Tatjana Dohnalová

„Už jsme měli Kateřinu. Ve školce jim říkali ty blbosti, tak jsme se ji snažili doma trochu nalaďovat jinam. Měli jsme naštěstí magnetofon a měli jsme spoustu nahrávek ze šedesátých let, protože manžel natáčel hudební, ale i literární pořady. Takže my jsme televizi vynechali, pokud možno [také] rozhlas a žili jsme tím způsobem, že jsme si pouštěli ten magnetofon. Poslouchali jsme Kryla a písničkáře, co jsme měli nahrané. A pak jsme se začali stýkat s těmi lidmi okolo disentu. I když to ještě bylo jenom takové oťukávání, i s tím Pavlem Rychetským. A po Chartě se to rozjelo naplno. To jsme byli šťastní, že máme kolem sebe lidi, co smýšlejí stejně jako my.“

„Ta povinná účast [u voleb] byla pořád. Takže to člověk musel najít odvahu tam nejít. Teď to vypadá strašně jednoduše, ale tehdy [nám to] připadalo, že to nejde. I když jsme o tom uvažovali. Nevím, no. Já bych řekla, že k tomu člověk musel dozrát. Protože pak se dozvídal o těch lumpárnách. Byly pak ty procesy. Pak byl proces s Plastikama. A to už toho člověk měl plné zuby. Protože z Hlasu Ameriky... Svobodná Evropa se nedala poslouchat, ale Hlas Ameriky ano, takže jsme poslouchali Hlas Ameriky a tam jsme se všechno dozvídali. Ono to v nás narůstalo, že teda už je toho dost. Takže když vypukla Charta a celý ten tyátr proti Chartě – ‚ztroskotanci, samozvanci‘ – tak to byl ten moment. Protože v té době jsem znala toho ‚ztroskotance, samozvance‘ Pavla Rychetského osobně. Takže mě to strašně naštvalo a muže taky. Pak už jsme do toho šli naplno.“

„Já jsem byla na mateřské, takže jsem měla relativně dost času v té době. Tak jsem psala i přes den a potom večer, když děti šly spát. Po mateřské, když jsem potom nastoupila do práce, tak jsem psala už jen po večerech anebo v noci. Jak to vycházelo. Někdy taky [podle toho], jak se na to pospíchalo. Já jsem si potom přidala ještě informace o Chartě, které jsem opisovala. A tam bylo potřeba, aby to bylo v nějakém termínu. Později – to už jsem byla taková odvážnější a věděla o tom moje kolegyně v práci a byly jsme tam jenom dvě – tak jsem něco opisovala v práci. To bych asi neměla říkat.“

„Měli jsme starou televizi, která odešla. Manžel vymyslel, že obrazovku i s vnitřkem vyhodíme, a jeden známý nám udělal takovou šedivou desku, která vypadala jako obrazovka. Kdyby přišla StB, na první pohled by nepoznala, že televize nemá obrazovku. Mělo to i šňůru, která byla zastrčená v zásuvce. Mělo to odendavací víko a já jsem do toho každý večer schovávala rozepsanou knížku a vše, co k tomu patřilo. Tak to byl náš úkryt.“

„A Jirka Gruntorád mi potom začal dávat knížky, například od Egona Bondyho, Bohumila Hrabala, knížku Tankový prapor, který nám někdo půjčil ze samizdatu, a já jsem říkala – to musím opsat, to musíme mít. Takhle to postupně vznikalo. Nebo Pavel Rychetský půjčil nějakou knížku ze Škvoreckého vydavatelství a já jsem sedla a opsala ji. Opsala jsem jich tak kolem šedesáti za jedenáct let.“

„Já jsem za ním (za bratrem – pozn. ed.) každý rok mohla. V roce 1985 jsem mu vezla nějaké věci z Jazzové sekce a měla jsem z toho ohromně nepříjemnou událost na hranici, zřejmě na udání. Měla jsem z toho hrůzu, protože jsem doma měla zrovna rozepsané knížky. Volala jsem pak z Vídně různými šiframi, abych rodině sdělila, co mají udělat, ale stejně nic nepochopili. Na cestě do Vídně mě totiž vytáhli z vlaku a zabavili mi všechno, co jsem vezla, včetně peněženky, čistého filmu, slovníků pro bratra. Chtěla jsem protokol, ale ten mi nedali. Řekli mi, že kvůli mně už tři čtvrtě hodiny zdrželi vlak na hranicích, tak jestli chci jet, tak mám nasednout a jet. Tak jsem nasedla a jela, protože jsem měla strach – bratr na mě měl čekat na nádraží ve Vídni, a kdybych nepřijela, volal by do Prahy a byl by malér.“