„Když jsem byla třídní, když potom umřel Brežněv, tajemník komunistické strany Sovětského svazu, že jsme se museli jít klanět jeho památce. Tenkrát to bylo v divadle a museli tam chodit pracující ze všech podniků a úřadů a školy… A podepisovaly se tam nějaké kondolenční archy, tomu jsem se ještě tak jako vyhnula v tom davu. Ale potom umřel brzy po něm další tajemník, teď nevím, jestli to byl Černěnko nebo Andropov, to už je jedno. A to jsme měli ve škole, museli udělat takovou místnost pietní, kde jsme se museli jako třídní s tou svou třídou jít poklonit. A to jsem se strašně styděla. Já jsem měla čtvrťáky tenkrát před maturitou a musela jsem jít jako první. A teď jsem si říkala, nepůjdu a oni nepůjdou taky. Tak jsem šla, ředitel tam jako funebrák, dojdete k té, tam byla čára, jak bylo spojené lino, on tomu řekl eliminační čára, přijdete na tu eliminační čáru a ukloníte se důstojně před tím obrazem. A to nebude nějaká divadelní poklona, ale taková důstojná, ještě nám to předváděl… To jsem se hrozně styděla.“
„Já jsem také byla rusofil. Já jsem byla odkojená právě takovou tou sovětskou literaturou, měla jsem hrozně ráda Puškina, pohádku O carevně labuti, tu jsem uměla zpaměti. A někde v Soči v botanické zahradě bylo takové sousoší věnované tadyhle té pohádce a já jsem tam před tím sousoším začala tu pohádku recitovat, co jsem si pamatovala. A potom v tom hlášení, na jehož základě jsem dostala tu výpověď, stálo, že jsem zesměšňovala ruské byliny.“
„Když ty děti končily, před maturitou, tak jsme na ně museli psát posudky, nebo takové hodnocení, kde byla určitá kritéria. Pak jsme museli třeba být přítomni v takzvané rozmisťovací komisi, která rozhodovala, jestli ten člověk bude doporučen na tu vysokou školu, na kterou se hlásí, nebo nebude. V té rozmisťovací komisi kromě ředitele, ten třídní tam byl jen takový připoslouchávač, tam byl vždycky někdo z komunistů, z okresního výboru strany, a to mně někdy bylo opravdu hodně proti srsti. V těch klasifikačních arších jsme museli mít označení. Bylo velké D, to znamenalo, že alespoň jeden z rodičů byl a stále je dělníkem, malé D znamenalo, že alespoň jeden z rodičů byl, ale už není dělníkem, Z bylo podobně pro zemědělství a O bylo pro ty ostatní. A na ty s tím velkým D a ještě s tím malým D jsme měli brát větší ohled, k nim být třeba shovívavější.“
Věra Dvořáková se narodila 2. prosince 1948 jako prostřední ze tří dětí. Tatínek Miroslav Dvořák pracoval jako úředník v nemocenské pokladně a po vítězném únoru musel jezdit na povinné dělnické brigády. Z jedné takové v ostravských dolech se vrátil jako zapřisáhlý komunista a své děti v duchu komunismu vychovával. Maminka Věra rozená Vilímová měla pouze měšťanku, později si dodělala vzdělání a vedla v Příbrami učňovské středisko potravin. Věra chodila do Pionýra, byla členkou Svazu mládeže a zpívala v Příbrami ve Vepřekově smíšeném sboru. Před maturitou vstoupila do komunistické strany, ale po událostech ze srpna 1968 z ní zase vystoupila. V té době se na fakultě zúčastnila okupační stávky. Vystudovala učitelství matematiky a deskriptivní geometrie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, promovala v roce 1972. Celý život pak učila na stejné střední škole v Příbrami, kterou sama navštěvovala. V roce 1975 ji po zájezdu učitelů do Sovětského svazu na základě udání funkcionářů ze Svazu mládeže vyhodili ze školy, její maminka si ale stěžovala na Ústředním výboru strany a výpověď Věře zrušili. Jako třídní učitelka se musela chodit se svou třídou klanět zemřelým sovětským soudruhům, velký morální problém měla s povinným zasedáním v rozmisťovací komisi, která rozhodovala o tom, jestli se dá studentům doporučení pro další studium, či nikoliv. V 80. letech s příchodem počítačů musela učit i výpočetní techniku, protože učitelé matematiky k tomu měli nejblíže. V listopadu 1989 se účastnila jak studentských stávek na škole, tak i generální stávky, šla demonstrovat na náměstí v Příbrami před budovu okresního výboru strany. Pomáhala v Příbrami zakládat Občanské fórum. Věra Dvořáková žije v Příbrami, nikdy se nevdala, je bezdětná a stará se o svoji pětadevadesátiletou maminku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
