Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Chybová (* 1937)

• narozena 21. ledna 1937 v Nákle jako druhá z pěti dětí

• byla svědkem lokálních válečných událostí, osvobození Nákla

• roku 1946 stěhování do Rapotína, rodina měsíc žila s německou majitelkou domu čekající na odsun

• pamětnice studovala Pedagogické gymnázium v Olomouci, ve druhém ročníku musela studium ukončit

• v letech 1954 až 1966 pracovala v šumperské bance

• v roce 1967 odešla s dětmi do Ostravy, pracovala v bance

• v roce 1976 začala pracovat jako vedoucí finančního odboru Městského národního výboru v Kopřivnici

• v roce 1982 sňatek s Vladimírem Chybou, předsedou obce Cholina, stěhování do Choliny

• v roce 1989 odešla do invalidního důchodu

Psal se červenec roku 1946, když v Rapotíně před jedním z domů zastavilo nákladní auto. Vystoupila z něj rodina se třemi dětmi. Jako jedni z mnoha šli za vlastním bydlením do pohraničí. V domě, do kterého se měli nastěhovat, ještě žila původní německá majitelka i s nájemníky. Jedním z dětí byla tehdy devítiletá Svatava Chybová.

Maminka zůstala jako sirotek na starost obci

Svatava Chybová, rozená Přidalíková, se narodila 21. ledna 1937 v obci Náklo jako druhé z pěti dětí rodičům Karolíně  a Františkovi Přidalíkovým. Maminka pocházela ze Slavětína. Za první světové války osiřela a jako šestiletá zůstala na starost obci i se svým fyzicky postiženým bratrem. Najíst se chodili k místním lidem. Když jednou ve škole sbírala chlebové kůrky, které zbyly po spolužácích v lavicích, přistihl ji místní farář a obvinil ji z krádeže. Utekla a bála se pak chodit do kostela, k církvi už nikdy neměla nijak vřelý vztah. Později byla poslána k poručníkům do Měrotína, kde musela pomáhat v hospodě. Od patnácti let sloužila u sedláků jako děvečka a většinou žila v nuzných podmínkách. Až na posledním místě, v Nákle, se na ni trochu usmálo štěstí. Selka si všimla, že je šikovná na domácí práce a umí vařit, proto ji nechala pracovat v kuchyni, a dokonce i spát v malé komůrce v domě.

V Nákle se potkala s Františkem Přidalíkem, ševcem, který odsud pocházel. Po svatbě zůstali v obci u jeho rodičů. Matka byla s dětmi v domácnosti a při sezonních pracích chodila pomáhat na pole sedlákům. Otec pracoval jako švec u Bati. „Rodiče tam s námi bydleli šestnáct let v jedné místnůstce, do které se chodilo po příkrých schodech. Vařilo se tam, pralo, spalo, všecko v jedné místnosti. Tenkrát jsme byli tři sourozenci, v roce 1940 se ještě narodil jeden bratr. Starší sestra spávala většinou dole u babičky,“ vzpomíná Svatava Chybová. Dědeček, Vít Přidalík, bojoval za první světové války v Černé Hoře a Svatava si ho z dětství pamatuje jako hodného člověka, který se vnoučatům velmi věnoval. „Nejradši zpíval písničku: Na hranicích samé Černé Hory propast je hluboká... to si občas zpívával a pískával, nerad o tom mluvil, asi měl těžké zážitky,“ vzpomíná pamětnice.

Ve stínu protektorátu

Když byl Svatavě rok, byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Jejího otce se nedotkla, měl zdravotní potíže s okem, a proto se na něj nevztahovala. Schylovalo se však k válce. Kronika obce Náklo uvádí, že 16. března 1939, v den zřízení Protektorátu Čechy a Morava, obdržel poštmistr v obci telefonát s příkazem vyvěsit vlajku s hákovým křížem. Protože se nepodařilo sehnat ji v Olomouci ani v Litovli, narychlo ji ušila paní Planičková, manželka hostinského. „Ještě nebyla ani hotova a už zde byl německý důstojník zjišťovat, zdali je vlajka vyvěšena,“ stojí v zápisu z roku 1939. Každodenní život se začal rychle měnit. Provázela jej německá nařízení, od září lidé museli zatemňovat okna, objevily se potravinové lístky. Z každé povolené zabijačky se muselo odvést určité množství sádla, hospodáři zažívali časté kontroly. Za poslech zahraničního rozhlasu hrozil trest smrti.

Při demonstracích proti německé okupaci v Praze došlo k postřelení studenta lékařské fakulty Jana Opletala, rodáka z nedaleké Lhoty nad Moravou. Zraněním podlehl. Dne 15. listopadu 1939 proběhl pohřeb v Praze, o den později v Nákle. Následovalo uzavření českých vysokých škol jako trest za účast studentů na demonstracích.

I mezi českými občany se našli udavači

Se vzrůstajícím počtem nařízení a zákazů přibývalo i udavačů. Gestapo zatklo místního občana Josefa Planičku, provozujícího ve vsi hostinec a řeznictví. Neprozřetelně se svěřil příteli s tím, že má doma zbraň. Ten ho udal a Planička putoval z vězení v Olomouci do Briegu, Breslau, Drážďan a Rottenbau. Po válce se vrátil s podlomeným zdravím a zanedlouho zemřel. Nutno dodat, že o jeho záchranu se zasazoval německý starosta Bedřich Heinze, který se místním za války snažil pomáhat, jak se dalo. Ani to mu ale po jejím skončení nepomohlo...

Když roku 1943 nastoupila Svatava do první třídy místní obecné školy, musela se už povinně učit německy. Díky sestře uměla číst. Vzpomíná, že ji učitelé často posadili s knihou před tabuli, aby ostatním dětem četla, a probírali mezi sebou válečné události. Jako dítě byla vážně nemocná a po krátké hospitalizaci v olomoucké nemocnici řekli lékaři rodičům, že jí nedokážou pomoci. Vzali tedy dceru domů a během několika let se jim podařilo nad zdravotními problémy zvítězit.

Strýc mával na bombardéry bílým prostěradlem

V březnu roku 1945 se v Nákle usadili ustupující Němci. Ubytovali se po staveních. Přidalíkovi žili v malém domku, kde nebylo možné poskytnout nocleh, u sousedů Indrákových bydlel německý důstojník. Svatava Chybová si vzpomíná, že na ně křičel: „Tschechische schweine!“ V sousední sokolovně Němci zřídili vojenský špitál a jeden z vojáků pak k Přidalíkovým chodil pro kozí mléko.

Němci se z Nákla stáhli 8. května 1945. Podle vzpomínek Svatavy Chybové vytáhli na věž nákelského kostela kulomet a stříleli odsud po hlídkujícím sovětském letadle. Pilot palbu neopětoval. Odletěl, ale Němci už věděli, že se vrátí. Začali se balit. Kolem sokolovny, kde pobývali, po nich údajně zůstala hromada věcí, které si pak Češi rozebrali. „Už ve čtyři hodiny ráno táhli na Olomouc. K osmé hodině přiletěli Rusové a začali střílet. Do Nákla spadly tři bomby, vedle školy, kostela a na jeden grunt. Můj strejda za vesnicí užil rozumu, vytáhl prostěradlo a začal s ním mávat. Pak odletěli na Příkazy, kde prý spadlo dvacet šest bomb,“ vybavuje si Svatava Chybová.

V závěrečných dnech války rodina pobývala v krytu vedle sokolovny, což byla v podstatě jen vykopaná díra v zemi, přikrytá prkny. Když chtěla maminka, držící na rukou malého bratra, vylézt pro seno, aby jej mohla položit, tlaková vlna způsobená výbuchem ji odmrštila na zeď a zůstala ležet v bezvědomí. Dědeček pak z krytu vyběhl a křísil ji. Náklo bylo osvobozeno téhož dne.

Německé vojáky v obci vystřídali vojáci sovětští. Předcházela je špatná pověst. Rodiny schovávaly dívky a zamykaly kola, která osvoboditelé často zabavovali. K Přidalíkovým se chovali slušně a na jejich dvoře si zřídili polní kuchyni. Mstili se prý hlavně kolaborantům. Německý starosta Nákla Bedřich Heinze za války místní mnohokrát varoval před hrozícími německými kontrolami a stál na jejich straně. Přesto mělo dojít ke znásilnění jeho dcery. Vojáky na starostu musel upozornit někdo z místních. Tehdy osmiletá Svatava také viděla, jak lidé vozili místní občanku, paní Závišickou, po náměstí v kleci, do které se za normálních okolností zavírala prasata určená na porážku. Klec byla umístěna na voze a shromáždění lidé měli ženě nadávat. Důvod tohoto veřejného lynče se Svatava Chybová nikdy nedozvěděla.

Víra v lepší zítřky a stěhování do pohraničí

V roce 1946 se konaly první svobodné volby. Rodiče pamětnice volili komunisty. Stejně jako mnoho lidí z chudších vrstev, i oni si od nového režimu slibovali, že se budou mít konečně lépe. Tatínek vstoupil do strany. Téhož roku se rodina, která už měla tři děti, odstěhovala do Rapotína u Šumperka v rámci dosídlování pohraničních obcí po odsunu německých obyvatel. Konečně získali vlastní bydlení. Když přijeli na místo, zjistili, že v domě ještě žije německá majitelka, paní Krásná. Její manžel, Čech, se prý dal za války k Němcům. Svatava Chybová si vybavuje, že měl být údajně zastřelen v Rapotíně před jejich příjezdem, v obci ho prý nikdo neměl rád. V patře žila dvojice německých nájemníků. Společné soužití trvalo asi měsíc. Před odjezdem se majitelka na rodinu obrátila s prosbou, zda by se mohla do domu vrátit. Prosila, aby jí ponechali jednu malou místnost, protože nemá kam jít. Už o ní pak ale nikdy neslyšeli. Odjezd Němců prý proběhl v klidu.

Svatava začala chodit do školy ve Vikýřovicích, do šesté třídy pak nastoupila v Šumperku. Po nějaké době zmizely i její zdravotní problémy, což přičítá změně ovzduší a stravy. V Rapotíně si rodina pronajala zahradu nacházející se kousek od domu, kde měla i domácí zvířata. Později přibyl kus louky. „Ze začátku jsme se báli, to ještě táhli banderovci od Ukrajiny na západ lesy, ale pak se to nějak uklidnilo, chodila jsem ze školy a do školy i v zimě, za tmy, beze strachu,“ vzpomíná Svatava Chybová. V Rapotíně pak prožívala hezké, typicky vesnické dětství. Do Nákla jezdila k prarodičům.

Sen o učitelské dráze se rozplynul

Otec, jehož snem bylo se po válce osamostatnit, se smířil s tím, že za komunismu se tak nestane. Znárodňování podniků bral jako nutnost. Pracoval dál jako švec, nejprve v Obnově a poté v podniku Kůže, guma, textil. Roku 1948 se narodili dva mladší bratři pamětnice – dvojčata, přežil však jen jeden. Maminka tak dále pečovala o děti a starala se o domácnost. Svatava se dobře učila, chodila do Pionýra a chtěla být učitelkou. Když se měla rozhodnout, kam půjde studovat, volba padla na Pedagogické gymnázium Julia Fučíka v Olomouci. Studium započala ve školním roce 1952/1953. Bydlela na internátě, kde panovala poměrně přísná pravidla. Vysněná škola ji v něčem zklamala, ne všichni učitelé byli spravedliví a chovali se k žákům hezky, navíc v roce 1952 matka porodila nejmladšího bratra. Peníze na studia chyběly, a proto školu ve druhém ročníku opustila.

V roce 1954 nastoupila do banky v Šumperku. Za první výplatu si pořídila kolo, protože dopravní spojení v té době nebylo ideální. Práce ji bavila, měla štěstí na kolegyni, která ji zaučovala, i na nadřízeného. Roku 1956 se poprvé vdala, manželství však nebylo povedené a blíže se o něm zmiňovat nechce. Manželům se narodily dvě dcery. Roku 1957, tři měsíce po porodu první dcery Jitky, nastoupila jako vychovatelka na učiliště v Sobotíně, dceru hlídala maminka, která ještě tehdy byla doma s nejmladším synem. Po nějaké době se vrátila do banky v Šumperku. Roku 1959 se narodila druhá dcera Marie.

O příjezdu tanků se dozvěděla v ostravské nemocnici

V roce 1965 vstoupila z přesvědčení do KSČ. Roku 1967 odešla s dcerami z nefunkčního manželství do Ostravy, kde dále pracovala v bance. Zastihl je zde i vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Svatava Chybová byla zrovna hospitalizovaná, dcery ve věku devět a jedenáct let zůstaly samy doma. Měla o ně obavy, jelikož sovětští vojáci se nacházeli nedaleko jejich bydliště, u Bělského lesa. Všechny zprávy měla pouze z rádia. Z nemocnice ji pustili asi za týden.

Protože v bance neměla vysoký plat a bylo potřeba se postarat o děti, hledala lépe placené zaměstnání. Podařilo se jí nastoupit jako vedoucí finančního odboru Městského národního výboru v Kopřivnici, kam se s dcerami přestěhovaly roku 1972. Když děti odrostly a osamostatnily se, začala více myslet na sebe. Přes rodinu se seznámila s vdovcem Vladimírem Chybou, předsedou obce Cholina. Brali se v roce 1982 a téhož roku se Svatava Chybová do Choliny přestěhovala.

Poslední předrevoluční léta dojížděla do zaměstnání do olomouckého Společného zemědělského podniku, kde pracovala jako vedoucí všeobecné účtárny. V roce 1989 odcházela do invalidního důchodu. Revoluci příliš nevítala, převládaly u ní spíše obavy z toho, co nastane. Někteří bývalí kolegové straníci přišli o místo, mezi nimi i ředitel podniku, kde před odchodem do důchodu pracovala. S manželem se v roce 2017 přestěhovali do Domova pro seniory v Náměšti na Hané. V roce 2023, v době natáčení, už zde žila pouze Svatava Chybová, její manžel zemřel pár měsíců po přestěhování.

Jak sama říká, maminka ji učila mluvit pravdu, pomáhat ostatním a nikomu nezávidět. Řídila se tím celý život a stejná slova by vzkázala i mladé generaci.

 

https://www.naklo.cz/e_download.php?file=data/editor/69cs_6.pdf&original=N%C4%82%CB%87klo%201.pdf