„V tý době, to už byla ta aféra s tím panem farářem Toufarem, a dozvěděli jsme se v rádiu a v novinách, že teda to zinscenoval, ten pohyb toho křížku, že bude souzenej, že je zavřenej a tak. Nás to oba dva překvapilo a oba dva jsme řekli, že to pan farář nikdy nemohl udělat, tohleto, aby si to nějak našteloval, protože o něm se říkalo, že je nešikovnej na práci, že si neumí zašroubovat ani žárovku. Takhle se to říkalo, že jako byl velmi chytrej, šikovnej, hodnej, ale na manuální práci nebyl. No, a tak jsme, když jsme se to dozvěděli, že v Praze začali ten film promítat, tak jsme spolu na ten film šli. Oba dva jsme řekli, že to pan farář nebyl, že ho někdo zastupoval, ale byl to on, on byl tak zmučený, že my jsme ho nepoznali, byl v hrozném stavu. Takže tohle to jsme usoudili, v tom jsme se mýlili. No a ten Karel, když jsme se teda tohle to dozvěděli, tak mu napsal dopis, že co se povídá a že v Praze se promítá ten film a jak to vlastně je. A co mě překvapilo u toho pana faráře, že tomu Karlovi odpověděl.“
„Udělala jsem zkoušky v Praze do gymnázia, do kvarty, do čtvrtého ročníku. No jo, jenže jsem zjistila, že ty žáci už od třetí třídy mají latinu. A teď byl problém, tak latina nikde, tak jsem se obrátila na pana faráře Toufara a on opravdu bez váhání, že jo, že o prázdninách bude učit latinu. Sehnal mi knížku, jo, to základní, a já jsem k němu dojížděla do Zahrádky asi měsíc na tu latinu.“
„Pan farář... Já jsem ho zažila vlastně, já jsem v devětatřicátém roce začala chodit do první třídy a on, jak byl v Zahrádce, tak měl taky na starosti venkovský školy, tak k nám docházel a učil nás. Já jsem pak šla do měšťanky za války do Dolních Kralovic, protože tady měšťanka nebyla, základní škola. A tak vlastně až potom po válce v Zahrádce otevřeli tu měšťanskou školu a tam jsem přešla, tam byla spousta těch spolužáků, který on tam vyučoval. Čili on nejenom že jezdil na ty zájezdy, ale on měl přehled, jak kdo se učí. Tady ten kraj na Vysočině tenkrát byl strašně chudej, jo, tady nebyly žádný továrny, když by lidi tam od tý Zahrádky chtěli do továrny, tak by museli sem do Humpolce. Tady bylo sukno, velká továrna, ale pěšky tři hodiny. To nepřicházelo v úvahu. Takže těch lidí, co měli pole, tak jako hospodařili si na těch polích. Tam měli nějakou tu obživu a pan farář právě, jak učil a znal ty svoje žáky a který byl šikovnej nebo jak, tak chodil do těch rodin a přesvědčoval rodiče, aby je dali na nějakou školu. Aby je nenechávali doma v tom hospodářství nebo aby je nedávali na nějaký řemeslo.“
Jaroslava Davidová, rozená Vošická, se narodila 4. února 1933 v Píšti na Vysočině. Během druhé světové války navštěvovala školu v Dolních Kralovicích. Po osvobození byla otevřena měšťanská škola v Zahrádce, kam přestoupila. Tehdy se poprvé setkala s Josefem Toufarem, který tam vyučoval náboženství. Po absolvování základního vzdělání ji přijali na pedagogické gymnázium v Praze. V létě před nástupem na školu ji Josef Toufar doučoval latinu. Během studia v Praze se dozvěděla o zatčení Josefa Toufara. Po dosažení pedagogického vzdělání začala Jaroslava Davidová působit jako učitelka. Celý život uchovávala materiály, které byly spojené s osobou Josefa Toufara a událostí, která stála za jeho tragickou smrtí. V roce 2023 žila Jaroslava Davidová v Humpolci a spolupracovala s děkanstvím na procesu blahoslavení pátera Josefa Toufara.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
