Ing., major Jaroslav Dostál

„Právě nám říkali kluci, že na fakultě (myslím fyziky) mají seismické stroje a naměřili, že byl nějaký výbuch kolem Kyjeva, že se stal nějaký průšvih, že se o tom nesmí mluvit. Vysmáli jsme se tomu, měli jsme dvacet let, kluci. Osmadvacátého jsme jeli domů, samozřejmě oficiálně jsi nemohla jet domů, že bys přišla na nádraží v Kyjevě a koupila si lístek – chci jet do Olomouce. Řekli by si, že jsi asi nemocný s hlavou. To ne, musel jsi mít povolení, aby ti lístek prodali. Řešili jsme to tak, že jsme to obcházeli, jeli vlakem do Brestu (to je stanice v Bělorusku), tam jsme přešli suchou nohou do Polska, kde už vás musí pustit – a odsud do Varšavy vlakem. Chodili jsme celý den po Varšavě, domů jsme přijeli třicátého [dubna] a všichni: ‚Ježíši, tam u vás vybuchla elektrárna!‘ Nic jsme nevěděli, nikdo nám nic neřekl. Samozřejmě potom už se časem snažili, jako vždycky v SSSR, informace nedávat, tutlat, co se dalo. Mysleli, že to nějak uhasí, ale to byla taková katastrofa, že se s tím nedalo nic dělat. Nejhorší bylo, že ve Švédsku už naměřili meteorologové vysoké znečištění z výbuchu. Rusové už to nemohli utajit, museli to přiznat.“

„No, jak jsem říkal. První šok byli švábi všude, to bylo strašidelný. Hygiena, to bylo něco. Záchody katastrofální. Na druhý den jsme si říkali, že půjdeme do obchodu. Když jsme tam přišli, říkal jsem: ‚Děcka, já tady nebudu schopen nic jíst.‘ Úplně strašidelný. První, co si pamatuji – tam je strašný teplo v létě, bylo nějak přes třicet – že uprostřed leží kočka, opravdu nechutnej pach, smrad, protože nemívají ledničky. Takže zabitý kuřata, kterým neusekali hlavy, prodávali je se zobáky i s paznehty. Leželo to na hromadě v teple, strašidelný. Říkal jsem, že tam nemůžu žít, že asi nebudu jíst. Za měsíc za dva už jsme našli cestu a bohužel jsme si na to nějak zvykli.“