,,Já si spíš [pamatuji] útržky. Buďto jak prostě někde roznášíme nějaké letáky po hospodách, diskutujeme s těma lidma, jak jsme v Bohumíně na nočním výlepu plakátů a honí nás tam policajti, jak jedeme do nějaké vesnice – už vůbec nevím, co to bylo za vesnici, někde na Hané – a tam se s námi vůbec nikdo nechce bavit, nikoho to nezajímalo, až teda farář s námi jde do hospody a začne to s námi probírat a je vidět, že pár lidí je ochotno nás vyslechnout. A nějaké takové věci. Jo, to znamená… Pamatuji si, že třeba v Olomouci to přijetí bylo jaksi obrovsky pozitivní. Jaksi chodit třeba s tím Přetlakem, což byl ten časopis, co jsme tehdy produkovali, tak chodit s tím po olomouckých hospodách… Všude jsme byli strašně vítaní. Vím, že byl dost velký problém těm lidem vysvětlit, že fakt nám nemají kupovat panáky, protože děláme revoluci a nemůžeme být ožralí.“
,,No ale pak jsem přijel prostě domů, a jak zase říkám, tam zase v celém bytě – Svobodná Evropa, takže pak už jsem to poslouchal celý ten víkend vlastně, jsem to poslouchal v přímém přenosu. Tehdy se myslelo, že zavraždili toho studenta Martina Šmída, což se nakonec ukázalo jako falešná zpráva. No ale v ten moment se něco ve mně už fakt definitivně zlomilo a já jsem si řekl, že já jedu do Olomouce a už mě prostě nikdo nedonutí, abych s tím režimem jakkoli kolaboroval. Já prostě… Slyšel jsem z rádia ‚stávka divadel, stávka studentů‘, já říkám: ‚Jedu do Olomouce, stávkuju, a kdyby to nedopadlo, tak emigruju. Ale už mě nikdo nedonutí žít v tom komunistickém režimu ani minutu!‘“
,,Vzpomínám si na hlášení školního rozhlasu, měli jsme chemii a taková ta smutná hudba a takhle a první, co mě napadlo, že umřel školník. A neumřel školník, umřel Brežněv. A my jsme pak vlastně, všichni, i ty děti z té základní školy, měli jít podepsat do pardubického divadla kondolenční listiny. To byl můj první takový jakoby akt proti tomu režimu, kdy vlastně v momentě, kdy už jsem se v té frontě blížil k tomu podpisu, tak jsem si všiml, že jsem vedle záchodů. Tak jsem si prostě odešel na záchod, a když jsem se vrátil ze záchodu, tak už bylo dopodepisováno. Takže já jsem tímto způsobem tu kondolenční listinu nepodepsal, což byl vlastně takový okamžitý nápad, to nebylo nic plánovaného. A jsem si celkem jistý, že učitelka, nebo tehdy soudružka učitelka, to moc dobře viděla a žádným způsobem nijak nezasáhla.“
Martin Fafejta se narodil 27. prosince 1968, což je zhruba čtyři měsíce poté, co do Československa vtrhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ačkoli jako dítě režimu, ve kterém žil, moc pozornosti nevěnoval, v období dospívání si stále více uvědomoval nechuť ke státnímu politickému uspořádání i komunismu. První revoltu proti němu podnikl v dětství, kdy odmítl podepsat kondolenční listiny ke smrti Leonida Brežněva a raději se schoval. Doma se o politice moc nemluvilo, první informace o Chartě 77 získal od svých přátel. V době dospívání, kdy si již téměř jasně uvědomoval, jaká úskalí s sebou nese život v socialistickém režimu, se averze k němu postupně transformovala v silný odpor. Ten vyústil zapojením se do revoluce v roce 1989 a aktivní účastí na studentských stávkách na Univerzitě Palackého v Olomouci. Po revoluci vystudoval sociologii a ve svém oboru začal působit jako vysokoškolský pedagog. V roce 2013 z recese zkusil kandidovat na prezidenta. V roce 2024 byl stále odborným asistentem katedry sociologie na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
