Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Martin Fafejta , Ph.D. (* 1968)

• narodil se 27. prosince 1968

• jako dítě režimu, ve kterém žil, moc pozornosti nevěnoval

• později v období dospívání si stále více uvědomoval svoji nechuť k socialistickému režimu

• na základní škole nechtěl podepsat kondolenční listiny ke smrti Leonida Brežněva a raději se schoval

• postupně v sobě nacházel čím dál silnější odpor proti režimu, který vyústil zapojením se do revoluce v roce 1989

• aktivně se účastnil studentských stávek na Univerzitě Palackého v Olomouci

• vystudoval sociologii a ve svém oboru začal působit jako vysokoškolský pedagog

• v roce 2013 kandidoval na prezidenta České republiky, ale spíše z recese

• vystudoval sociologii a začal působit jako vysokoškolský pedagog

• v roce 2024 byl stále odborným asistentem katedry sociologie na Univerzitě Palackého v Olomouci

Martin Fafejta se narodil v roce 1968. Jednalo se o rok, který byl pro osud Československa minulého století klíčový. Jednadvacátého srpna tohoto roku totiž hranice překročily armády států východního bloku a zůstaly tady přes dvacet let. Nastala doba normalizace, v níž pamětník strávil své dětství. Ačkoli v raném dětství politickému dění a způsobu života v socialistickém státě nevěnoval příliš mnoho pozornosti, v době adolescence a dospívání v něm narůstal stále silnější odpor proti režimu. Ten vyústil v listopadu 1989, kdy se s velkým odhodláním a odvahou zapojil do revoluce a stal se jedním ze stávkujících na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Rodiče mě chránili před informacemi

Martin Fafejta se narodil 27. prosince roku 1968, zhruba čtyři měsíce poté, co do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Počat jsem byl v době, kdy začínalo pražské jaro,“ zmiňuje. Dle svých slov prožíval dětství, které nevybočovalo z běžného dětství v době normalizace. „Jako dítě jsem nic dramatického nezažil. Pamatuji si, že jsem si ale nikdy nemohl vzít celý banán, vždycky jenom půlku. A s rodiči jsme jezdili na dovolené v rámci ROH,“ vzpomíná. O tom, v jakém režimu žili, se doma moc nemluvilo. „Rodiče mě před informacemi chránili. O roku 1968 se doma nemluvilo, o politickém dění také ne.“ Pamětník však velmi brzy začal vnímat, že se po nich, i po dětech, vyžadují takřka nesmyslné věci. „Jednoho dne, když jsme byli ve škole, měli jsme zrovna chemii, se ozvalo hlášení školního rozhlasu. Myslel jsem si, že někdo zemřel, asi školník. Byl to omyl – zemřel totiž Brežněv. Se spolužáky jsme měli jít do pardubického divadla podepsat kondolenční listiny. Když jsem stál ve frontě na podpisy, uvědomil jsem si, že stojím vedle záchodů. Tak jsem si odskočil a schoval se tam. Když jsem se vrátil, už bylo podepsáno a my jsme odcházeli,“ vzpomíná pamětník na svůj první nevinný akt proti režimu.

O Chartě 77 mi řekli známí

Když Martin Fafejta nastoupil na střední školu, musel zůstat na internátu. V době puberty začal intenzivněji přemýšlet o tom, v jakém režimu žije a jaký dopad to má na jeho život. „Na škole nám učitel dal k vyplnění přihlášky do Socialistického svazu mládeže (SSM). Mě ani nenapadlo ji nevyplnit. Až poté jsem si uvědomil, že někteří spolužáci to neudělali. Když jsem o tom pak říkal doma, táta mi odpověděl, že bych byl blázen, kdybych ji nevyplnil. Tak se to asi bralo, že se tomu režimu musíme trochu podřídit,“ vzpomíná. O Chartě 77 se pamětník dozvěděl až od přátel, když jeli společně pod stan. Doma se o tom nemluvilo. „O něco později, když mi bylo asi patnáct let, se situace změnila. Probíhala totiž olympiáda v Los Angeles a komunisti to samozřejmě bojkotovali. Jediný způsob, jak to sledovat, bylo poslouchat rádio – Hlas Ameriky. Táta mi to dovolil. Od té doby jsme doma společně poslouchali Svobodnou Evropu,“ vzpomíná pamětník. Dle něj jej rodiče, když už byl starší, nechtěli držet daleko od informací. Spíše se jen báli, aby si takzvaně nepustil hubu na špacír. „Ve škole jsme však o politice mluvili, nadávali jsme na komunisty.“

Atmosféra se začala měnit

V osmdesátých letech, když už pamětník dospíval a jasně vnímal nestabilitu politické situace, se ovzduší ve společnosti začalo postupně proměňovat. „Atmosféra se začala měnit. Bouchl Černobyl. Náš učitel chemie o tom s námi hodně mluvil. Jako o chemickém problému, samozřejmě, ale teď zpětně jasně vidím, že nás chtěl upozornit na to, že něco nefunguje.“ Na střední škole byl Martin Fafejta předsedou Socialistického svazu mládeže. Čím dál víc si ale uvědomoval absurditu této činnosti. „Ve třeťáku už jsem to chtěl vzdát, uvědomoval jsem si, jaká strašná přetvářka to byla. Musel jsem například každoročně vyplňovat, o kolik se zvětšila členská základna. Tak jsem furt psal, že o nula. Pak jsem řekl učiteli, že na to kašlu. Ten mě ale přemluvil, ať zůstanu, že bych se nedostal na vysokou. Neměl jsem tehdy nejlepší známky, tak jsem zůstal. Důležité pro mě však bylo, že jsem aspoň učiteli dokázal říct, že chci skončit.“

Režim nás dusí, ale neudusí

Po střední škole nastoupil Martin Fafejta na Univerzitu Palackého do Olomouce, která je po Univerzitě Karlově druhou nejstarší u nás. Šel na přírodovědeckou fakultu, věděl, že za komunistů nechce studovat žádný humanitní obor. Začal tedy studovat matematiku a výpočetní techniku. Atmosféru na vysoké škole popisuje tak, že už byli všichni dospělí, hráli sice hry režimu, ale čím dál více si s některými spolužáky uvědomovali, že žijí ve lži. „Tu dobu jsem vnímal podobně jako Havel, který popisuje život v režimu jako bezčasí, kdy nemá smysl nic z toho, co dělám. Režim nás dusil, ale nikdy neudusil úplně. Vadil mi strašný nesmysl toho všeho. Už jen stačilo, že předstíráme, že se s komunismem identifikujeme. Úsměvy po nás už nikdo nechtěl. Na vysoké se ve mně vystupňovalo absolutní znechucení, v čem to žiju. Poslouchal jsem na kolejích naprosto otevřeně české vysílání BBC. Některým spolužákům to vadilo, ale mně to bylo jedno,“ vzpomíná na tuto dobu pamětník.

Režim se hroutil v přímém přenosu

Listopad 1989 Martina Fafejtu zastihl ve třetím ročníku vysoké školy. Když zpětně reflektuje tyto okamžiky, popisuje revoluci, že proběhla do jisté míry jako blesk z čistého nebe. „Režim se hroutil v přímém přenosu, všichni jsme to viděli. Ale mysleli jsme si, že to ještě potrvá minimálně několik let, než nastane změna. Já osobně jsem reálný konec neviděl a takto asi uvažovala většina lidí,“ vzpomíná. Ve třetím ročníku měli povinně vojenskou katedru. „Každý pátek jsme cvičili na vojnu. Nešlo se z toho omluvit. Najednou dva předsedové SSM omluvenku dostali a jeli do Prahy na svazáckou demonstraci. Jelikož jsme to považovali za svazáckou akci, nijak jsme nelitovali, že nemůžeme jet. Já jsem odjel domů a celý víkend jsem poslouchal Svobodnou Evropu o tom, co se děje. Hlásili o stávce divadel i stávce studentů. Pak jsem se vydal do Olomouce, řekl jsem si, že už mě nikdo nedonutí s tím režimem. Budu stávkovat, když se to nepovede, tak emigruju, ale už mě nikdo nedonutí žít v komunismu ani minutu.“

Jedu na stávku

Když Martin Fafejta přijel do Olomouce, tak právě jedno studentské shromáždění končilo. Pak se konala menší shromáždění na jednotlivých kolejích, a tak se zapojil do nich. „Seděli jsme v kruhu a bavili jsme se. Byl tam i jeden svazák, který připustil, že se v Praze asi něco stalo. Na stávce jsme dělali permanentně, usínali jsme vestoje i na chodbách,“ vzpomíná. Na shromáždění, které se konalo v neděli, se všichni dohodli, že v pondělí se musí oznámit vyučujícím, že je stávka. „Byl jsem tím pověřen. Šel jsem na přednášku, která byla pro více oborů, konala se v obrovské aule a bylo tam hrozně moc studentů. Řekl jsem vyučujícímu, že je stávka. Ten mi odpověděl, že on je povinen učit, ale kdo chce, ať jde stávkovat. Zvedlo se asi jen deset procent studentů, ostatní na přednášce zůstali. Pamatuji si, jak mě to tehdy šokovalo.“

Děláme revoluci, nemůžeme být ožralí

Shromáždění se konalo ve velké aule a vypadalo to, že se situace nikam neposouvá. Učitelé se moc nezapojovali. Situace však nabrala spád, když se za stávkující postavil pedagog, literární historik a teoretik prof. Josef Jařab (1937–2023) [1]. Okupační stávky probíhaly na ulici Křížkovského, v budovách č. 8 a 10, šlo o budovy Filozofické fakulty. Studenti také organizovali pietní pochod při svíčkách, což měla být pieta za domněle zemřelého studenta Martina Šmída [2], také sbírali odpadky. „Pamatuji si jen útržky – jak vylepujeme plakáty v Bohumíně a honí nás tam policajt, jak jsme přijeli na nějakou vesničku na Hané, kde se s námi nikdo nechtěl bavit, a to, co se děje, tam absolutně nikoho nezajímalo. Ale v Olomouci nás dobře přijali. Chodili jsme informovat lidi o stávce i po hospodách. Bylo docela náročné vysvětlit lidem, že nám nemají kupovat panáky. Že děláme revoluci a fakt nemůžeme být ožralí,“ vypráví Martin Fafejta. Do stávky se zapojil s takovou vervou, že posléze přišel o hlas a onemocněl. Pak jel za přáteli do Prahy a zapojil se na stávkovém dění se studenty ČVUT. Když se vrátil do Olomouce, situace se velmi posunula, už vznikal první akademický senát. Pamětník se později stal studentským senátorem.

Věděli jsme, že bylo vyhráno

Martin Fafejda vzpomíná na to, že brzy bylo všem stávkujícím jasno, že je vyhráno. A tak se dočkali pádu režimu i železné opony. „Konečně jsem mohl začít studovat humanitní obory, o které jsem měl od počátku zájem.“ Nastoupil na sociologii, po jejímž magisterském studiu následovalo doktorské. To ukončil v roce 2000 a na univerzitě už zůstal. Narodily se mu dvě dcery. Politické ambice zpočátku měl, v roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance. Záhy však zjistil, že to není nic pro něj, vystoupil a začal se soustředit na svoji akademickou dráhu. V roce 2013 z recese kandidoval na prezidenta, ale, jak sám uvádí, myslel to spíše jako vtip a sociologický experiment. V roce 2023 byl stále vyučujícím – odborným asistentem – katedry sociologie na Univerzitě Palackého.

 

[1] Příběh prof. Josefa Jařaba již byl pro Paměť národa zpracován, naleznete jej na této adrese – https://www.pametnaroda.cz/cs/jarab-josef-1937

[2] Informace ke kauze o domnělé smrti fiktivního studenta Martina Šmída dobře přibližuje článek na portálu Českého rozhlasu – https://radiozurnal.rozhlas.cz/18-listopadu-1989-martin-smid-student-ktery-nezemrel-6285606