Ing. Stanislav Dvořák

„(Měnová reforma) nás zasáhla, protože moje nevěsta Jitka měla založené spoření. Spoření jí mělo být daný ke dni sňatku nebo tak nějak. A protože přišla měnová reforma, tak všechny úspory byly přepočítané jedna ku padesáti. To znamená, že když jsme se brali, tak otec manželky Jitky přinesl vkladní knížku a říkal: ‚Tady ti předávám věno, které jsem dvacet roku šetřil, abych ho předal manželovi.‘ A bylo z toho 167 korun. 167 korun věno.“

„Přes Pardubice táhly obrovské drény německého vojska od východu na západ na Prahu. Ty drény už byly demoralizované, už věděli, že prohrávají válku a že to je ústup a prchání vojsk na západ. Většinou jely jenom povozy s koňským spřežením. To byly nepřetržité fronty vojsk, jak se pohybovaly přes Pardubice. A my jsme s bratrem dokonce jednou přiskočili k vozu, na kterém seděli vojáci, a vzali jsme jim pušky a oni si je nechali vzít. Takže jsme měli také zásluhu na odzbrojování německé armády.“ „Byl nějaký dramatický závěr války, když přicházela Rudá armáda do Pardubic? Máte nějakou vzpomínku?“ „Mám, protože jsem v té době hrál na harmoniku, pianovku jsem měl. Když přišli Rusové, harmonika byla obrovským pojítkem a musel jsem jim hrát. Pamatuju si, že jsem jim hrál dva dny a dvě noci nepřetržitě a furt noví a noví přicházeli. U komandatury jsem dělal překladatele, protože jsem se poslední rok války učil ruštinu. Tak jsem byl zaměstnaný jako tlumočník při komandatuře, a tudíž jsem tam hrál a překládal a byl jsem tam vlastně zaměstnaný několik dní.“

„Tehdy to byla strategická silnice – nejkratší spojení Praha s Varšavou. Počítalo se s tím, že kdyby začala válka – tehdá se strašilo s válkou –, takže tamtudy pojedou tanky. A všechny ty zatáčky musely být dlážděný kostkama, protože ty tanky, když by v zatáčkách zabrzdily ty pásy, tak by ten asfalt vytrhaly, takže všechny zatáčky byly dlážděný. A jinak to bylo všechno asfaltový silnice. A zatáčky byly dlážděný kostkama. Dneska to je samozřejmě všechno vyasfaltovaný, dneska tam už žádný kostky nejsou, jsou tam všechno asfaltový silnice. Ale tenkrát to holt bylo takhle jako strategická silnice mezi Prahou a Varšavou, nejkratší. Takže to byla kostková dlažba.“

„Já jsem měl kancelář na obci, v přízemí mně dali jednu místnost, takže jsem měl výhled z okna na takový náměstíčko. A najednou v sobotu na tom náměstí byly trhy, takovej velkej jarmark. A já jsem koukal z toho okna, pracoval jsem tam, psal jsem deník. A najednou koukám, že tam vedl řezník krávu, kterou tam koupil na tom trhu, protože tam se prodával i dobytek. Tak koupil krávu a vedl ji na porážku. A ta kráva zřejmě měla nějakou špatnou předtuchu a v průjezdu v tom domě, co bylo to řeznictví, tam se mu vytrhla a vyběhla po schodech nahoru do tanečního sálu. To bylo řeznictví a zároveň hospoda, že jo. A přebíhala ten taneční sál a viděla otevřený okno, tak běžela k tomu oknu jako k takovýmu únikovýmu bodu. A když doběhla k tomu oknu, tak chtěla zabrzdit, ale ty kopýtka se jí smekly po těch parketách a ona prolítla tím oknem a z toho prvního patra spadla, udělala kotrmelec a spadla na zem. Samozřejmě naštěstí nikoho nezabila, protože tam bylo spousta lidí, ale naštěstí zrovna spadla mezi lidi tak, že nikoho nezabila. Ten řezník samozřejmě vyběhl, ona byla otřesená tímhle. Ten řezník ji tam hned podřízl a odtáhnul ji do řeznictví do toho zadního traktu, kde měl porážku, kde měl původně tu krávu porazit. A takhle jsem vlastně zažil, jak kráva skočila z okna z prvního patra.“

„To jsme byli v Pardubicích, a tam jsem zažil celkem tři nálety v těch Pardubicích. První byl v noci, to byl takový nálet na okraji Pardubic. A zřejmě ten nálet byl špatně organizovanej a nebyl zacílenej na správný místa, kde měl bejt. Ten první nálet byl zacílenej na okraj Pardubic na takovou čtvrť vilovou. A moc se toho nestalo. Ale ten druhej nálet potom a třetí nálet, ty už byly zaměřený na nádraží a na Fantovku, což byl fabrika na benzin, na výrobu benzinu. A ten byl takovej už velikej… To bylo nějak poledne, kolem poledne, a ten nálet vlastně zničil nádraží a tu fabriku na ten benzin.“