Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Věra Dvořáková (* 1948)

• narozena 2. prosince 1948

• na střední škole vstoupila do komunistické strany

• po srpnové okupaci roku 1968 ze strany vystoupila

• na podzim roku 1968 se na fakultě zúčastnila okupační stávky

• vystudovala deskriptivní geometrii a matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK

• učila celý život na střední škole v Příbrami

• 1975 ji na základě udání vyhodili ze školy, výpověď pak zrušili

• jako třídní učitelka měla problémy s psaním posudků na žáky

• zúčastnila se generální stávky v Příbrami v listopadu 1989

• spoluzakládala v Příbrami Občanské forum

Věra Dvořáková se narodila 2. prosince 1948 jako prostřední ze tří dětí Miroslava a Věry, rozené Vilímové. Rodiče pocházeli oba z malé vesničky Třešovice nedaleko Strakonic. Miroslav Dvořák vystudoval gymnázium, to bylo tehdy na vsi výjimečné. V roce 1940, kdy maturoval, už ale Němci zavřeli vysoké školy, a ačkoliv byl nadaný na fyziku a bavila ho astronomie (například si sestrojil i vlastní dalekohled), musel jít pracovat. Sehnal zaměstnání jako úředník v nemocenské pokladně.

Maminka Věry Dvořákové měla jen měšťanku, pomáhala rodině na hospodářství a starala se o děti. Později se vyučila prodavačkou. Dvořákovi se brali na Velikonoce 1943 a museli dokládat svůj árijský původ. Tím se zjistilo, jak už to na vesnicích bývá, že měli vzdáleného společného předka. Po svatbě se nastěhovali k maminčině tetě do Čejetic. Její muž byl Rakušan a otevřeně podporoval za okupace Němce, po válce byl internován a vystěhován do Rakouska. Rodiče pak dokládali, že se neprovinili kolaborací. Čejetice osvobodila americká armáda, demarkační čára se ale posunula, Američané se museli stáhnout a vystřídali je Sověti.

Otec se z brigády vrátil jako přesvědčený komunista

Když přišel vítězný únor roku 1948, tatínek nastoupil jako mnozí jiní na povinné dělnické brigády. Jednu takovou brigádu v ostravských dolech si dobrovolně prodloužil a vrátil se domů jako zapřisáhlý komunista. Obdivoval Stalina, doma vždy visel jeho portrét. Po jeho smrti v roce 1953 přes obraz otec natáhl černou pásku. V duchu socialistického zřízení a Pionýra vychovával i svoje děti. Když byly malé Věře tři roky, odstěhovala se rodina do Strakonic, kde otec pracoval jako tajemník národního výboru. V té době probíhala kolektivizace a pan Dvořák byl jejím horlivým zastáncem, byl přesvědčen, že je to správné řešení. Sám chodil ve volných chvílích lidem do zemědělství pomáhat, doma ho mnoho nevídali. Pracovalo se i v sobotu, každou neděli pak rodina podnikala různé výlety. Z počátku pěší, později bral otec některé ze svých dětí na výlet na motorce. Věra si pamatuje, jak měla pod teplákovou soupravou oblečené svoje nejlepší šaty, aby nedělala na zámku nebo na hradě ostudu.

Miroslav Dvořák byl velmi zásadový muž. Věra vzpomíná na veselou příhodu s koledováním: „Jednou nás s bratrem sousedka převlékla za Tři krále a my jsme chodili ještě s jejím dítětem koledovat. Někdo to tatínkovi pověděl, že děti tajemníka žebrají. Strašně se na nás zlobil a vše, co jsme vykoledovali, jsme museli zase jít vrátit, to byla největší potupa.“ Stejně zásadový byl ale i v zaměstnání, kde se komunistům brzy přestal líbit. Často ho bolela hlava, tak mu doporučili, aby nechal úřednické práce a šel pracovat manuálně. Nejprve dojížděl rok na Šumavu na pilu. Jeho kamarád z gymnázia pracoval v Příbrami na šachtě a přesvědčoval ho, ať tam jde pracovat také.

Peníze rodina potřebovala, rozrostla se o dalšího člena (Věřina mladšího bratra Vítězslava Dvořáka) a dosud bydlela v malém nevyhovujícím bytě se záchodem na chodbě. Otec tedy na práci v Příbrami kývl, tři roky tam bydlel na ubytovně a domů jezdil jen na neděli. Pak dostal byt pod Čertovým pahorkem nedaleko Mototechny a rodina se mohla přestěhovat za ním. Pro Věru to bylo neštěstí. Chodila právě do šesté třídy a Strakonice milovala. Měla tam kamarády, chodili se koupat do řeky nebo na ní v zimě bruslili. Najednou se musela přesunout do cizího města, ještě do míst, která byla tehdy úplně na okraji a kde v té době probíhala horečnatá stavební činnost. Navíc zde domy stavěli převážně muklové, koukala na ně přes ostnatý drát. Příbram dlouho nedovedla považovat za svůj domov.

Přednášky z vědeckého ateismu

Věra Dvořáková v Příbrami nastoupila na 6. základní devítiletou školu. Chodila do Pionýra a později do Socialistického svazu mládeže. Také ji bavilo zpívání, sbor navštěvovala již ve Strakonicích, v Příbrami pak pokračovala ve Vepřekově smíšeném pěveckém sboru. Museli zpívat v pionýrských stejnokrojích, pionýrský šátek měla Věra ušitý z nacistické vlajky. „Tetička byla švadlena, odpárala z vlajky hakenkreuz, našila tátovi a bráchovi trenýrky a ještě zbylo na šátky. Ona to tedy byla velmi kvalitní praporovina…“ Brzy se stala ve sboru sólistkou a ve zpívání chtěla pokračovat v hudební škole. Vyšetření ale prokázalo nedomykavost hlasivek a Věra Dvořáková musela se zpíváním přestat úplně. Po ukončení základní školy nastoupila na Střední všeobecně vzdělávací školu, dnešní Gymnázium Příbram.

Její otec byl velmi činorodý i po příchodu do Příbrami. Inicioval zde stavbu hvězdárny, přednášel na Socialistické akademii. Jako zapřisáhlý ateista měl přednášky například z vědeckého ateismu, vedl také astronomický kroužek. Na jaře 1965 dostal z ničeho nic záchvat a lékařská vyšetření prokázala nádor na mozku. Po operaci se musel znovu naučit číst, psát, vystřihovat nebo vyřezávat. „Učil se s mým bratrem číst ze slabikáře, bylo to těžké. Už to pak nikdy nebyl on, chyběl mi, protože jsme měli skvělý vztah. Zemřel o šest let později, ještě mu nebylo ani padesát let.“ Maminka si v Příbrami postupně doplnila vzdělání a vedla tu učňovské středisko potravin.

Formulujte žádost jinak

Věra Dvořáková před maturitou bez rozmýšlení vstoupila do komunistické strany, protože doma to bylo samozřejmé. V září 1967 nastoupila na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, učitelství matematiky a deskriptivní geometrie. Srpen 1968 ji zastihl společně s bratrem u tety na Plzeňsku. Věra má události stále v živé paměti: „Tetička ráno přiběhla a hrozně plakala. Mysleli jsme, že bude válka, místní konzum všichni okamžitě vykoupili. Uměla jsem dobře rusky a s vojáky jsem se snažila diskutovat. Moc mluvit nechtěli, většinou ani nevěděli, kde jsou.“ Již v roce 1967 měli na fakultě akademické studentské rady.

Když se Věra vrátila v září 1968 do školy, studenti se usnesli a udělali okupační stávku. „Na škole jsme přespávali, požadovali jsme odchod okupačních vojsk a ještě nějakou dobu jsme byli přesvědčení, že se vývoj dá zvrátit. Brzy jsme pochopili opak.“ Věra Dvořáková také podala žádost o vystoupení z komunistické strany s odůvodněním, že nesouhlasí s tím, co se v republice děje. Tehdy si ji zavolal vyšší výbor školy a žádost jí vrátil s doporučením, ať ji formuluje trochu jinak, že by se jí to později nemuselo vyplatit. Napsala tedy, že stranu opouští z rodinných důvodů (vážná nemoc otce). Doma se s tím nesvěřila, nechtěla rodičům přidělávat starosti. Řekla to jen chlapci, se kterým v tu dobu chodila, ten jí to rozmlouval. Ale Věra věděla, že v té straně už nedokáže být.

Velmi prožívala vítězství našich hokejistů v zápasech proti Sovětskému svazu na konci 60. let. To první ji zastihlo v Praze cestou z volejbalového tréninku, kdy slyšela řev, který se linul z otevřených oken. Při tom druhém byla doma v Příbrami. „Když zápas skončil, lidé spontánně vyběhli z domů, jásali a táhli na ruské internáty, které byly za divadlem nad tratí a kde bydleli ruští geologové pracující na uranových dolech. Tenkrát se tam vytloukla i nějaká okna, můj táta to velmi tvrdě odsoudil.“

Žádná divadelní úklona

Věra promovala v roce 1972 a nastoupila do Příbrami jako učitelka na stejné škole, na které maturovala a kde nakonec zůstala celý svůj profesní život. Nikdy nelitovala toho, že si zvolila povolání učitelky. Měla ráda matematiku a zároveň si byla vědoma toho, že na vědeckou kariéru v matematice nemá. Dennodenní kontakt s dětmi jí navíc trochu kompenzoval skutečnost, že vlastní děti nikdy neměla. V té době se radikálně měnil systém výuky a především složení předmětů. Zrušila se například estetická výchova, deskriptivní geometrie se zařadila na seznam volitelných předmětů. Naopak se zavedly bloky odborných předmětů, jako bylo strojírenství, zemědělství, elektro, stavebnictví. Jeden čas se z těchto předmětů dokonce maturovalo. I když chtěl jít student na práva a měl ve výuce zapsané elektro, musel maturovat z elektra.

Věru Dvořákovou vždy bavilo cestování. Ještě na střední škole se svým třídním učitelem Františkem Weisem a dalšími spolužáky sjela ve člunech na třikrát Dunaj. Při splouvání jeho dolního toku je v Rumunsku zastavili celníci. „Jeli jsme to na skládacích kajacích, převáží se v pytli plném součástek. Když to ti celníci viděli, mysleli si, že převážíme zbraně. Náš pan třídní s nimi musel jít a kajak před nimi složit, aby věřili tomu, že je to loď.“ Podívala se i do Bulharska či Rumunska. Do Jugoslávie se dostala na devizový příslib až v roce 1988. Rodiče na rozdíl od ní necestovali. Když měli dovolenou, jeli pomáhat příbuzným na pole.

V roce 1975 Věra Dvořáková vyjela s dalšími učiteli na poznávací zájezd do Sovětského svazu. Navštívili Jerevan, Soči. Po návratu do Československa musel každý kantor vyplnit dotazník, zda s nimi na zahraniční cestě někdo mluvil, o čem s nimi mluvil. Na základě udání funkcionářů ze Svazu mládeže, kteří byli na zájezdu jako vedoucí, dostala Věra Dvořáková ve škole bez zjevného důvodu výpověď. „Milovala jsem ruskou literaturu, Puškinovu pohádku O carevně labuti jsem uměla nazpaměť. A v Soči měli v botanické zahradě k téhle pohádce sousoší a já jsem před ním začala tu pohádku recitovat tak, jak jsem si ji pamatovala. V tom posudku se pak psalo mimo jiné to, že zesměšňuji ruské byliny.“ Maminka komunistka ale vzala věci do vlastních rukou. Stěžovala si na Ústředním výboru strany. Tajemníkem byl tehdy Josef Strejc, za Věru se postavil a výpověď zrušil.

Kvůli svému vystoupení z komunistické strany a posudku ze zájezdu Věra Dvořáková dlouho nesměla dostat třídnictví, aby nepsala hodnocení na děti komunistů. To se později změnilo, třídnictví dostala, ale neslo to s sebou mnohá morální úskalí. Například se musela zúčastnit piety v příbramském divadle na počest zesnulého Leonida Iljiče Brežněva. „Když zemřel, museli jsme se jít poklonit jeho památce. Podepisovaly se tam kondolenční archy, tomu se mi v tom davu naštěstí povedlo vyhnout.“

Zakrátko ale zemřel i Brežněvův nástupce Jurij Andropov. Ředitel na škole zřídil pietní místnost, do které se musely přijít poklonit všechny třídy se svými třídními učiteli. Věra Dvořáková měla v té době maturanty, studenty s jasným názorem na svět. „Strašně jsem se styděla, ale říkala jsem si, že když nepůjdu já, nepůjdou také a všichni z toho budeme mít problémy. Ředitel v té místnosti stál jako funebrák a dohlížel na to, zda každý přistoupí až k tzv. eliminační čáře, tak nazval spojnici lina před obrazem Andropova, a důstojně se pokloní jeho památce. Kladl nám na srdce, že to nemá být žádná divadelní úklona. Ještě nám předvedl, jak to má vypadat. No hrozně jsem se styděla.“ Věra Dvořáková přiznává, že neměla odvahu se režimu otevřeně postavit. Její bratr byl větší rebel, poslouchal například západní hudbu.

Jako třídní učitelka se musela podílet na psaní posudků na své žáky, tedy na tom, co jí komunisté nechtěli původně dovolit. Zasedala v takzvané rozmisťovací komisi, kde měl největší slovo nějaký komunistický funkcionář, pak ředitel školy, a třídní učitel, který své žáky znal nejlépe, byl jen takový přísedící. Zde se z větší části rozhodovalo o tom, jestli budou studenti smět dále studovat a na jaké škole to bude. „Každému bylo přiděleno jedno písmeno: velké D znamenalo, že alespoň jeden z rodičů byl a stále je dělníkem, malé D znamenalo, že alespoň jeden z rodičů byl, ale už není dělníkem, Z bylo podobně pro zemědělství a O bylo pro ty ostatní. A na ty s tím velkým D a ještě s tím malým D jsme měli brát větší ohled, být k nim třeba shovívavější u zkoušek.“

Nová doba, nové začátky

V 80. letech se na československých školách objevily první počítače značky IQ 151, tenkrát s programem Karel a později Basic. Učitelé matematiky měli k takovým počítačům nejblíže, takže se rozhodlo, že budou učit i výpočetní techniku. „Algoritmy mě bavily, ale když se počítače rozšířily, začalo to být problematické, studenti uměli často víc než já. Pak už mi to bylo nepříjemné.“

Nezávislé protirežimní dění se v Příbrami za socialismu točilo kolem Junior klubu. Jeho vedoucí Jaroslav Fous tam zval „problémové“ umělce, jakými svého času byli například Karel Plíhal nebo Jarek Nohavica, pořádaly se tam přednášky, besedy a hrálo se divadlo.

Na začátku listopadu 1989 jela Věra Dvořáková s kamarády do Polska na festival naší exilové a nezávislé hudební scény. Poprvé tam naživo viděla Jaroslava Hutku, Karla Kryla nebo Karla Schwarzenberga. Jeli tam jen na jeden den a slibovali si, že příště pojedou na delší čas, aby si to užili. Žádné příště už nebylo. Jednoho listopadového večera seděla Věra v příbramském divadle. Herci vyšli na pódium a řekli, že hrát nebudou. Místo toho pustili televizi, kde běžely zprávy k demonstracím v Praze.

Volili jsme nového ředitele

V pondělí 20. listopadu ve škole byl relativní klid, v úterý začali studenti organizovat stávku. Probíhala velmi spontánně, učitelé jim nijak nebránili, spíše se připojili. Do tělocvičny si studenti zvali hosty, po několika dnech odstoupil soudruh ředitel. „Prý to bylo ze zdravotních důvodů. Volili jsme si nového ředitele a učitelé se rozdělili na dva tábory. Jedni chtěli tzv. kádrovou rezervu, kolegu, který nebyl ve straně a jako první by nastoupil na místo ředitele, kdyby se cokoliv stalo. Druzí chtěli mého bývalého třídního učitele Františka Weise, který učil tělocvik. Po revoluci byli ředitelé často tělocvikáři, protože ti se nejméně zaplétali s režimem. Nakonec jsme zvolili Františka Weise.“

27. listopadu byla vyhlášena generální stávka. Věra Dvořáková se k ní připojila a šla demonstrovat na náměstí ve Staré Příbrami před budovu okresního výboru strany. „V jednu chvíli se všichni lidé na náměstí otočili k té budově okresního výboru zády, že už s nimi nechceme mít nic společného.“

Po listopadu 1989 zde Věra Dvořáková spoluzakládala Občanské fórum, později se přidala k Občanskému hnutí. Aktivní v politice však zůstala jen krátce. V roce 1993 se po důležitém osobním setkání obrátila k Bohu, víra je dnes základem jejího života. Za důležité považuje, aby šlo člověku o něco víc než o osobní prospěch. Aby lidé našli něco, na čem postaví svůj život. Věra Dvořáková dnes žije jako aktivní seniorka v Příbrami, jezdí na koloběžce, na bruslích a stará se o svou pětadevadesátiletou maminku.