Liboš Buben

„A přešel jsem, pánové, ulici Nad Kaštany a jdu k Jízdárně. Po pravé straně mám Jízdárnu. Protože přes Hrad jsem to měl do Škodovky nejblíže, kudy jinudy. A tak jsem vešel do Hradu a tam žádná stráž, nikdo nikde! Cvakal jsem těmi svými botami, došel jsem před chrám sv. Víta, jestli tam někdo nebude... v tom prostranství... ne! Vrátil jsem se vlastně... vždyť si uvědomte, že je to nade mnou patrová budova. A když tam vejdete, tak tam jsou přeci klenby. A z těch prostorných síní vedou obílené schody nahoru do patra. Tak říkám: ,Haló, haló!‘ Čekal jsem, že se... ne! Tam nebylo živáčka! Tak jsem prošel třetí nádvoří, druhé, všude nakukuji do těch chodeb. A já jsem, pánové, na Hradě sám! V den vítězství nikdo nechránil symbol naší státnosti, ne! Jedině zase škodovácký hlídač. Já byl samozřejmě beze zbraně. Chtěl jsem, pravda, přijít s puškou, ale to mi nedali, nedovolili mi to. A došel jsem až k Matyášově bráně a nikdo nikde. A to již začalo šero houstnout. Na tři čtyři kroky od brány směrem k Hradčanskému náměstí seděl chlap v trenčkotu (pozn. aut.: svrchní plášť), na patách, a neskácel se nikam. Byl mrtvý. Mrtvý byl určitě, protože jsem na něj volal, a kdepak. Na mne nikdo nevystřelil, protože už byla větší tma.“

„Především si pamatuji, že přestože tam stálo odhadem pětatřicet až čtyřicet lidí, tak tam bylo naprosté ticho. Atmosféra byla zlověstná. Lidi koukali na bouračku toho auta, ale stál tam vysoký, on byl přeci postava, německý důstojník bez čepice, bez čepice! Nikdo neviděl Němce bez čepice. Ale přirozeně to už mu (řidič náklaďáčku) přinášel tu čepici. Lidi nemluvili, jen se dívali. Zajímavá atmosféra byla v tom, že to byl vlastně malér. Nikdo nevěděl, jestli se střílelo, čím je zraněný, jak moc je zraněný. To v ten moment nikdo nevěděl. Jenom se všichni bez hlesu dívali na Heydricha a byli ticho! Absolutně nikdo neřekl půl slova, to se pamatuji. Úplné ticho! A to ani lidi ještě nevěděli, že je to Heydrich. Byl to jednou německý důstojník, něco se mu stalo a my tady stojíme u toho. A jakmile se ozvaly sirény, tak každý raději utekl. Ale mezi sebou ty lidi... nebo řeknu, aby někdo popošel, když viděl, že je zraněný, a chtěl se tomu Němci zavděčit, že mu pomůže?! Takoví lidi byli! Ne! Jediný, kdo se o něj... řidič toho náklaďáčku mu nesl čepici. Ale lidi, kteří vystoupili z tramvaje, nebo chodci jako já, kteří byli okolo... nikdo ani nehlesl, nic! Atmosféra hrůzy a strachu panovala nad tím místem.“