Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Chrastilová (* 1949)

• narodila se 17. července 1949

• její otec byl státní úředník a komunista

• vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze, na VŠ studovala archivnictví

• v srpnu 1968 vypomáhala v nemocnici

• účastnila se pohřbu Jana Palacha i nepokojů v srpnu 1969

• stýkala se s disentem

• pracovala v Pražské informační službě jako průvodkyně

• po revoluci psala naučné publikace nejen o Praze

Špatný studijní posudek od uličního výboru a sen v podobě studia archeologie se Jiřině Chrastilové rozplynul. Místo toho vystudovala archivnictví, které se ale postupem času stalo smyslem jejího života. 

„Za ten posudek můžu být vlastně ráda, že mi ti policisté nedali pokoj. Já bych to archivnictví fakt nechtěla dělat. Vlastně bych jim měla poděkovat,“ vypráví pamětnice se smíchem, že jí komunistická nesvoboda narýsovala pracovní kariéru, za kterou je zpětně vděčná. Nad jinými praktikami socialismu však dodnes vrtí hlavou. Do země zatěžkané totalitním režimem se narodila v červenci 1949. Její otec Karel Vysypal byl státní úředník a matka Věra dělala sekretářku na kožní klinice. Matka byla vnučkou slavného architekta Bedřicha Münzbergera. Nejsilnější vzpomínky má tak pamětnice na svého dědečka, syna architekta. „Vodil mě po Praze, lásku k městu mám spjatou s ním. Je to můj celoživotní zájem,“ vysvětluje Jiřina Chrastilová. Její pradědeček je podepsaný pod takovými stavbami jako je Průmyslový palác nebo Palackého most. 

Otec pocházel z úplně jiného prostředí. „Narodil se v Kutné Hoře, ale během první republiky byl jeho otec jako železničář přesunutý na výpomoc na Slovensko. Otec začal studovat vysokou školu v Košicích, ale na začátku války je vyhodili, a tak se přesunuli zpátky do Čech,“ přibližuje. „Otec se účastnil i pražského povstání, prostřelili mu ruku. Po válce vysokou školu nedokončil a dělal úředníka,“ vypráví. Karel Vysypal byl kvůli své úřednické pozici zařazen do Akce 77. V rámci tohoto plánu chtěl komunistický režim podle knihy Abeceda reálného socialismu v roce 1951 převést 77 000 úředníků státní správy do průmyslové výroby. Režim se tak snažil zvýšit počet chybějících zaměstnanců v těžkém a zbrojním průmyslu a zbavit se déle sloužících úředníků, kteří vždy nemuseli být loajální k novému vládnímu uspořádání. Místo sedmasedmdesáti tisíc lidí nakonec změnilo své zaměření asi padesát tisíc. 

Kvalita výroby se nezlepšila, spíš naopak. Problémy zaznamenal i chod státní správy. „Otec šel dělat na stavbě přehrad na Vltavské kaskádě,“ vybavuje si pamětnice, kam byl Karel Vysypal v rámci akce přiřazen. Později dělal úředníka na ministerstvu stavebnictví. „Byl komunista, matka byla taková neutrální. Ale nepamatuju si, že by se o tom doma mluvilo. Když jsme byli malí a rodiče si něco potřebovali říct, tak mluvili německy,“ vypráví Jiřina Chrastilová o svých rodinných poměrech v dětství. Její mladší bratr se narodil v roce 1952 a malá Jiřinka nastoupila do školy v polovině padesátých let. 

Z náboženství do pionýra

Z prvních let ve školních lavicích si toho nepamatuje příliš, obraz doby si ale složit dokáže. „Ve škole jsme měli začerněné stránky. Kuriózní bylo, že až do třetí třídy jsem chodila do náboženství. Pak ho zrušili a automaticky nás všechny ošátkovali do Pionýra,“ vybavuje si politickou změnu, která se projevila i v zájmových aktivitách malých školáků. Jiřina Chrastilová byla dobrá studentka, nejvíc inklinovala ke kultuře a dějepisu. Po základní škole nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu. Středoškolská léta má spojená s uvolňováním poměrů a posléze s pražským jarem. Díky všeobecnému rozvolnění ve společnosti si mohly s kamarádkou vydávat školní časopis a vytvářet i pořady do školního rozhlasu. Jiřina Chrastilová kvůli rozhovoru do školního časopisu tehdy dokonce kontaktovala spisovatele Norberta Frýda. Mladá studentka nemohla pochopit, že napsal knihu o koncentračním táboře Krabice živých, když se dříve ve své tvorbě věnoval oslavě komunistické tématiky. „Vůbec si nedokážu představit, jak na něj působilo, že si ho nějaká mladá holka dovolí kritizovat. Ale on mi to vysvětloval! Říkal, že zprvu byli všichni nadšení z komunistů a pak z toho všichni vyrostli. Tedy ti, co přemýšleli. V podstatě se za to omlouval, což mi zpětně přišlo neuvěřitelné,“ vypráví se smíchem, jak si v šestnácti letech dovolila to, co si mnohdy nedovolí dospělý člověk. Díky mladické drzosti si tak jejich spolužáci mohli na stránkách školního časopisu přečíst rozhovor třeba i s Rudolfem Hrušínským starším. 

Po maturitě se Jiřina Chrastilová hlásila na archeologii. Tam se ale nedostala, proto nastoupila do práce v archeologickém oddělení v městském muzeu. Brzy se ale přesunula do Výzkumného ústavu rozhlasu a televize a posléze do ČEDOKu. Tam se jí 14. srpna 1968 dostaly do rukou noviny z Rakouska. „Byl tam velký tank, který mířil na Pražský hrad a vystřeloval na něj rudou hvězdu. Byli jsme mladí, nechápali jsme, co tím zkouší. Ale za týden tu byli,“ vzpomíná na to, že o týden později už se do kanceláře ČEDOKu nedostala. Sídlil tehdy v Panské ulici naproti redakci Mladé fronty a ta byla jednadvacátého srpna obležena tanky. „Nemohla jsem se dostat do práce, tanky mě vyděsily. Říkala jsem si ale, že musím něco dělat, tak jsem nastoupila v nemocnici.“ Vypomáhala ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí, kam se vozili zranění a postřelení lidé z ulic Prahy. Kousek od nemocnice se sovětští vojáci podle pamětnice utábořili. „V té části, která jde k Faustovu domu, byl několik dní ruský vojenský tábor. Hořely tam ohně a na Moráni stál taky tank. Ten tábor vidím furt před očima, protože za mnou byli zranění a postřelení lidé a já koukala na ruský tábor v parku,“ uvědomuje si paradoxní situaci, kterou během příjezdu vojsk zažila. Zpětně se dozvěděla, že zatímco pomáhala lékařům, u Československého rozhlasu zemřel její kamarád Mario Musich. „Myslím, že byl úplně nejmladší, kdo tam tenkrát zahynul,“[1] uzavírá stručně.

Policisté křičeli schnell a los

V době okupace se Jiřina Chrastilová hlásila na vysokou školu znovu. Podruhé zkoušela štěstí na archeologii a podruhé se splnění snu nekonalo. Nehodilo se, že se pamětnice už během střední školy setkávala s „nevhodnými lidmi“. Archeologie byla ženám zapovězena i kvůli tomu, že by kvůli případnému mateřství nemohly jezdit na vykopávky. Tentokrát ale Jiřina Chrastilová nenechala nic náhodě, proto k archeologii přihodila i archivnictví, které ji až tak moc nezajímalo. Sázka na nepreferovaný obor se ale vyplatila. Na fakultu nastoupila v říjnu 1968 a místo studia se téměř okamžitě začalo stávkovat. „Byla jsem mladá, začala jsem se rozkoukávat a nikoho jsem tam neznala, takže jsem trochu lapala po dechu, co se děje. Někteří profesoři se rozhodli i za téhle situace přednášet, ale bylo to samozřejmě k tématu. Profesor Makovec přednášel o Masarykovi,“ vybavuje si první týdny na univerzitě. Postupně se přednášky obnovily a studenti se opět začali věnovat svým oborům. Brzy je ale čekala další rána, kdy se v lednu roku 1969 upálil jeden z nich. „Já jsem Palacha neznala, byl o rok výš než já, ale byla to samozřejmě strašná událost. Pamatuju se na jeho pohřeb. Jeho ostatky byly na nádvoří Karolína před sochou Jana Husa. Nakoso tam byla ulička, jinak to bylo plné květin. Pak si pamatuju pohřební průvod, kdy nepředstavitelné množství lidí šlo přes Staré Město, Václavské náměstí a nahoru k rozstřílenému muzeu. Odtamtud jelo auto na Olšanský hřbitov. Následoval pak ještě Jan Zajíc, ale to už taková akce nebyla,“ vzpomíná na oběť pochodně číslo 2.

Pamětnice si vybavuje také vznik Hnutí revoluční mládeže, v prvním ročníku vysoké školy ale neměla prostor se do podobných aktivit zapojovat. Mezi zakládajícími členy hnutí byli například Petr Uhl, Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta a budoucí manžel její blízké kamarádky Jaroslav Suk. Ještě před tím, než normalizace definitivně zavřela brány ke svobodě, se Jiřině Chrastilové v roce 1969 podařilo na měsíc vycestovat do západního Německa. Její kamarádka na dopisování ji pozvala do Lüneburgu. „Když jsem odjížděla, tak mi matka řekla, ať se nevracím. Měl jsem tehdy dokonce pozvání i od jednoho přítele až do Dánska. Ale jednak jsem srab a taky mě bavila škola, měla jsem tu přátele,“ vysvětluje Jiřina Chrastilová, že emigrovat se jí nechtělo. Ve Spolkové republice Německo strávila asi měsíc a pak se vrátila do Prahy. Jednadvacátého srpna 1969 se vydala na Václavské náměstí. „To jsem poprvé v životě dostala slzný plyn do očí. A jak jsem si sundávala brýle, abych si promnula oči, tak mi vypadly a lidi mi je rozšlapali,“ vybavuje si masové protesty rok po okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Demonstranty rozháněla bezpečnost. „Hnali nás dolů k Můstku a na Příkopy. Utíkali jsme do Panské a Panskou nahoru. A policajti na nás křičeli: schnell a los. Vůbec nechápu, jak je to napadlo.“ Protesty v roce 1969 byly poslední vlaštovky mizející svobody. V roce 1970 se začalo zatýkat a z fakulty pamětnice mizeli spolužáci i profesoři. Její kamarád Jaroslav Suk si ve vězení pobyl dva roky.

Chartu jsem nepodepsala

Jiřina Chrastilová školu dokončila v roce 1975, už v roce 1972 se jí ale narodil syn. Brzy po promoci se rozvedla se svým mužem a ve svých šestadvaceti tak začala bydlet opět u svých rodičů. Práce se jí nesháněla lehce. „Prováděla jsem pod Pražskou informační službou na poloviční úvazek a mezitím sháněla místo. Když jsem ale šla do nakladatelství, kde hledali redaktorku do oboru historie, přišla otázka, jestli hodlám vstoupit do strany. Řekla jsem, že ne, otočila jsem se a zavřela dveře,“ popisuje, jak problematické bylo pro čerstvou absolventku a mladou maminku získat místo. Hlásila se i do archivu pod ministerstvem vnitra, ani tam neměla šanci. „Dělala tam jedna z vysokoškolských kolegyň, dostalo se mi varování, že tam mám bezvadný posudek od uličního výboru, že mě nedoporučují, protože jsem apolitická a nezajímám se.“ Ten si Jiřina Chrastilová vysloužila ještě v době, kdy bydlela se svým bývalým mužem a malým synem. Manžel po večerech pracoval a syn byl věčně nemocný, mladá maminka tak nemohla jít během voleb řádně vhodit volební lístek do urny. Komise proto přišla s urnou k Chrastilům, ale Jiřina Chrastilová volit odmítla s tím, že v daném volebním okrsku nikoho nezná. Politický škraloup se s ní pak táhl roky. 

Nakonec přeci jen zakotvila jako průvodkyně v Pražské informační službě (PIS). Prováděla hlavně v ruštině a práce ji bavila. Sešla se tam i skvělá parta lidí, se kterými dali dohromady turistický oddíl a společně jezdili na výlety s historickou tématikou. „Vím, že jsme způsobili šílenou scénu na česko-polských hranicích, protože jsme se rozhodli, že má výročí Arnošt z Pardubic a on je pohřbený v Kladsku. Tak celý autobus vyrazil k jeho hrobu s obrovským věncem. Na hranicích to nemohli rozdýchat, protože nechápali, že nic nepašujeme,“ vzpomíná na jeden z výletů za hranice Československa. 

I když už byla Jiřina Chrastilová dávno po škole, i na konci sedmdesátých let se pořád vídala s lidmi, které znala z dob založení Hnutí revoluční mládeže. Většinu času trávila u manželů Sukových, ke kterým se sjížděli disidenti. „Chodil tam Vlasta Třešňák, Jarda Bašta. Občas se tam objevil Petr Uhl, který za sebou vždycky přitáhl StBáky,“ vyjmenovává. Pamětnice tak byla neustále v kontaktu s undergroundem. Když ale v roce 1977 přišlo prohlášení Charty, dokument nepodepsala. „Říkali mi, abych to nepodepisovala, protože jsem měla malé dítě, které by mi neměl kdo hlídat. Což se mi na jednu stranu ulevilo, protože zas tak odvážná nejsem, abych tohle riskovala,“ přiznává po letech. Nepodepsání Charty 77 jí ale stoprocentní bezpečí nezajistilo, riskovala i tím, že se se signatáři vídala. „Pamatuju si jeden obrovský mejdan u Suků, když propustili Plastiky z vězení. Bylo tam narváno, všichni známí. Sukovi bydleli ve slepé ulici a ta byla přepažena policejními auty. Od nich se pak muselo buď přes zátaras nebo přes zahrady sousedů,“ vybavuje si. Nejednou jí perné chvíle připravil i její malý syn, který si s dětmi manželů Sukových na ulici prozpěvoval zakázané texty Plastiků. 

Do Bartolomějské pozvali i otce

Setkávání na Skalce u Sukových skončili v roce 1982, kdy Státní bezpečnost začala proti disidentům bojovat tak, že je donutila se vystěhovat. „Řekli jim natvrdo, že se buď vystěhují, nebo Jardu opět zavřou,“ vzpomíná Jiřina Chrastilová, že Jaroslavu Sukovi vyhrožovali vězením, které už měl jednou za sebou. „Měli dvě malé děti, tak se rozhodli, že se vystěhují do Švédska, kde tenkrát přijímali hodně lidí,“ vysvětluje, proč se rozhodli pro Skandinávii. Jiřina Chrastilová si pak se svou přítelkyní roky dopisovala. Zažila kvůli tomu i několik výslechů. Díky dochovaným materiálům víme, že na ni StB vedla složku od roku 1982. Pamětnice byla vedena jako prověřovaná osoba pod krycím jménem Jiřina.[2] „Měla jsem metodu: chudáček – blbeček. Nikoho neznám, nikoho jsem neviděla. Moje metoda byla dělat ze sebe úplného idiota,“ popisuje. Přesto si ji na výslechy zvali opakovaně, často i na udání kolegů. Došlo to dokonce tak daleko, že si na služebnu pozvali jejího otce, který se v té době angažoval i v národním výboru v místě svého bydliště. „Pozvali si ho do Bartolomějské. On si myslel, že měl nějaký dopravní přestupek, ale ptali se ho na mě. Ale já se vůbec nikdy nedozvěděla, co se tam stalo, co komu říkal, nebo co mu říkali oni. A pak už jsem nikdy na výslechu nebyla,“ uzavírá. 

I když Jiřina Chrastilová v roce 1989 oslavila čtyřicet let a měla spoustu práce s prováděním i s členstvím v turistickém oddílu, občasných demonstrací proti režimu se účastnila stále. 17. listopadu 1989 na Albertově nebyla, ale akce se účastnil její syn, který byl v té době v maturitním ročníku. Mladí studenti se pak odpojili a šli posedět do hospody, zatímco se průvod vydal směrem k Národní třídě. „My jsme bydleli v Plavecké ulici, slyšela jsem ten randál a viděla je z okna. Vůbec jsem nepřemýšlela a vylítla z baráku. Došla jsem s průvodem až k Národnímu divadlu,“ vypráví, že obrazně zaujala synovo místo, který šel místo protestování popít s kamarády. „Vadí mi říkat, že je to studentská demonstrace,“ přiznává pamětnice. „Bylo mi čtyřicet a zdaleka jsem tam nebyla sama. Byla tam strašná spousta mých vrstevníků,“ vysvětluje. Jiřina Chrastilová se v průvodu dostala téměř dopředu. Když ale pořádkové jednotky začaly účastníky demonstrace bít, spolu s ostatními se snažila dostat z Národní pryč. „Dostala jsem se Voršilskou. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo prošel bez rány, mlátili hlavně mladé. Dávali si záležet,“ vypráví o tom, že se jí z průvodu podařilo utéct bez zranění. Domů dorazila okolo desáté večer a hned volala do Švédska. V pondělí měli v PIS podnikovou schůzi a rovnou založili Občanské fórum. Podle vzpomínek pamětnice byli sedmí v Praze. Jiřina Chrastilová v listopadových dnech docházela do nakladatelství Melantrich a pomáhala, s čím bylo potřeba. 

Hned po revoluci se snažila zjistit, kdo ji v době socialismu udával, ale nepovedlo se jí to. „Vyrazila jsem do Pardubic, ale ukázalo se, že nemám šanci. Řekli mi, že je identifikační číslo udavače rozmazané. Pak jsem byla ještě jednou v archivu tady v Praze a jsem vedena jako zájmová,“ přiznává. Víc se jí ale vypátrat nepodařilo. 

V devadesátých letech se synem cestovala, začala dělat zájezdy po celé Evropě a psala články o své milované Praze. Za roky průvodcování měla hlavní město vryté do paměti, věnovala se památkám i odkazu židovské kultury, o které se během komunistického režimu tolik nemluvilo. I v důchodovém věku stále píše a svá vnoučata doprovází na procházkách po pražských pamětihodnostech. 

 

 

[1] Případu Maria Musicha se podrobněji věnují historikové Ivo Pejčoch a Prokop Tomek v článku dostupném na stránkách Vojenského historického ústavu. K 10. 1. 2025 dostupné z: https://www.vhu.cz/mario-musich-zapomenuta-obet-invaze-vojska-varsavske-smlouvy-roku-1968/

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty dostupné v dodatečných materiálech.