Jaromír Dolanský

* 1956

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "No, a za několik dní, asi za dva, za tři dny, pro nás přijelo auto právě ze zoologické zahrady a přivezlo, nebo odvezlo nás domů. A někde za Mladou Boleslaví, nebo před Starou Boleslaví nás zastavil český voják, který vyběhl někde z lesa a říkal, ať nejezdíme přes Boleslav, jsou tam Rusáci, berou hodinky a tranzistory. Takže ten náš řidič nás provezl přes všemožné vesnice, až jsme tedy někdy v noci dojeli domů. No, a když jsem mluvil o tom, že ten náš domeček postavil děda, tak on ho postavil na okraji zoologické zahrady vlastně těsně u plotu a pod tím plotem byla stráň a zhruba dvacet, třicet výškových metrů byla silnice, která vedla právě z Tróje nahoru do Bohnic. No, a nahoře v Bohnicích si sovětská vojska udělala polní tábor. Takže po té silnici tam pod námi auta jezdila pořád a zase my jsme přijeli z Hejnic, nevěděli jsme více méně nic, takže jsme přišli do toho domečku, rozsvítili jsme světlo, i když všude byla tma, nikoho nenapadlo, co se stane. Pak se ozvalo jen takové trrr, no a měli jsme rozstřílený barák. Protože zkrátka sovětský voják se lekl světla, a tak to do nás zkrátka pustil. Naštěstí v takovém úhlu, že okno trefit nemohl. To zkrátka nešlo, byli jsme hodně vysoko. No, ale oklovaná zeď, ta tam byla ještě asi deset let.”

  • “No a když jsem se zmínil o tom pětačtyřicátém roce, tak samozřejmě i lidé ze zoologické zahrady, protože byli na té straně, odkud šla německá vojska, ona šla shora z Bohnic a byla na pravém břehu Vltavy. A Praha se bránila na druhé straně. Koneckonců Němá barikáda Drdova, Trojský most a tak dále. Jenomže tam nebyl jenom jeden most. Nedaleko od toho Trojského mostu je ještě jeden most, který vede na trojský ostrov. Tam je řeka, která se dala při hodně málo vody přebrodit a nebo tam jezdil velký přívoz, no a bylo bez problémů možné přejet na lodičkách. Pak tam byl přes náhon, nebo spíš přes kanál, kudy plavaly lodě, tak tam byl další most. No, a u toho mostu se do těch událostí zapojil i můj děda. Takže i on patřil mezi lidi, které potom vyznamenávali za to, že hájili Prahu. Kdybyste se tam šli podívat dnes, tak tam uvidíte na tom jednom místě malý pomníček, a byl to pomníček člověka, který ležel vedle mého dědy. Takže tam mu ta zubatá opravdu letěla těsně kolem ucha. Ale to všechno mu samozřejmě nebylo nic platné po osmačtyřicátém roce, protože samozřejmě ti lidé ze zoologické zahrady byli, jsou a určitě i budou svým způsobem samorosti, takže když potom přišla generální stávka v osmačtyřicátém roce, tak lidé z pražské zoologické zahrady, nebo většina z nich řekla, že zvířata musí žrát a stávkovat že nepůjdou. No a následky si dokážete představit i vy. Samozřejmě nikdo nebyl popraven, pověšen, nebo na dlouho zavřen, ale své si jistě při těch výsleších užili. Takže i o tom mi děda vyprávěl, respektive babička, protože děda zemřel, když mi bylo asi šest let.”

  • “Ta válka přinesla nejen utrpení, ale také snížení životní úrovně všem a všemu. To znamená, že i pražská zoo začala mít problémy s tím, aby měla dost prostředků na placení krmení pro zvířata. A oni tehdy vymysleli výbornou věc. Spolu s několika lidmi, kteří pracovali před válkou už u cirkusu, tak vymysleli společně s mým dědou, vymysleli cirkus. Takže někdy v polovině války, nebo v první části války v zoologické zahradě vznikl cirkus, který dostával vlastně vlastní vstupné, nebo bylo tam možno jít za vlastní vstupné, takže tam byly vstupné dvě. Do zoo a pak do toho cirkusu. No a samozřejmě ten cirkus, nepředstavujte si ho tak, jako cirkus Barnum & Bailey nebo Humberto. Babička tam cvičila s malými psíky, děda tam dělal přízemní akrobacii a maminka, které v tu dobu byly asi čtyři roky, tak tam jezdila na koni s cedulí ‚Vítáme Vás' nebo 'Wilkommen‘. Takže to byl začátek. Zoologické zahradě to hodně pomohlo a nevyprávěla mi ani maminka, a hlavně ani babička, u které jsem vlastně i vyrostl, tak mi nevyprávěly nějaké úžasné okamžiky. Ti němečtí vojáci, kteří tam samozřejmě také chodili, nebo čeští návštěvníci, se přišli podívat na zvířátka, takže vlastně až do května 1945 tam k žádným problémům, excesům nedošlo. Nebo si na to nepamatuji v tom smyslu, že mi to nikdo neřekl, nebo už jsem to zapomněl. Samozřejmě je pravdou, že tam byl i protiletadlový kryt, který vlastně vznikl ve staré štole kousek od pavilonu šelem, a ten kryt byl původně štola, ve které se těžila železná ruda. Potom byl upraven a opravdu tam se ti lidé schovávali. Já už si potom pamatuji od těch 60. let, že byl zavřený, s klukama jsme tam vybourali díru, lezli jsme tam, ale pak nám na to přišli, tak z toho byl velký průšvih. Ale je pravdou, že ten kryt je teď zrekonstruovaný, právě tam pan Bobek se zasadil o to, že ten kryt je zrekonstruovaný do té podoby, jak vypadal, dejme tomu, v tom čtyřiačtyřicátém, pětačtyřicátém roce.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 11.03.2023

    (audio)
    délka: 02:05:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 25.06.2024

    (audio)
    délka: 01:54:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děda bojoval na barikádách, babička měla bránit ZOO

Jaromír Dolanský a plyšová opice
Jaromír Dolanský a plyšová opice
zdroj: Archiv pamětníka

Jaromír Dolanský se narodil 7. března 1956 v Praze a až do roku 1977 žil přímo v areálu pražské zoologické zahrady v péči prarodičů Zdeny a Antonína Martinecových. Když mu bylo dvanáct, zažil na podnikové chatě v Hejnicích vpád vojsk Varšavské smlouvy. O několik dní později jim pak sovětský voják vypálil dávku ze samopalu přímo do domovní zdi. Jako dítě se také díval na pohřební průvod Jana Palacha, který se na protest proti okupaci upálil na Václavském náměstí. Po ukončení základní školy se Jaromír Dolanský hlásil na střední průmyslovou školu. Z kádrových důvodů – intelektuálního původu rodičů ale nebyl přijat a místo toho se musel rok učit zedníkem v Pražském stavebním podniku. Na střední školu se tak dostal až později, když prokázal, že nepohrdá dělnickou třídou. Po maturitě v roce 1977 nastoupil základní vojensku službu v Seredi na Slovensku. Poté se oženil, odstěhoval do Liberce a nastoupil u Pozemních staveb Liberec jako stavební technik. Později pracoval v Uranových dolech ve Stráži pod Ralskem či v Divadle F. X. Šaldy, kde se podílel na šermířských choreografiích. V roce 1990 začal podnikat v bezpečnostní sféře a deset let organizoval humanitární pomoc v Čechách, Turecku, Gruzii či na Haiti. Po odchodu do důchodu v roce 2019 působil jako průvodce na zámku Frýdlant a historický šermíř. V době natáčení (2024) žil v Šimonovicích. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře z města Frýdlant.