Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Dolanský (* 1956)

• narodil se 7. března 1956 v Praze

• vyrůstal v pražské zoologické zahradě s prarodiči

• v době invaze vojsk Varšavské smlouvy jim sovětský voják rozstřílel fasádu domu

• sledoval pohřební průvod Jana Palacha

• v roce 1972 se musel učit rok zedníkem, teprve potom mohl vystudovat střední průmyslovou školu

• základní vojenskou službu absolvoval v Seredi

• pracoval jako stavební technik u Pozemních staveb Liberec

• podílel se na šermířských choreografiích

• organizoval humanitární pomoc

• působil jako průvodce na zámku Frýdlant

• v době natáčení (2024) žil v Šimonovicích

Celé dětství prožil Jaromír Dolanský přímo v areálu pražské zoologické zahrady, kde bydlel. Prázdniny pak nejčastěji trávil na podnikové chatě v Hejnicích, kde ho s rodinou 21. srpna 1968 zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Už v noci slyšeli nekonečné hučení letadel, která přelétávala přes Jizerské hory, a ráno je na ulicích čekal pohled na vyvrácené cedule, nekonečné fronty, zmatek a chaos. Nejhorší zážitek nicméně přišel až po návratu domů. V sousedních Bohnicích si mezitím zřídila sovětská armáda tábor. Jakmile doma rozsvítili, ozvala se ze silnice pod jejich domkem salva a měli rozstřílený dům.

V ZOO museli za války zřídit cirkus, aby bylo na krmení

Jaromír Dolanský se narodil 7. března 1956 v Praze a celé dětství prožil u svých prarodičů Zdeny a Antonína Martinecových v pražské zoologické zahradě. Ti začali pro zahradu pracovat již v době jejího vzniku v roce 1934, nicméně získat zde zaměstnání v době hospodářské krize nebylo vůbec jednoduché. Když se sem přijeli zeptat na práci, prokurista je ještě přede dveřmi odmítl, ale pak najednou zavolal z okna ředitel a pozval je dál. Dědeček pamětníka nakonec práci dostal proto, že měli s sebou malého pejska, kterého nechtěli nechávat samotného doma. Ředitel poznal, že mají kladný vztah ke zvířatům a oba prarodiče zaměstnal.

Zoologická zahrada tehdy disponovala čtrnácti zaměstnanci. Dědeček pracoval jako zahradník, babička mu pomáhala a později se například starala o mládě prvního šimpanze, které nemohlo být společně s dalšími opicemi v pavilonu. Podle vyprávění prarodičů však určité potíže nastaly během druhé světové války, kdy došlo ke zhoršení hospodářské situace a zejména zásobování. Zoologická zahrada tehdy stála před problémem, jak zajistit krmení pro zvířata. Nakonec se vymyslelo, že v rámci ZOO vznikne malý cirkus, za který si návštěvníci připlatí. Babička pamětníka zde cvičila s malými psíky, dědeček dělal přízemní akrobacii a čtyřletá maminka jezdila na koni s cedulí “Vítáme Vás / Wilkommen“. Toto vylepšení rozpočtu zahradě výrazně pomohlo přečkat komplikované válečné období a k jiným problémům zde až do května 1945 nedošlo.

Děda bojoval na barikádách, babička měla bránit ZOO

Ohrožení válečnými událostmi nastalo až během květnových dnů a souviselo s protiněmeckým odporem a vypuknutím Pražského povstání. Ozbrojených akcí se zúčastnil i pamětníkův dědeček, který na barikádách pomáhal bránit most na Trojský ostrov před německou armádou. Právě obrana Trojského mostu proti divizi SS Kampfgruppe Der Führer patřila mezi nejtvrdší střetnutí celého povstání, protože Němci zde nasadili také dělostřelectvo. Dodnes se zde nachází malý pomníček dědečkova kamaráda, který bojoval a padl hned vedle něj.

„Babička vyprávěla, že když chlapi odešli, tak jí dali nějakou starou brokovnici a chlebník plný nábojů. Řekli jí, že bude tady a že kdyby přišli Němci, tak ať jim vystřelí do nohou a uteče. Hlídkovala na medvědinci. Přes zoologickou ale Němci nakonec nešli,“ vzpomíná na vyprávění prarodičů Jaromír Dolanský.

Dle pamětníka bylo prostředí pražské zoologické zahrady specifické a tvořilo svět sám pro sebe. Mnozí její zaměstnanci bydleli přímo v areálu a nebyli politicky nějak vyhranění. Když proto přišlo 24. února 1948 nařízení o generální stávce, která měla zesílit tlak na prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal řešení, které požadovala komunistická strana k řešení vládní krize, většina zaměstnanců včetně pamětníkova dědečka se nepřipojila. Jak říkávala pamětníkova babička: „Zvířata musí žrát i za komunistů.“ Následky pocítili prakticky ihned po komunistickém převratu. Dědeček  byl na několik dní zavřený, vyslýchali jej a nepomohlo mu ani to, že v květnu 1945 riskoval život na barikádách proti německé armádě.

Nepřátelským letadlům jsme mávali zapálenými klacky

Jaromír Dolanský prožil v zoologické zahradě nádherné dětství. Když přišel ze školy, hned šel za zvířaty nebo jezdit na poníkovi, ke zvířatům měl ale velký respekt. V trojském areálu bydleli čtyři chlapci stejného věku, se kterými si mohl hrát. „Zaměstnanci bydleli přímo v areálu, aby byli dosažitelní. Po obvodě zoo bylo několik domků. Byty pro zaměstnance byly i v některých pavilonech. Byt prarodičů byl v těsné blízkosti skleníku. Zoo tím byla pod kontrolou dvacet čtyři hodin denně,“ dodává.

Kromě toho vlastnila zoologická zahrada od roku 1947 rekreační chalupu v Hejnicích, kde mohli zaměstnanci trávit dovolenou a pamětník zde jako dítě pobýval každé prázdniny. Nejinak tomu bylo i v srpnu 1968, kdy krátké období svobody a politického uvolnění přervala invaze vojsk Varšavské smlouvy, která přijela do Československa potlačit údajnou kontrarevoluci.

V předvečer invaze si děti dělaly na zahradě chalupy táborák, opékaly buřty, hrálo se na kytaru a zpívalo. Kolem jedenácté hodiny pak slyšeli zvláštní hukot, pak jim došlo, že jsou to letadla. „Bylo nám to divné, protože tehdy se přes Jizerské hory nelétalo. Těch letadel bylo hodně. Jako děcka jsme běhali po zahradě a mávali jsme zapálenými klacky. Pak jsme šli spát a asi ve čtyři hodiny ráno se mnou babička třásla, ať vstávám, že je válka,“ vzpomíná Jaromír Dolanský.

Z invaze byli všichni v naprostém šoku

Pro pamětníka to byl naprostý šok. Na chalupě měli puštěné rádio, kde se opakovala výzva, ať občané zachovají klid a rozvahu, že stát obsadila vojska Varšavské smlouvy. Pak se šli s babičkou podívat na ulici, kde bylo srocení lidu. Babička pak viděla uprostřed silnice rezavý plech a požádala svého vnuka, ať jej hodí někam ke straně, aby se nestala nějaká nehoda.

„Plech jsem odhodil, jenže jsem se se zlou potázal. Vyběhla na mě opulentní dáma a začala mi zle nadávat a křičela, že zničíme sovětskou armádu. Koukal jsem na ni jako z jara a pak jsem se teprve podíval na tu ceduli z druhé strany. Jak jsem ji odhodil, otočila se a byl na ní nápis ‚Třída sovětské armády‘. Ale rozumím tomu, protože ti lidé byli v naprostém šoku, stejně jako my.“

Jakmile jsme rozsvítili, sovětský voják spustil palbu

O několik dní později přijelo pro zaměstnance ZOO a jejich rodiny auto a odvezlo je domů. Za Starou Boleslaví je pak zastavil český voják, který je varoval, ať nejezdí přes Boleslav, že tam Rusové zabavují hodinky a tranzistory. Řidič je proto vezl po okresních silnicích a přes vesnice, než v noci dojeli domů. V sousedních Bohnicích si však mezitím zřídila sovětská armáda polní tábor a doma je čekalo velmi nepříjemné překvapení.

„Když jsme v našem bytě rozsvítili, sovětský voják, který právě projížděl v náklaďáku po silnici pod domkem, se lekl a pustil to do něj. Slyšeli jsme jen takové trrr a měli jsme rozstřílený barák. Naštěstí v takovém úhlu, že minul okno. Oklovaná zeď tam ale zůstala ještě asi deset let,“ vzpomíná na děsivý zážitek.

Nedokázal jsem pochopit střelbu do českých lidí

Další příležitostí pro vyjádření občanského odporu se v lednu 1969 stal pohřeb studenta filozofické fakulty Jana Palacha, který se na protest proti okupaci upálil na Václavském náměstí. Pohřební průvod se tiše ubíral od Karolina na dnešní náměstí Jana Palacha a účastnilo se jej několik desítek tisíc lidí. Tuto tichou tryznu sledoval z letenského návrší i pamětník a jeho spolužáci, které sem vzala družinářka jejich základní školy.

Optikou dvanáctiletého dítěte sice Jaromír Dolanský dokázal vnímat, že je napadla cizí země, co však nemohl pochopit, bylo násilné potlačení nepokojů v srpnu 1969 a střelba do občanů republiky. Mnozí si tehdy připomínali smutné výročí a demonstrovali na místech, kde zemřeli 21. srpna 1968 lidé. Při té příležitosti došlo ke střetu s bezpečnostními složkami, který si vyžádal několik desítek životů. Nejkritičtější situace pak nastala v Praze, kde proti demonstrujícím došlo k nasazení celého armádního pluku.

Před studiem jsem musel prokázat oddanost socialistickému zřízení

Poté, co Jaromír Dolanský ukončil základní školu, chtěl nastoupit na Střední průmyslovou školu stavební v Praze. Zkoušky sice složil, ale nepřijali jej kvůli kádrovému profilu rodičů, tzv. pracující inteligence. Z toho důvodu bylo pamětníkovi doporučeno jít se učit zedníkem, a až prokáže oddanost socialistickému zřízení, může se znovu zkusit přihlásit na střední školu.

„Zjistil jsem, že se v Pražském stavebním podniku sešla celá třída kluků, co se nedostali na střední školu z podobných důvodů. Po roce jsme se mohli opět přihlásit. Zkoušky jsem složil zdaleka hůř než napoprvé, ale přijali mě. Svým přístupem jsem totiž prokázal, že nepohrdám dělnickou třídou a mohu studovat,“ vysvětluje Jaromír Dolanský.

Kromě studia se pamětník aktivně věnovat sportovnímu šermu, střelbě z malorážky a horolezectví. Ve zbytku volného času se pak rozhodl chodit na brigády do pražské zoologické zahrady a na zámek Frýdlant. Díky provázení jej začala velmi bavit historie, byť poplatná režimu. „Každé úterý ráno jsme měli politické školení a pokaždé padla věta: ‚A nezapomeňte při každé prohlídce připomínat antagonistické rozpory mezi utiskovanou pracující třídou a zpovykanou cizozemskou šlechtou.‘ Na tohle nezapomenu,“ dodává.

Nedali mi byt, protože jsem nebyl ve straně

Po maturitě v roce 1977 začal Jaromír Dolanský krátce pracovat u Státního ústavu pro rekonstrukci památkových objektů. Asi po dvou měsících však musel nastoupit základní vojenskou službu na poddůstojnické škole v Seredi na Slovensku. Zde se měl učit na velitele pontonového družstva, přičemž zřejmě nevadilo, že vůbec neumí plavat. Po absolvování školy byl přeložen do Týna nad Vltavou. Po návratu do civilního života se v roce 1979 oženil a přestěhoval se do Liberce, kde získal práci u Pozemních staveb Liberec jako stavební technik.

V novém zaměstnání však dlouho nesetrval. Firma se totiž zdráhala dát mu slíbený byt, což bylo pro jeho mladou rodinu velmi nepříjemné. Jak se později dozvěděl, důvod byl prostý: nebyl v komunistické straně. Aby se vyhnul členství v KSČ, rozhodl se raději odejít a začít pracovat pro Uranové doly ve Stráži pod Ralskem – nejprve jako mistr a následně na materiálně technickém zásobování jako zástupce šéfa.

Voják na hranicích na mě natáhl samopal

V roce 1979 se také dostal do širšího výběru horolezeckého svazu a o dva roky později se zúčastnil výpravy do Francie a výstupu na Mont Blanc. Po vyřízení devizových příslibů a dalších nutností odjel autostopem k německým hranicím. Víza totiž dostalo víc lidí, než bylo v autobuse míst. Kousek před nimi stopl pána, který uměl trochu česky a domluvili se, že každý projde hranici po svém a na druhé straně jej opět nabere.

„Šel jsem přes hranici pěšky. Napřed na mě vyskočil jeden vojáček, tak jsem mu ukázal vízum a pas. Za pár metrů se to opakovalo, a když mě zastavil třetí voják, tak jsem mu řekl jen: ‚Na Západ, synku,‘ a on natáhl samopal. Chviličku mě tam grilovali, ale když jsem měl všechny doklady v pořádku, tak zvedli železnou závoru a já byl ve svobodném světě,“ vypráví Jaromír Dolanský.

Autostopem pak pamětník pokračoval až do Francie. Jak vzpomíná, znamenala pro něj cesta na Západ kulturní šok. Překvapující byl například i servis poskytovaný na čerpacích stanicích, kde bylo možné použít toaletu, dát si kávu nebo nakoupit. Na Západě se mu velmi líbilo a v několika případech mu otevřelo dveře, když řekl, že je z Československa.

V Pamíru se mi omluvili za invazi v srpnu 1968

V rámci horolezeckého svazu se pamětník účastnil několika mezinárodních horolezeckých táborů, kde byli například Japonci, Američani či Kanaďané. V roce 1983 se tak účastnil horolezecké výpravy do pohoří Pamír v tehdejším Sovětském svazu. O politice se dle svých slov však s ostatními účastníky nebavili. Důležité bylo vylézt na horu a vrátit se zpět. I přesto nicméně vnímali rozdíly mezi kulturami, například když jim v nově postaveném olympijském hotelu padaly kachličky ve sprše na hlavu, nebo když děvčata z Kanady objevila v noci pod postelí hejno obrovských švábů.

Pak už spali v Pamíru v základním táboře ve výšce kolem čtyř a půl tisíce metrů. Voda sem tekla po skále přímo z ledovce a horolezci se chodili mýt na jedno zpevněné místo u skály. „Pamatuji si, že jsem tam jednou ráno šel a pral si tam ponožky takový šikmooký tmavý muž. Postával jsem kolem, začal jsem podupávat, ale on si pořád pral ponožky. Po době mi došla trpělivost a říkám: ‚Kuchaři zatracený, tak už se zvedni, já si chci taky vyčistit zuby.‘ On se na mě podíval a říká: ‚Já rozumím. Já u vás. Na tanku v šedesátém osmém. Promiňte.‘“

Soudruzi si pletli sovětského bajkaře Krylova s Krylem

Kromě horolezeckých výprav a svého zaměstnání na uranu se v průběhu 80. let začal Jaromír Dolanský angažovat také ve skupině lidí kolem Lumíra Kučery a Pavla Vinkláta, se kterými spoluvytvářel pořad Copánek. Ten politicky zaštiťoval Svaz socialistické mládeže Textilany, konal se jednou za měsíc a mladí si zde sdělovali své zážitky a třeba cestovatelské zkušenosti. Když jej ale pořadatelé museli přesunout do libereckého kulturního domu, začal mít pořad málo co společného s trampingem a navíc museli nově tvůrci dávat k nahlédnutí jeho scénář.

„V jednom pořadu o cestování po Sovětském svazu jsem měl vyprávět o Pamíru a někdo přišel s nápadem, že tam zazní bajky Ivana Andrejeviče Krylova. Při schvalování scénáře ale udělali soudruzi ohromný rachot, protože si spletli Krylova s Karlem Krylem a chtěli nám to zakázat. Nakonec nám pořad uvést povolili, ale jméno Krylov jsme použít nesměli, protože by to prý připomínalo Karla Kryla, a to bylo pro soudruhy nepřípustné,“ popisuje tehdejší praxi pamětník.

Politickému omezování mělo být již nicméně brzy konec. Během listopadových událostí došlo k řadě významných společenských změn, které měly za následek pád komunistického systému a nastolení svobody. První dny sametové revoluce ale pamětník prožíval pouze prostřednictvím televize, protože se zotavoval po úrazu.

Pomáhali jsme při povodni v Čechách i na Haiti

V roce 1989 pracoval pamětník jako stavební technik v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde dělal i choreografie šermířských akcí a kaskadéřiny. V květnu 1990 se pak rozhodl splnit si sen a odjel s přáteli šermíři do Švédska a šermovali ve švédském královském paláci. V roce 1990 založil vlastní společnost a začal podnikat v bezpečnostní sféře. Kromě toho se později začal věnovat i humanitární činnosti.

   „Když byly v roce 1997 první povodně na Moravě, rozhodl jsem se poprvé odjet a začít pomáhat, kde to bylo potřeba. Při povodních v Čechách, pak při zemětřesení v Íránu a Turecku, na Haiti nebo v Gruzii, kde jsme postavili malou polní nemocnici. Spolupracovali jsme s Červeným křížem, pořádali veřejné sbírky, sháněli dary od firem nebo slevy na dodaný materiál,“ vzpomíná.

Humanitární činnosti se pod hlavičkou organizace Hand for Help věnoval zhruba do roku 2007, kdy se podle mínění pamětníka změnily politické i bezpečnostní podmínky doma i ve světě, český stát začal být akceschopný a nebyla již taková potřeba prvotní pomoci. Později pracoval jako poradce při prodeji nemovitostí, a to až do odchodu do důchodu v roce 2019. V době natáčení (2024) žil v Šimonovicích, příležitostně působil jako průvodce na zámku Frýdlant a věnoval se historickému šermu.