Eva Čapková

„V osmatřicátém na podzim k nám přiběhl maminčin bratr. Byl neoblečený, bez saka a úplně zpocený. Měl statek na Podbořansku, které v té době obsadili Němci, a on před nimi musel utéct. Později nám vyprávěl, jak stál na dvoře, když v tom za ním přiběhl malý německý chlapec, který mu řekl, že pro něj přijelo Gestapo, a že musí okamžitě pryč. Jenda na nic nečekal a utíkal do Měcholup na vlak. Později se objevil u nás. Pamatuju si, že byl úplně zpocený. Ve vlacích se tenkrát netopilo a on těžce prostydnul. Dostal akutní zápal plic a o Vánocích zemřel.“

„V Praze byla pro Židy zřízena domácí práce. Dodnes vím, že existovala firma, která vyráběla pro německé vojáky teplé vložky a prošívané kapuce. Otec tam chodil s kufrem, aby domů přinesl materiál, tedy vložky z tvrdého papíru, kousky kožešiny a lepidlo. A my jsme ty tenké proužky lepili na vložky, které se později zastřihly přesně tak, aby se vešly do bot. Takto se to vyrábělo pro německé vojáky. Šlo o jedinou práci, kterou tenkrát otec s maminkou dělali. A tím nás vlastně živili.“

„Tehdy v zimě devětatřicátého roku, kdy mu maminka musela přišít na kabát hvězdu, jsme se vydali na procházku. Zarazila jsem se: Otec je označený a já ne. Po chvíli se však ve mně cosi zlomilo a já si řekla: Je to můj táta a nedá se nic dělat! Tak jsme tedy vyšli z naší ulice a pokračovali dále Slezskou, kde se proti nám objevil uniformovaný SSák, který měl vedle sebe dvě ženy. Každou z jedné strany. Roztahovali se po celém chodníku. Otec mě tehdy bez řečí vzal za ruku a obešli jsme je po cestě.“

„Němci si na gestapo zavolali maminku. Tehdy to tak dělali, ze smíšených manželství si zavolali toho árijskýho partnera a dali mu na vybranou – buď se dá rozvést a bude všechno pro něj v pohodě, anebo zůstane a ponese následky. A maminka tenkrát přišla domů a řekla: ‚A já se rozvést nedám! Já mám tátu ráda. Asi je to vůle boží, ať se stane, co se stane.‘“

„To jsme přijeli z prázdnin a já už jsem se těšila na svoji partu, na svoje kamarádky a šla jsem na hřiště. Byl tam nápis ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN a já jsem se otočila a utíkala domů a říkám to mamince. A maminka odpověděla: ‚Klidně tam jdi, tebe se to netýká, ty přece nejsi Židovka.‘“

„Učitel němčiny byl tak horlivej, že když vstoupil do třídy a my jsme vstali, řekl: ‚Pozdravte árijským pozdravem.‘ Takže všichni museli zvednout pravice, ale já jsem ji nezvedla, protože jsem se necítila bejt stoprocentní árijkou. Ale nic mně neřekl.“