Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Stanislav Dvořák (* 1928)

• narozen 12. ledna 1928

• otec byl pekařem, vrátným i dělníkem, za druhé světové války půl roku až rok pracoval v Německu

• zažil bombardování Pardubic v roce 1944

• vystudoval střední průmyslovou školu v Liberci

• během měnové reformy 1953 přišli s manželkou o úspory

• pracoval jako stavbyvedoucí do roku 1968

• po nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy vyloučen ze strany a propuštěn ze zaměstnání

• v roce 2022 žil v Liberci

Jako mladého harmonikáře s částečnou znalostí ruštiny čekaly Stanislava Dvořáka během květnového osvobození v roce 1945 dlouhé dny i noci. „Byl to nepřetržitý ples a nepopsatelná atmosféra. Rusy jsme milovali,“ říká pamětník. „Na harmoniku jsem jim vyhrával nepřetržitě dva dny a dvě noci.“

Když se o dvacet tři let později vrátil spletitou cestou z dovolené z Bulharska, spatřil sovětské tanky v ulicích znovu. Tentokrát už radost stejně jako většina Čechoslováků neměl. „Byl to šok,“ vzpomíná Stanislav Dvořák na příjezd vlakem do Prahy. „Vystoupili jsme a před Hlavním nádražím v parku všude stály tanky i ruští vojáci. Naštěstí jsme chytli první autobus, který jel do Liberce. Přivítali nás rodiče a říkali, proč jsme nezůstali v Jugoslávii nebo nejeli do Vídně. Nechtěli jsme je tu ale nechat.“

Stanislav Dvořák však musel později jako člen Komunistické strany Československa (KSČ) vyslovit souhlas s pobytem „spřátelených vojsk“. Odmítl, a tak přišel o stranickou průkazku i o vysokou pozici ve stavebním průmyslu.

Kvůli spále zavřeli pekařství

Pamětníkův otec Stanislav Dvořák jako osmnáctiletý musel přerušit pekařské učení a narukovat do rakouské armády. „Bojoval na východní frontě v Rusku, byl raněný do nohy a zajali ho. Dva roky pracoval v Rusku na polích, nestřežili ho ale přísně. Po válce se vrátil a vyučil pekařem,“ říká pamětník.

Jeho tatínek šel pracovat do pekařství v Náchodě, kde potkal svoji budoucí ženu Annu Králíčkovou. Pocházela ze dvanácti dětí, z nichž ale deset zemřelo na tuberkulózu. Přežila pouze ona se svým bratrem, který po válce sloužil dál v nově vzniklé československé armádě a odešel na Slovensko hájit území před Maďarskem. Nakonec tam však podlehl zápalu plic.

Stanislav Dvořák se narodil v roce 1928. Otec v té době pracoval jako vrátný v hradeckém hotelu Paříž, zatoužil se však vrátit ke svému původnímu oboru a v nedalekém Pouchově si založil pekařství. Pamětník a jeho o rok mladší bratr Jiří ovšem onemocněli spálou, kterou se tehdy nedařilo ještě efektivně léčit a mnohé děti na ni umíraly. To se naštěstí Dvořákovým vyhnulo, z hygienických důvodů ale museli pekařství zavřít a vrátit se do města.

Než si tatínek našel novou práci, zažívala rodina krušné časy, protože v té době nejvíce doléhala celosvětová hospodářská krize způsobená krachem na americké burze. Dvořákovi se nakonec přestěhovali do Náchodu, kde otec nastoupil opět jako vrátný do hotelu Beránek na náměstí.

Gestapáky obsluhoval výsadkář Valčík

V Náchodě pamětník zažil první roky německé okupace a druhé světové války. Wehrmacht se časem rozhodl z hotelu Beránek zřídit kasárna, čímž otec přišel o zaměstnání. Navíc jej poslali na půl roku pracovat do Německa. Když se vrátil, rodina se přestěhovala do Pardubic, nové místo otec díky svému bratrovi nalezl v hotelu Veselka.

Veselku rádi navštěvovali pardubičtí gestapáci a byli zadobře s místním hoteliérem Arnoštem Košťálem. Netušili, že spolupracuje s odbojem a že jeden z číšníků, který je během schůzek a zábav obsluhuje, je parašutista výsadku Silver A Josef Valčík. „Osobně jsem se s ním potkal, když jsem navštěvoval tatínka jako vrátného,“ vzpomíná na setkání s odbojářem pamětník.

Po atentátu na Reinharda Heydricha, na němž se organizačně podíleli i výsadkáři operující na Pardubicku, gestapo spustilo rozsáhlé pátrání. Josef Valčík musel opustit místo číšníka a později s dalšími parašutisty zahynul v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze při boji s německou přesilou. Hoteliér Košťál skončil na pardubickém popravišti.

Mrtvoly se rozkládaly na stadionu

Stanislav Dvořák během války studoval průmyslovou školu v Hradci Králové, v roce 1944 ji však nacisti vzhledem k nepříznivému vývoji na bojištích zavřeli a studenty poslali pracovat. Pamětník se začal alespoň učit zedníkem, aby zůstal blízko svého oboru.

„Jako kluci jsme opravovali domy po náletech, uklízeli trosky a závěrem války stavěli kryty v domech. Vzpomínám si, jak po jednom z náletů na Svítkov byli mrtví skladováni na ploše pardubického stadionu. Bylo to v červenci, mrtvoly se brzy rozkládaly a šířil se strašný zápach,“ líčí pamětník.

Pardubice se vzhledem ke své průmyslové základně a místní rafinerii stávaly opakovaným cílem spojeneckých náletů. Sílící nálety nad protektorátním územím znamenaly pro civilisty smrtelné nebezpečí, ale současně předznamenávaly konec války.

Pardubicemi brzy projížděly kolony prchajících německých vojáků, kteří se snažili dostat na západ do amerického zajetí. Stanislav Dvořák se svým bratrem k demoralizovaným vojákům přiskakovali a brali jim zbraně bez jakéhokoliv odporu. Brzy nato už v ulicích projížděla osvobozenecká sovětská vojska.

Měnil stranické legitky podle potřeby

Po válce museli otec i strýc odejít z hotelu Veselka, politicky se tehdy nehodilo, že na svém místě zůstali i po zatčení hoteliéra i úprku odbojáře. Dvořákovi se tak opět stěhovali, odešli do severočeského Liberce, kde otec našel práci v hotelu Zlatý lev.

Do Liberce a celého severočeského pohraničí po roce 1945 proudilo za prací mnoho lidí. Znovuzískané Sudety bylo potřeba dosídlit poté, co odsud probíhal odsun původního německého obyvatelstva. „Potkávali jsme Němce s bílými páskami, sběrný tábor k odsunu stál tam, kde je dnes univerzita,“ popisuje pamětník.

Stanislav Dvořák mohl po válce pokračovat v přerušeném studiu průmyslové školy a v roce 1947 v Liberci odmaturoval. Chystal se pokračovat se stavařinou i na vysoké škole. Ještě jako středoškolák se však dostal na praxi do firmy svého jmenovce Františka Dvořáka, který ho potřeboval jako stavbyvedoucího na Moravě. Pamětník přesto počítal, že na podzim zahájí studia. Jeho šéfovi se ale nepodařilo sehnat náhradu, a tak na stavbách na Moravě strávil pamětník nakonec dva roky.

Mezitím převzali v únoru 1948 moc v Československu komunisté, pamětníkovu zaměstnavateli to ale nijak neuškodilo. „Byl vykuk, měl čtyři stranické legitimace a když potřeboval získat stavbu, vytáhl legitimaci, která zrovna bylo potřeba. Po převratu si nechal jen komunistickou a hrdě se přihlásil jako straník. Dostal pak za úkol zestátnit všechny stavební firmy v Liberci a stal se velkým pánem.“

Z naspořených věna zbylo 167 korun

Po návratu z vojny pracoval Stanislav Dvořák stále pod stejným šéfem, nově dohlížel nad stavbou silnice z Harrachova do Polska. Se svoji partnerkou Jitkou Brožkovou se tehdy rozhodli pro svatbu a v roce 1954 se vzali. Jejich vstup do samostatného života ale nepříznivě ovlivnila komunistická měnová reforma.

„Manželka měla založené spoření, které měla získat ke dni sňatku. Velké úspory se ale během měnové reformy v roce 1953 přepočítaly jedna ku padesáti. Když jsme se brali, tchán přinesl vkladní knížku a předal mi věno. Z toho, co dvacet let šetřil, zbylo 167 korun,“ vysvětluje Stanislav Dvořák.

Místo plánovaného vlastního bydlení zpočátku museli žít s rodiči manželky a až po dvou letech sehnali vlastní byt. Poté se jim i narodila dcera Eliška. Stanislavu Dvořákovi se časem naskytla nová kariérní příležitost, když mu jeden z kolegů nabídl pozici ve Krajském sdružení stavebních podniků. Ta ale vyžadovala členství v komunistické straně, a tak pamětník v partaji začátkem 60. let zakotvil.

„Už jako se stranickým kádrem se mnou strana manipulovala, nemohl jsem tam, kam bych chtěl jít, ale musel jsem postupovat podle nomenklatury. Takže jsem nastoupil jako výrobní náměstek do Lesostaveb a nařídili mi taky do sedmi let absolvovat vysokou školu. Začal jsem tedy při zaměstnání studovat stavařinu.“

Dovolená se protáhla

Do těchto plánů ale zasáhl rok 1968 a srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy, která měla zvrátit proces reforem v Československu. Dvořákovi si v té době zrovna užívali dovolenou v Bulharsku u moře. Zpráva o invazi je vyděsila stejně jako všechny ostatní rekreanty, například lidé ze západního Německa se okamžitě začali vracet domů. Čechoslováci ale měli cestu na letiště znemožněnou.  

Dvořákovi s dalšími rodinami se pokusili dostat domů vlakem. Lístek si mohli koupit pouze k bulharsko-jugoslávské hranici.  Dojeli tak osm set kilometrů k Jugoslávii, tam se jim podařilo přemluvit strojvedoucího, aby je ještě ten kousek přes hranici převezl. Poté se dostali do Bělehradu, kde se o skupinu Čechoslováků postaral Červený kříž.

Spletitá cesta domů vedla dál přes Budapešť, i tam museli naléhat na ředitele vlakové stanice, aby jim povolil přejezd československé hranice. Nikdo v nastalém chaosu okupace nevěděl, jak postupovat. Nakonec se přeci jen Dvořákovi dostali po dvou dnech cesty do Bratislavy a poté i do Prahy.

Přišel Husák a začalo prověřování

Soustředěný odpor proti invazi netrval dlouho, což souviselo i s brzkým podpisem kapitulantských Moskevských protokolů československými vrcholnými představiteli. Pražské jaro skončilo a chystalo se zpřísnění komunistického režimu.

Jedním z procesů, které provázely tuto změnu, byly kádrové prověrky členů strany. „Rok panovala nejistota, jak přišel Husák do funkce generálního tajemníka KSČ, začalo prověřování. Já jsem se vstupem Sovětské armády nesouhlasil, takže mě vyloučili ze strany a odešel jsem z funkce. Ve studiu jsem pokračoval dál,“ říká Stanislav Dvořák.

Nové zaměstnání si už jako řadový pracovník našel při stavbě pavilonu A pro Liberecké výstavní trhy, které zřídily vlastní stavební podnik. Během této práce Stanislav Dvořák mohl dokončit studium. Po dostavbě areálu LVT přešel k Pozemním stavbám Liberec, v nichž pracoval až do důchodu.

Nemoc s vámi zacvičí

Sametovou revoluci v roce 1989 a pád komunismu v Československu i celém východním bloku vítal Stanislav Dvořák s radostí. Tou dobou však měl hodně starostí se svým vlastním zdravím, protože bojoval s rakovinou. Chirurgické zákroky na šíření nádorů a metastází nezabíraly a doktoři už pamětníkovi nedávali příliš naděje.

Díky známým ze Švýcarska, které měli Dvořákovi po pádu železné opony navštívit, se pamětník seznámil s možnostmi alternativní léčby. Podstoupil Breussovu dietu a společně s dalším dozorem lékařů a chirurgickým zákrokem v Čechách se z rakoviny vyléčil a mohl si užít výšlapy do švýcarských Alp.

Překonání rakoviny pamětníka nasměrovalo zpět k víře a začal se více angažovat v Církvi bratrské. „Byl jsem v této církvi vychován a jako malý kluk chodil do kostela, potom jsem víru už tolik neprožíval. Ale onemocnění s vámi zacvičí. Nemoci vděčím za to, že jsem po odchodu do důchodu mohl zanechat veliký kus práce na faře,“ hodnotí Stanislav Dvořák na závěr.