Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Stanislav Dvořák (* 1928)

• narozen 12. ledna 1928

• otec byl pekařem, vrátným i dělníkem, za druhé světové války půl roku až rok pracoval v Německu

• zažil bombardování Pardubic v roce 1944

• vystudoval střední průmyslovou školu v Liberci

• během měnové reformy 1953 přišli s manželkou o úspory

• pracoval jako stavbyvedoucí do roku 1968

• po nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy vyloučen ze strany a propuštěn ze zaměstnání

• v roce 2022 žil v Liberci

Stanislav Dvořák se narodil 12. ledna roku 1928 v Hradci Králové do rodiny pekaře. Svou nejrannější vzpomínku datuje k 16. březnu roku 1930, kdy pamatuje na převážení těla spisovatele Aloise Jiráska.

Stanislavovo dětství za první repliky nebylo lehké. Jeho otec nejprve pracoval jako vrátný v hotelu Paříž v Hradci Králové, ale po celou dobu toužil jakožto původně vyučený pekař založit si svoji vlastní pekárnu. Jeho sen se mu splnil, když se rodina přestěhovala do Pouchova (tehdy vesnice nedaleko Hradce Králové, dnes jeho součást). Sem také Stanislav i se svým o rok mladším bratrem přestoupili do školy.

Brzy nato rodina zažila první velkou ránu: Stanislav i jeho bratr dostali spálu, tehdy vysoce nebezpečné infekční onemocnění (přenášené kapénkami vzduchem), na které za první republiky neexistovaly tak účinné léky jako dnes. Oba chlapci skončili v důsledku své nemoci na šest týdnů v nemocnici. Ze strachu ze šíření nákazy byl Stanislavův otec nucen zavřít svou pekárnu, a rodina se tak musela znovu stěhovat.

Po dalším přesídlení se Dvořákovi posunuli blíže Hradci Králové a později i přímo do něj. Otec si ve městě našel zaměstnání na stavbě, kde si posléze také otevřel kantýnu. Nicméně čas mezi zavřením otcovy pekárny a novým zaměstnáním byl pro rodinu krušný. Pamětník vzpomíná, že jistý čas si jeho otec nemohl následkem světové hospodářské krize (následující po propadu akcií na Wall Street v říjnu roku 1929, což vyvolalo největší hospodářskou krizi 20. století, jež ovlivnila ekonomiku a životy lidí napříč celými 30. lety) najít práci, a tak byla celá rodina odkázána jen na příležitostnou pomoc, které se jí dostávalo v podobě košů s potravinami od bývalé otcovy zaměstnavatelky z hotelu Paříž.

Vypuknutí války a ničivé nálety na Pardubice

Když už se začalo blýskat na lepší časy a rodina se po krizi postavila na nohy, nachýlil se rok 1939 a vypukla druhá světová válka. Tou dobou Dvořákovi pobývali v Náchodě. Stanislav tehdy chodil do 4. třídy.

V té době byl pamětníkův otec zaměstnán v hotelu Beránek v Náchodě, který přijíždějící nacistická okupační vojska obsadila jako své kasárny a otec Stanislava byl na půl roku až rok poslán pracovat do Třetí říše. Po jeho návratu se rodina Dvořákova opět přestěhovala, tentokrát se usídlila v Pardubicích, kde se Stanislavův otec pracovně uchytil v hotelu s názvem Veselka.

V Pardubicích Dvořákovi přebývali až do konce války. Mimo jiné tu zažili americké nálety na město. První z nich minul svůj původní cíl a místo něho zasáhl obytné čtvrti, zejména Židov a jeho okolí, podle dochovaných materiálů zemřelo během tohoto bombardování v noci z 21. na 22. července 1944 přes 40 lidí. Druhý nálet, respektive série bombardování, se odehrál brzy nato 24. srpna 1944; zasáhl fabriku na výrobu benzinu nazvanou rafinerie Fanto, továrnu Kapo, cukrovar, pardubickou nádražní halu, přičemž během tohoto bombardování americkým letectvem byly zasaženy i další objekty a lokality v Pardubicích a okolí. Vyplývá to z hlášení provedeného večer 25. srpna toho roku, které dále mluví o 80 mrtvých a 131 zraněných. Stanislav Dvořák se při svém vzpomínání zmiňuje o zasažení pouze tzv. Fantovky a nádraží, přičemž mluví o 1 200 mrtvých, nicméně historické dokumenty se zmiňují o menším počtu, a to 213 zemřelých. Třetí nálet na Pardubice se odehrál 28. prosince 1944 a byl opět zacílen na Fantovu rafinerii, tentokrát byly pro fabriku shozené bomby ničivé, a tak byla až do konce války mimo provoz.

V roce 1944 se Stanislav Dvořák v Pardubicích učil na zedníka, a byl tak i se svými spolužáky povolán na odklízení suti, během něhož museli vytahovat i zavalená mrtvá těla, která následně odnášeli na místní stadion. „Pohřbít je hnedka nebylo možné, a tak se naskládala na stadionu a pohřbívala se postupně,“ vzpomíná Stanislav.

A najednou jsme byli bez peněz

Po roce 1945 čekalo rodinu další stěhování, tentokrát do Liberce, kde Stanislav pokračoval ve studiu na průmyslové škole (na tu nejprve chodil do Náchoda, jenže během války se musel až do jejího konce učit zedníkem, než se mohl vrátit ke svému původně vybranému studijnímu zaměření). Stanislav odmaturoval v roce 1947 a ihned se pustil do výkonu povolání. Za svou kariéru pamětník pracoval jako stavbyvedoucí na řadě inženýrských staveb.

Na Nový rok, na přelomu let 1947 a 1948 se Stanislav setkal se svou budoucí ženou, když s bratrem sáňkovali pod Ještědem a narazili tam na dvě sáňkující dívky. Právě jednu z nich si pamětník o sedm let později, roku 1954, vzal a má s ní jednu dceru. Před sňatkem trávili oba mnoho času od sebe, jelikož byl Stanislav umisťován pracovně jako stavbyvedoucí na Moravu, a tak pro něj nebylo možné pravidelně dojíždět za svou budoucí ženou. Během této doby také musel vykonat povinnou vojenskou službu, již odsloužil ve Staré Boleslavi.

Po svatbě byla budoucnost Stanislava a jeho manželky ovlivněna měnovou reformou z roku 1953, jak pamětník vzpomíná: „S budoucí manželkou jsme měli plány, jak si zařídíme domácnost, a najednou jsme byli bez peněz. (…) Manželka měla spoření. Při narození jí rodiče založili spoření s cílem, že bude mít věno. Asi dvacet tisíc korun. Což byly tenkrát velké peníze. Za dvacet tisíc byl k dostání i menší domek. A najednou se to tou měnovou reformou všechno zrušilo.“

Všude stály tanky

Nejen měnová reforma, ale i samotný komunistický režim v zemi výrazně ovlivnil osudy rodiny Dvořáků. Stanislav nemohl jakožto syn bývalého živnostníka studovat vysokou školu (vysokoškolské vzdělání se rozhodl dodělat si dálkově až po sametové revoluci), ale jelikož vstoupil do komunistické strany, mohl postupovat alespoň v kariérním žebříčku až do roku 1968, kdy odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak přišel o své zaměstnání, byl vyloučen ze strany a musel se nechat zaměstnat jako řadový pracovník v pozemních stavbách (povýšit mohl až po roce 1989).

Během samotného vpádu vojsk Varšavské smlouvy byli pamětník, jeho žena i dcera zrovna na dovolené v Bulharsku. Příjezd tanků neviděli, nicméně nastalá situace jim výrazně zkomplikovala cestu ze zahraničí zpátky do jejich vlasti. Odsud se celá rodina měla vrátit letecky, nicméně následkem vpádu vojsk do Československa byly lety zrušeny, a tak se rodina musela vydat na vlak, kde se jí stěží podařilo ukořistit lístky na vlak alespoň na hranice s tehdejší Jugoslávie. Nikdo z členů rodiny netušil, co bude následovat. Naštěstí narazili na členy Červeného kříže, kteří je nechali jet zadarmo celou cestu až do Prahy. „V Praze jsme vylezli z vlaku, a tam stály všude tanky a cizí armády. Tak jsme na to koukali,“ vzpomíná pamětník.

Od revoluce do současnosti

Po roce 1968 rodina pokračovala dál ve svém životě bez jakýchkoliv větších změn, zásahů či událostí až do roku 1989. Přestože se Stanislav sám neúčastnil demonstrací během sametové revoluce, vzpomíná na toto období s radostí: „To bylo nezapomenutelné. To byl okamžik, kdy celý národ jásal. A ty vzpomínky na to jsou úžasné.“

Po roce 1989 Stanislav vystudoval vysokou školu a byl zaměstnán v rámci pozemních staveb v Liberci, tentokrát již na pozici odpovídající jeho praxi a dosaženému vzdělání. V roce 2022 žil Stanislav Dvořák v Liberci.