Ing. Ivo Brůžek

„Co jsem tehdy hrozně vnímal, byla olympiáda v Mexiku v roce šedesátým osmým. A to zase – tím žil celý národ. Samozřejmě, že jsme s tátou milovali sport, všechny tyhle informace, to bylo prostě pro nás denní chleba jako. O tom jsme se bavili v podstatě nejvíc. A tehdy úspěchy Čáslavské a vůbec všech lidí v Mexiku. A vůbec to přijetí toho Československa tehdy tou světovou veřejností, nemyslím politicky, ale takovým tím obdivem těch lidí za to, že jsme zvládli... nebo že přežíváme ten vpád těch Rusů. Tak to taky na nás hrozně působilo. Akorát na nás nejvíc působilo tehdy, že... mně přišlo, že ti lidé, i když jakoby jsou tam ti Rusáci, tak jakoby ví, že to přejde. Byli hodně nadšení. Nebo zklamaní. To byly emoce samozřejmě. Ale ti lidé v těch emocích byli hodně jakoby na stejné lajně.“

„Mně skončilo dětství, jako dalo by se říct. Mně bylo jedenáct let a dodneška si pamatuju ten den, kdy jsem byl na tom Ouklidě, Úklid se to jmenovalo, pardon, na té škole, protože tam měli nádhernou zahradu. Tam jezdí prostě jedno auto za den. Jezdilo tehdy v tu dobu. Autobus tam nezajížděl ani. A já jsem byl na zahradě a měl jsem svůj dřevěný kulomet tedy, samopal nebo pistolku. Opravdu jsem si po těch autech jako jedenáctiletý dělal to ‚Ta ta ta ta ta!‘ – a těch aut tam ten den jezdilo nějak strašně moc. Takže já jsem ráno vyšel si odstřílet svou denní dávku jakoby na autíčka po králíkách a slepičkách, které jsem si obešel. A teď jsem přišel do místnosti, tam byla kuchyně společná, tam byla jako tehdy už televize malinká, a vím, že všichni brečeli. Najednou prostě ubrečení, babička, ty sestry, tety, moje máma tam byla.“