zeptala. Otázky se vynořily zejména po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Já jsem s ním pak měla asi dvakrát takovou malou hádku. Vyčetla jsem mu, že se musel překabátit, že ho nevyhodili. On mi to vysvětloval tak, že jsem hloupá, že chtěl, abychom studovali,“ říká a jedním dechem dodává, že otec si byl tehdy pravděpodobně vědom svých omezených možností. Ačkoliv měl maturitu na textilní škole, neznal nic jiného než službu v armádě. Navíc byl ve věku, kdy by jiné zaměstnání hledal jen těžce a velmi složitě by si na novém místě zvykal.

Když byla malá, už měli doma gramofon

Přestože byl její otec často mimo domov, vzpomíná na své dětství ráda. Velkou roli v něm hrály hudba a tanec. Oba rodiče chodili velmi rádi tancovat, milovali hudbu a vedli k tomu obě své dcery, Ludmilu i Naďu. „Když jsem byla malá, už jsme doma měli gramofon,“ vzpomíná a vypráví, jak doma společně poslouchali muziku. V 60. a 70. letech získávali hudební desky obtížně: „Mamka, jak dělala v kloboukách, tak měla známou prodavačku v Supraphonu. Když přišly desky, tak to byly podpultovky. Tak si pamatuju, že jsme měli Slade, Sweet.“ Postupem času se vkus rodičů a dcer přirozeně rozešel, ale láska k hudbě zůstala. „Muzika mě ovlivňovala celý život,“ dodává.

V roce 1963 nastoupila pamětnice na základní školu. „Tenkrát byl v Budějovicích experiment, že se vybíraly děti ze všech základních škol, komu šla čeština, tak šly na jazykovou školu, a ta byla v Jírovcovce,“ popisuje svůj přestup na výběrovou školu, kde se od třetí třídy učila ruštinu a od páté němčinu. Byla jedna z nemnoha dětí v zemi, které se v této době učily dva jazyky od tak útlého věku. V roce 1971 nastoupila na gymnázium taktéž v Jírovcově ulici.

Mejdanová kultura

Ludmila Fišerová sama sebe na gymnáziu popisuje jako divošku, která chodila často tancovat, nosila zvonáče nebo levisky dovezené ze Západního Německa. „Nás tenkrát stmelovala muzika. Já jsem odjakživa hrozně ráda tancovala. Takže jsme chodili sem do vináren, do Savoye, do Haška, tancovat,“ vypráví a říká, že na první čaje v Armáďáku (Armádní dům, dnes kulturní dům Slavie) a v hostinci Na Americe začala chodit někdy v 16 letech.

V Armáďáku začínaly čaje od čtyřech odpoledne a mohlo se tam jen v lepším oblečení. Dodnes si s úsměvem na tváři vybavuje, jak si občas musela převléknout džíny za slušnější, látkové kalhoty v průjezdu u starého divadla. „A aby naši nevěděli, tak jsem vždycky řekla, že jdu někam za kamarádkou, a šli jsme na čaje,“ dodává taktéž s úsměvem. Na Ameriku chodili lidé, kteří měli raději tvrdší rockovou muziku, „spíš se tam objevovaly máničky, dlouhovlasí lidé.“  S kamarády se potkávala i mimo čaje. „Kdo měl volný byt, tak se tam sešlo třeba 15 lidí, pouštěla se muzika,“ vypráví.

Úplně jsem cítila obušek na zádech

„Od někoho z lidí. To věděl každý tenkrát, že bude tahle akce. To se vědělo,“ odpovídá na otázku, jak se dozvěděla o dvoudenním hudebním festivalu v hostinci Na Americe v Rudolfově nedaleko Českých Budějovic, na kterém měly kromě místní kapely Adept zahrát DG307 nebo The Plastic People of the Universe. Na Ameriku tehdy přijeli mladí lidé z celého Československa. Koncert v pátek 29. března 1974 proběhl v poklidu. Do deníku si tehdy devatenáctiletá Ludmila Fišerová zapsala: „Zítra sem chceme jít taky na skupinu Plastic People, jsou taky z Prahy a hrajou prej krásně. Mají ale dlouhý vlasy a v Praze nesmí hrát, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Přijelo sem plno cizích lidí, hlavně z Prahy, si je poslechnout.“[1]

V sobotu 30. března 1974 vyrazila Ludmila Fišerová spolu se spolužákem z gymplu Na Ameriku až později odpoledne. „Šli jsme ve Vrátě do toho kopce a najednou jsme viděli, jak se ženou lidi dolů, jak utíkají. Furt jsme šli. Říkali jsme si, co se děje. A vlastně jsme se dostali do prostředka toho davu,“ vypráví a pokračuje: „Pamatuji si, že za mnou běžel policajt s obuškem. Jirka ji dostal. Spolužáka praštil a já jsem na něho řvala, ať mě nechá, že mám operovanou nohu. Úplně jsem cítila ten obušek na zádech. To si pamatuji dodneška.“

Nevěděla, že během koncertu skupiny Adept byli účastníci vyzvání k opuštění sálu, což udělali bez větších protestů. Venku příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) všechny nebudějovické vyzvali, aby do 20 hodin opustili město. Vzedmula se vlna slovního odporu a účastníci chtěli vrátit vstupné, což rozzuřilo příslušníky VB, a chtěli si to s nimi vyřídit. Do hodiny do Rudolfova dorazilo dalších asi 70 příslušníků VB včetně 25 psovodů. Účastníky koncertu poté jako zvěř hnali do Českých Budějovic a brutálně je u toho slovně i fyzicky napadali. Mladé lidi pozatýkali a odváželi na výslechy, kde mužům mimo jiné ostříhali dlouhé vlasy.[2]

Zachránil je řidič autobusu

Když doběhli s kamarádem dolů, všude – po cestě, po polích běhali vyděšení lidé. „Najednou přijel autobus a nabral nás mimo zastávku. Ten autobus byl úplně narvanej a dovezl nás do města.“ Dodnes nezná identitu řidiče, ale říká, že svým činem tehdy zachránil mnoho lidí před obuškem. Ve městě s kamarádkami rychle zapluly do vinárny Slunce, kam nedlouho na to dorazila hlídka VB. Příslušníkům tvrdily, že ve vinárně sedí celý večer a o žádné Americe nic neví. „Po náměstí pořád jezdily antony a policajti. Na nádraží řezali lidi, co odjížděli,“ popisuje brutální závěr festivalu Na Americe, kdy asi stovku návštěvníků koncertu nahnali příslušníci bezpečnostních složek do nádražní haly, kterou neprodyšně uzavřeli, a brutálně je zmlátili obušky, kopali do nich za divokého štěkání rozběsněných psů. Poté je naložili do speciálně přistaveného vagónu, kde byli celou cestu do Prahy biti a vyslýcháni.[2]  

„My jsme věděli, že normální to není, takováhle odpověď na dva dni čajů,“ říká a dodává, že až později plně pochopila, že bezpráví, které na rudolfovském koncertě zažili, bylo svou krutostí i na dobu normalizace výjimečné. Byla to brutální odpověď totalitního režimu, který se bál jakéhokoliv projevu svobody, nespoutanosti, samostatnosti, o kterých věděl, že by mohly zažehnout něco, co by bylo neuhasitelné. „Báli se toho množství lidí. Ono se rozkřiklo po celé republice, že to bude. Byly to kapely, které byly de facto zakázané, nebo nebyly režimem podporované. Takže to už vadilo, a hlavně vadilo podle mě to množství lidí, protože se tam sjelo plno lidí. Oni se báli toho množství mániček.“

Nikdy nikoho neudala a nikdo neudal ji

Ludmila Fišerová měla oproti mnoha jiným štěstí, nemusela k výslechu. „Nikdo nevěděl, že jsem tam byla. Ani ten náš ředitel [gymnázia Vlček] se to nedozvěděl, protože jsem nikoho neudala a ani nikdo neřekl, že já jsem tam byla.“ Dodnes ví, že kdyby se to ředitel Vlček tehdy dozvěděl, bez lítosti by ji rok před maturitou z gymnázia vyhodil. Ti, které příslušníci VB zkontrolovali a legitimovali, měli záznam a byli poté v neustálém hledáčku VB. „Oni si potom vybírali, koho předvedou na výslech a koho budou deptat,“ říká pamětnice.

Po maturitě v roce 1975 nastoupila Ludmila Fišerová na pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích na obor český jazyk – německý jazyk. Školu po dvou letech opustila. „Já jsem se tam necítila,“ říká a vysvětluje, „nebylo to jenom kvůli tomu, že jsem tak nějak chtěla žít. Ale přišlo mi, že mi ta škola vůbec nic nedává, protože byla hodně politická.“

Jménem zákona dopijte a jděte domů

V závěru 70. let a během 80. let pamětnice pracovala jako učitelka v mateřské školce. Každodenní šeď normalizace rozbíjely jen víkendy, které trávila s přáteli. Scházeli se po hospodách, poslouchali hudbu, někdy jeli na vandr, občas zajela do Krašovic na statek, kde se scházela undergroundová komunita.

Blízkost opozičně smýšlejících lidí ji přivedla do hledáčku příslušníků VB. Přestože na výsleších nikdy nezažila fyzické násilí, nikdy neskončila za mřížemi, nepříjemných či ponižujících momentů zažila mnoho. Několikrát ji příslušníci VB za banality předvolali na výslech na Mariánské náměstí. Často ji na veřejnosti bez udání důvodu legitimovali. Ludmila Fišerová vypráví, že se to stávalo tak často a každému, že komunistickou šikanu začala brát jako každodenní součást života. Žila v zemi, kdy představitelé zákona mohli zatknout, ponižovat či dokonce zmlátit občany bez udání důvodů a bez jakýchkoliv následků. „My jsme na to byli zvyklí. To neznamená, že všichni byli ovce, ale byl to způsob života, který byl nastolený v tomhle státě. Represe k tomu patřily. Že lidi nesměli cestovat, s tím se asi každý nějak po svým smířil, kdo se nesmířil, ten emigroval. Nikdy nezapomene na ponižující moment na plese, kdy k jejich stolu přišel příslušník VB a řekl jim: „Jménem zákona dopijte a jděte domu!“ Aniž by někomu zavdali jakoukoliv příčinu, museli dopít a odejít, jinak by skončili při nejmenším na dalším výslechu na Mariánském náměstí.

Peníze si schovala do termosky

Velmi nepříjemný zážitek má z cesty do Jugoslávie s výletem do Benátek v roce 1987. „Bylo to na udání jednoznačně. Stáli jsme sedm hodin na hranicích a celý autobus prošacovali.“  Vzpomíná, že dívce vezoucí si vysvědčení nedovolili ani překročit hranice, totéž se stalo chlapci, který si vezl podezřelé množství peněz, několika ženám zabavili kabáty, které pravděpodobně chtěly v Jugoslávii prodat. „Já jsem měla peníze schované v termosce,“ vypráví a pokračuje, „našli tam 100 marek a nějaké švýcarské franky. Takže zápis, sezení, osobní prohlídka donaha. Ženská všechno prohlížela.“ Navíc musela Ludmila Fišerová zaplatit pokutu, že převážela cizí valuty. Celník se jí tehdy ptal, proč vezla cizí měnu, když ví, že se to nesmí. Odpověděla: „Víte proč, protože mám doma malého syna a chtěla jsem mu něco z Benátek přivézt!“ Říká, že tohle pro ni byla skutečná perzekuce a dodává, že to bylo něco, co tehdy zažívalo tisíce lidí.

Ludmile Fišerové dnes z odstupu více jak čtyř dekád nevíce vadí, že čas, který strávila za železnou oponou, čas, kdy nemohla svobodně za hranice, nemohla cestovat, ji nikdo nevrátí. „To mně vadí strašně moc, že jsme tady byli zavření. Lidi, kteří jezdili už v našem věku do Řecka, kamkoliv. My jsme mohli jenom do Jugoslávie a ještě s problémy.“

Hořké vystřízlivění

„Byla to taková euforie, naděje. Bylo to znát i na lidech, jak se semkli a jak každý věřil v lepší budoucnost,“ vzpomíná na sametovou revoluci v roce 1989. Tehdy ji bylo 34 let a měla malou dceru, kterou pokaždé dala na hlídání k rodičům, a běžela na náměstí v Českých Budějovicích na demonstrace.

O to hořčejší byla její pozdější zkušenost. „Ze začátku to bylo dobrý, ale potom jsem to odnesla v práci, protože jsem chtěla dostat místo ředitelky ve školce, kde jsem byla 10 let a byla tam dosazena paní z komunistické rodiny, která to měla všude dobře zapikané. Takže konkurz byl úplně zbytečný. Ona se tam dostala jinou cestou,“ vypráví dodnes se zklamáním v hlase. S Miroslavou Šímovou (*1961), novou ředitelkou, si nepadly do oka. „Chtěla jsem děti učit němčinu, ale ne učit, ale jako hrou. Ukazovat jim třeba auto, jak se řekne německy. Jenom takovou formou hry, protože po revoluci se s tím začalo, s jazyky. Ona mi to zmačkala a hodila do koše,“ vzpomíná. Ze školky brzo na vlastní žádost odešla.

Vypráví, že soudružka Šímová jí v podstatě zkazila i další léta života. V 90. letech složitě hledala práci. V této době se mnoho školek vzhledem k nízkému počtu dětí zavíralo a práce pro ni bylo méně a méně. Ve školkách dostávala jen zástupy, až práce nebyla vůbec. „A ve věku, kdy je to strašně důležité kvůli důchodu, kolem 50, jsem byla úplně bez práce. Přestože jsem měla dobrou němčinu. Už jsem neměla na jídlo, vůbec na nic. Tak jsem se přihlásila do Německa do nějaké agentury a jezdila jsem se starat o staré lidi. To byla dřina,“ popisuje komplikovanou životní situaci. „Je to paradox, že se tam takovýhle člověk dostal, protože to bylo těsně po revoluci a tihle lidé měli konexe.“ S ironií v hlase říká, že by možná dopadla lépe jako členka KSČ. Dodnes cítí velké zklamaní, že to dovolila doba po revoluci, která všem slibovala změnu a lepší budoucnost. 

 

[1] Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[2] Kudrna Ladislav, Stárek Čuňas František. Zásah, který změnil underground. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015, č. 1. s. 27-41.  ISSN 1802-8241.