Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všichni museli zvednout pravice, ale já jsem ji nezvedla, necítila jsem se být stoprocentní árijkou
narozena 11. srpna 1930 v Praze
1939 tatínek židovského původu musel prodat firmu
1941–1944 studium na měšťanské škole na náměstí Jiřího z Poděbrad
1945 odjezd tatínka do ghetta v Terezíně, válku přežil
1945–1949 studium na gymnáziu, tři roky spolužačka Jiřiny Bohdalové
1946 vstup do národně socialistické mládeže (organizace pro mládež v rámci Československé strany národně socialistické)
1954 svatba s Karlem Čapkem
v roce 2016 žije v Praze
Eva Sternschussová se narodila v Praze na Královských Vinohradech 11. srpna 1930 do smíšené českožidovské rodiny. Maminka byla věřící katolička, tatínek Žid, ale celá rodina dodržovala křesťanské tradice a Evu i jejího o pět let staršího bratra Antonína pokřtili hned po narození. Jejich život ubíhal velmi poklidně, maminka se starala o domácnost, tatínek vlastnil s mladším bratrem Josefem velkoobchod se zámečnickým zbožím a všichni se společně scházeli každý den u oběda, večer si doma povídali nebo četli a v neděli jezdili autem na výlety.
Do jejich idylického rodinného života ale zasáhla druhá světová válka a okupace Československa. Přestože tatínek židovské tradice nedodržoval, začaly se na něj vztahovat protižidovské zákony a vyhlášky. V roce 1939 musel prodat firmu i auto: „S maminkou a bratrem jsme byli na léto v nájemním domku u rybníka na Dobříšsku a tehdy pro nás otec ještě přijel, když skončily prázdniny, ale říkal, že už má to auto půjčený.“ Tatínek pak musel nosit žlutou hvězdu a nikdo ho nesměl zaměstnat, začal proto doma vyrábět nejrůznější vybavení pro německé vojáky, aby rodinu uživil. Kvůli zlepšení finanční situace začali pronajímat také jeden pokoj v bytě a materiálně jim pomáhali i mnozí příbuzní.
Maminku si v té době předvolalo gestapo a snažilo se ji přimět k rozvodu s manželem. Ona ale rázně odpověděla: „A já se rozvést nedám, já mám tátu ráda, je to vůle Boží, ať se stane, co se stane!“ Tímto rozhodnutím pravděpodobně zachránila svému muži život. Pokud by k rozvodu svolila, čekala by ho patrně okamžitá deportace. Řada tatínkových příbuzných bohužel takové štěstí neměla a byli záhy odvezeni do koncentračních táborů, ze kterých se už nevrátili. Z celé jeho rodiny se zachránila pouze tatínkova sestra, která stihla se svým synem včas emigrovat do Anglie.
Tatínkův původ ovlivnil i další studium jeho dětí. Jeho synu Antonínovi nedovolili postoupit na gymnáziu do dalšího ročníku a musel jít pracovat. Našel si místo jako pomocný dělník v zahradnictví. Eva sice složila přijímací zkoušky z obecné školy na gymnázium, ale přijmout ji už nemohli a musela začít chodit do měšťanské školy na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jen co začala navštěvovat třetí třídu, bylo vydáno nařízení, že děti ze smíšených manželství nesmí studovat ani na měšťance. Ředitel ji proto poslal zpátky do obecné školy v Raisově ulici. Její bývalá učitelka tělocviku však napsala anonymní udání, popisující ředitelovo pochybení, protože věděla, že dětí ze třetí třídy už se toto nařízení netýká.
Eva se díky tomu ve druhém pololetí mohla vrátit zpět na měšťanku a dočkala se i ředitelovy omluvy. V roce 1944 dokončila Eva Sternschussová měšťanku a musela nastoupit do práce jako pomocná dělnice v karlínské papírně. Její bratr Antonín byl v té době poslán do pracovního tábora v Bystřici u Benešova, kde nakonec strávil 10 měsíců. Maminka mu každý měsíc posílala balíček s jídlem, aby mu trochu přilepšila. Na počátku roku 1945 musel nakonec odjet tatínek do ghetta v Terezíně. Po skončení války se naštěstí v pořádku vrátil domů.
Po válce chtěla Eva přestoupit zpět na gymnázium, nejdříve studovala jeden rok gymnázium ve Slezské ulici, kam původně složila zkoušky, ale protože její spolužáci měli za sebou čtyři třídy gymnázia a ona jen tři třídy měšťanky, bylo pro ni učivo složité a studijnímu tempu spolužáků nestačila. Přestoupila proto na nově založené gymnázium Kongregace Školských sester de Notre Dame. Studovala tam pak několik let v jedné třídě s Jiřinou Bohdalovou. Ani na tomto gymnáziu ale málem nemohla dostudovat.
Na jaře roku 1949, těsně před maturitou, zasáhla do jejího studia opět politická situace: „Oni nám komunisti dva nebo tři dny před písemkama řádovou školu zrušili a sestry poslali pracovat do pohraničí do továren.“ Maturitu pak Eva skládala na jiném gymnáziu, s obavami, jestli ji vůbec bude smět dokončit. Jejich rodina si pozornost tehdejšího režimu vysloužila už o rok dříve. Bratr Antonín se zúčastnil v únoru 1948 pochodu studentů na Pražský hrad. Hrozilo mu za to vyloučení ze školy, ale jeho kamarád se za něj přimluvil a díky tomu nakonec na vysoké škole mohl zůstat a fakultu chemickou dostudoval. Jako inženýr posléze pracoval v pardubickém výzkumném ústavu, ale protože odmítl vstoupit do komunistické strany, musel změnit práci a přestoupit do Chemických závodů v Ústí nad Labem na pozici dělníka.
Po maturitě začala Eva Sternschussová pracovat v oděvním průmyslu, nejdříve v kanceláři jako vedoucí skladu, později jako účetní. V roce 1954 se vdala za Karla Čapka a o rok později se jim narodila dcera Michaela. Mladí manželé bydleli i s dcerou u rodičů až do roku 1962, kdy se jim podařilo získat družstevní byt
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Helena Brožková)