Svatava Chybová

„Stěhovali jsme se náklaďákem, přijeli jsme k domku a ještě v něm bydlela majitelka, Němka, měla tam na bytě ještě jedny manžele, Němce, čekali na odsun. Ta jedna [majitelka] byla Němka jak poleno, s tou jsme se nemohli domluvit, ti dva, co bydleli nahoře, aspoň uměli česky, tak jsme se s nimi domlouvali. Ta naše paní Němka měla ale české jméno, jmenovala se Krásná, protože si vzala Čecha, který se dal k Němcům. Nikdo v ulici ho neměl rád, ani Němci, dokonce ho někdo zavraždil na zahradě. Měli syna, na kterého hrozně moc vzpomínala, vkládala do něj velké naděje. Byl to nadanej kluk, hrál na klavír. Musel narukovat na frontu a padl někde u Moskvy nebo někde na ruské frontě. Když jsme se seznámili, tak nás prosila, že se chce vrátit, že jí bude stačit jedna malá světnička, že by tam chtěla dožít a v Německu nemá kam jít, ale už jsme o ní neslyšeli.“

„Pod sokolovnou bylo něco jako sklep, tam byla spousta lidí. Kdo mohl, šel do té sokolovny. Někteří, třeba Indrákovi, u kterých byl ubytovaný ten Němec, měli sklep. Byla u nich i moje teta a stařa. Naši, protože nás bylo hodně – to je hrozně zajímavý, když na to dnes vzpomenu, tak se divím – to nebyl kryt, byla to díra, vykopaná jako hrob. Do ní byly udělaný hliněný schody, abyste do toho mohla sejít, zakrytý prknem, zaházený troškou hlíny, aby nebylo vidět, že tam něco je. Tam jsme přežili nejhorší nálety.“ – „To bylo vedle sokolovny?“ – „To bylo vedle sokolovny, sto padesát metrů od kostela, kde spadla bomba. Maminka držela nejmladšího bratra na rukách a chtěla, aby spal, jenže už ji ruky bolely, potřebovala ho položit. Musela vylézt pro seno a bomba spadla v době, kdy byla u zídky. Tlaková vlna ji odhodila na stěnu a zůstala ležet. Táta se bál, tak stařeček ji šel hledat, našel ji tam a křísil ji.“