"Po pěti letech ona směla přijet s těmi dvěma kluky, ale Jarda ne. A to byl zase spíš obrácený šok, to si taky pamatuju jako dnes, když přišli k nám. U dveří stáli ti tři kluci, ti dva její a ten můj. A už jste podle toho, jak stáli, poznala, kdo má za sebou demokratickou nebo tolerantní školu a tu komunistickou. Postoj těch kluků, kteří byli stejně staří, které jsme odmalinka vychovávali vlastně deset let stejně. Podívala jste se na ně a já jsem se rozbrečela, protože mi to přišlo strašně líto. Říkám, ti kluci byli odmalinka spolu. A těch pár let té švédské školy na nich bylo tak vidět, že rozdíl jste mohla poznat podle toho, jak stáli. Oni sebevědomí. To bylo docela ošklivé."
"S mužem jsme tenkrát bydleli v Trojské ulici na Praze 8. Synovi byl asi rok, rok a půl. A byl hodně nemocný. Já jsem s ním samozřejmě byla doma. Muž tenkrát učil v tanečních, takže žádný večer doma nebyl. A byly nějaké volby. Já si přesně nepamatuju, které to byly, se přiznám. Prostě mě nezajímaly. A oni přišli k nám do bytu. Já jsem tam bydlela snad rok, ani ne. A že mám volit. Já jsem říkala, že nebudu. Že tam nikoho neznám, že tam bydlím krátce a že prostě volit nebudu. A oni mě, soudružko, vysvětlili, že jsem měla chodit na předvolební schůze. Já jsem se jim, soudruhům, snažila vysvětlit, že sorry, ale že s miminem fakt na schůze chodit nemůžu a že muž bývá pryč a že prostě volit nebudu, protože tam nikoho neznám. Chvíli jsme se tam dohadovali a odešli bez toho, že bych volila, což se posléze ukázalo jako docela zásadní záležitost."
"Ale byl tam taky koncentrační tábor Bergen-Belsen. A to byl můj první šok s touhletou situací, se situací holokaustu. Z tábora nic nezůstalo. Byly tam takový obrovský haldy. Byly tam vždycky takové cedule. Tolik a tolik tisíc z Polska, tolik a tolik tisíc z Francie. Prostě hrůza. A tam na závěr byla taková velká stěna. Nevím, jestli to tam ještě je, já tam od té doby nebyla. A tam byly verše v jazycích všech těch národů, které tam měly své mrtvé. A otec mé kamarádky chtěl, abych mu přeložila slovanské jazyky, byla tam polština, ukrajinština, z češtiny tam byly verše Hrubína. To byl jeden z důvodů, proč jsem se vracela."
Jiřina Chrastilová se narodila 17. července 1949. Její otec Karel Vysypal byl státní úředník a matka sekretářka. Otec byl zapojen do Akce 77, později pracoval na ministerstvu stavebnictví. Jiřina Chrastilová vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze a na druhý pokus se dostala na vysokou školu. Vystudovala archivnictví. Během okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vypomáhala v nemocnici, po okupaci se účastnila vysokoškolských stávek. Účastnila se pohřbu Jana Palacha a protestů na první výročí okupace 21. srpna 1969. V roce 1975 dokončila vysokou školu a později nastoupila do Pražské informační služby jako průvodkyně. V rámci profese se věnovala i hendikepovaným dětem, které provázela po Praze. Stýkala se s disentem, nicméně nepatřila mezi signatáře Charty 77. Zapojila se do průvodu 17. listopadu 1989, během revolučních dnů vypomáhala v nakladatelství Melantrich. Po revoluci začala psát odborné články a brožury o Praze, věnovala se i židovské tematice. V roce 2024 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
