Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivo Brůžek (* 1957)

• narozen 8. září 1957 v Benešově u Prahy

• srpnovou okupaci 1968 zažil na Sedlčansku

• na začátku normalizace byl otec vyškrtnut ze strany

• v roce 1972 nastoupil na gymnázium do Rakovníka

• v roce 1976 maturoval, potom studoval ekonomii

• v roce 1980 se oženil a nastoupil do podniku TOS Rakovník

• v roce 1989 působil jako mluvčí rakovnického Občanského fóra

V rakovnické továrně na hydraulické lisy pracoval jako jeden z mála vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců. Přesně týden po 17. listopadu 1989, tedy ve chvíli, kdy ve městě o demonstraci na Národní třídě v Praze věděl málokdo, za ním do podniku přišli studenti z Prahy a požadovali, aby je pustil dovnitř a nechal je mluvit s dělníky. O několik hodin později v Rakovníku vypukla sametová revoluce. Začalo se demonstrovat, lidé založili OF a Ivo Brůžek se stal jedním z jeho mluvčích. Události vnímal velmi intenzivně, telefonoval, kopíroval, debatoval. Nevěděl, co má dělat dříve. Nejen na toto období vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa.

V kantorské rodině

Ivo Brůžek se narodil v září 1957 v Benešově u Prahy. Jeho rodiče, Zdeněk a Ludmila Brůžkovi, v té době dokončovali studium na vysoké škole, později se stali oba učiteli. V roce 1962 se manželům narodila i dcera Pavla. Kvůli profesi rodičů se Brůžkovi často stěhovali podle umístěnek. Nejprve do Libušína kousek od Kladna a potom na nedaleký Stochov. Tam nastoupil Ivo Brůžek do první třídy. Rodiče, pedagogové s aprobací čeština a dějepis, se vždy v dětech snažili probudit zvídavost a předávat jim znalost minulosti. Diskutovali s nimi o politickém dění a o situaci v zemi, ve které postupně dozrávalo pražské jaro. „Můj táta byl v komunistické straně, maminka ne,“ připouští Ivo Brůžek. Dodává však, že ačkoli oba učili podle školních osnov definovaných režimem, snažili se do výuky vnášet i jiný pohled a uvolňování ve společnosti rozhodně vítali.

V debatách s rodiči si Ivo Brůžek vypěstoval velmi dobrou schopnost argumentace, která v kombinaci s jeho výbušnou povahou v dětství způsobovala čas od času hádky s otcem. „Uměl jsem provokovat,“ líčí pamětník, „vždy jsem si myslel, že můj názor je ten správný.“ Přesto měl s oběma rodiči velmi blízký vztah a získal od nich touhu chápat souvislosti a neustále rozšiřovat svoje znalosti.

1968: jako by skončilo dětství

V létě roku 1968 přijely do Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy, aby zastavily demokratizační proces v zemi. Ivu Brůžkovi bylo tehdy deset let a prázdniny trávil s maminkou u jejích rodičů v obci Úklid na Sedlčansku, tatínek se sestrou Pavlou byli u druhých prarodičů ve Strakonicích. „Tehdy v Úklidu jezdilo jedno auto za den,“ říká Ivo Brůžek. 21. srpna to však bylo jinak. „Byl jsem na zahradě a měl jsem svůj dřevěný kulomet.“ Když projel někdo kolem, předstíral, že po něm střílí. „Těch aut tam ten den jezdilo nějak strašně moc,“ popisuje své dojmy, „pak jsem přišel do kuchyně a vím, že všichni brečeli.“ Babička hned přinesla síťovou tašku a dala ji Ivu Brůžkovi se slovy: „Jeď do Nedrahovic na kole a nakup.“ Na nákupní seznam vnukovi napsala například 8 kg mouky a 10 kg cukru. Když se vrátil, poslala ho znovu pro další potraviny. „Celé dopoledne jsem trávil tím, že jsem jezdil na kole a zásoboval jsem rodinu.“

Ve dnech následujících po příjezdu vojsk bylo potřeba, jak vzpomíná Ivo Brůžek, spojit se s otcem a sestrou. „Nebyla šance se domluvit, kdy kdo kam pojede,“ vysvětluje. Všichni se zkrátka snažili vrátit se do Stochova a doufali, že se tam setkají se zbytkem rodiny. Brůžkovi neměli auto, malý Ivo s maminkou cestoval proto zdlouhavě vlaky a autobusy přes Příbram a Zdice domů. Po cestě potkávali zmatené vojáky, kteří je zastavovali a ptali se na cestu. Když konečně přijeli na Stochov, tatínek se sestrou už byli doma.

Přežíváme vpád Rusů

Škola v září roku 1968 začínala Ivu Brůžkovi, ale i jiným dětem v celém Československu, později. Více než učení ho však tehdy zajímal sport, hrál házenou, hokej, rád lyžoval. Sport byla jeho společná záliba s otcem. „Co jsem tehdy hodně vnímal, byla olympiáda v Mexiku,“ vypráví o událostech z října 1968 a dodává, že hrami v mexické metropoli tehdy žil celý národ. Velmi na něj zapůsobily a zanechaly v něm dodnes několik silných dojmů: „Úspěchy Čáslavské a vůbec všech,“ snaží se své emoce vystihnout pamětník a doplňuje tu nejvýraznější: „Přijetí Československa světovou veřejností, obdiv lidí, že jsme zvládli... nebo že přežíváme vpád Rusů.“

Důležitým momentem v postokupačním období pro celou rodinu bylo vyškrtnutí Zdeňka Brůžka ze strany během normalizačních čistek. „Tehdy stejní lidé museli úplně opustit školství. Jedině můj táta zůstal učit.“ Tenkrát Zdeněk Brůžek už tři roky učil na gymnáziu v Rakovníku. Vedení školy o něj stálo, a proto o práci nepřišel. Nebylo to však zadarmo. „Musel přestat učit dějepis, nesměl učit občanskou nauku a nesměl mít třídnictví,“ upřesňuje Ivo Brůžek. Mezi jeho povinnosti od okupace patřila také organizace ideových kulturních akcí pro studenty.

Ivo Brůžek byl nadšený čtenář, četl již od první třídy a závodil s otcem, kdo přečte víc. V Úklidě v obecní knihovně vyklízeli s nástupem normalizace zakázanou literaturu. „Oni museli ty zakázané knížky, které byly na indexu, vytřídit, ale neodevzdali je do stoupy, oni je prostě dali jinam.“ Podle nařízení se už tato literatura nesměla půjčovat. „Ona se půjčovala, ale půjčovala se mezi lidmi,“ vysvětluje pamětník, jak to fungovalo ve skutečnosti, „nešlo to oficiálně.“ Tímto neoficiálním způsobem se Ivu Brůžkovi dostaly do ruky díla jako například Jak chutná moc od Ladislava Mňačka. Přestože byl ještě dítě, zvládal i takto náročnou literaturu.

Stal se ze mě svazák

V roce 1972 nastoupil Ivo Brůžek na gymnázium do Rakovníka, kde pracoval jeho otec, a celá rodina se do města přestěhovala. Nebyl zrovna příkladným žákem, se spolužáky například experimentoval s pyrotechnikou. Pevná přátelství, která si utvořil na gymnáziu, ho podle jeho slov ovlivnila zásadním způsobem v pozdějším životě. „Stal jsem se tehdy svazákem,“ vypráví Ivo Brůžek. Přestože měl Svaz socialistické mládeže politický a ideologický rozměr, pro něj to bylo důležité spíše kvůli kamarádům, kteří v SSM byli. V roce 1974 byl dokonce vybrán na zájezd SSM vlakem Družby do Sovětského svazu.

Maturoval o dva roky později v roce 1976. Odmaturoval se samými jedničkami, problémy se objevily až při výběru vysoké školy. Na žurnalistiku, kam chtěl jít, ho nevzali, nakonec mu nevyšla ani pedagogika. Byl přijat pouze na ekonomii, a to ještě na odvolání. „Vůbec jsem z toho neměl žádnou radost,“ líčí pamětník, jaké to je, studovat něco, o co člověk nemá zájem. „Paradoxně jsem tu školu nějakým způsobem udělal.“ Ivo Brůžek byl svým založením zvídavý, takže si i ke svému novému oboru nakonec našel cestu. Na vysoké se však už přestal projevovat jako svazák, měl zájem o hudbu, zajímala ho tehdy Jazzová sekce.

Nehledět na rozdíly

Roky 1980 a 1981 byly pro Iva Brůžka plné významných zvratů v osobním životě. V březnu 1980 se oženil s přítelkyní Irenou, se kterou čekal dítě. V létě dokončil vysokou školu a musel si hledat práci. 1. října nastoupil jako referent cenového oddělení do továrny na hydraulické lisy TOS Rakovník a potom se koloběh událostí ještě zrychlil. Týden po nástupu se manželům narodil syn Martin, ani ne o měsíc později už Ivo Brůžek rukoval na vojnu. V létě roku 1981 se z vojny vrátil a začal naplno pracovat v TOSu. Tou dobou již s manželkou čekali dceru Terezu.

Nová práce Iva Brůžka bavila. „Měl jsem možná kliku, že jsem nastoupil jako cenař, protože jsem díky tomu musel proniknout do souvislostí spojených s činností toho podniku.“ Byl jedním z prvních dvou vysokoškoláků s ekonomickým vzděláním ve firmě. V prostředí továrny se skamarádil s dělníky, kteří stáli v tehdejší situaci vyhrocené režimem na druhé straně pomyslné ideologické barikády. Pro socialismus představovali dělníci klíčovou složku společnosti, na kterou režim spoléhal. S vysokoškolským titulem patřil Ivo Brůžek mezi méně preferovanou společenskou skupinu tzv. pracující inteligence.

Snažil se však nehledět na rozdíly, které mezi těmito dvěma tábory byly. A dařilo se mu to, organizoval společenské akce, firemní večírky a výlety. V otázkách ideologie zůstával však co možná nejvíce apolitický. Přes několikeré výzvy ke vstupu do strany nátlak svých nadřízených ustál. Odolal i nabídkám vyššího platu, které by mu členství ve straně vyneslo.

V polovině osmdesátých let se Ivu Brůžkovi rozpadlo manželství s Irenou. V té době začal jezdit na přívoz v Luhu pod Branovem. Postupně převzal roli převozníka na Berounce a o víkendech vozil výletníky. Kolem přívozu se později vytvořila komunita přátel, kteří zde trávili svůj volný čas. „Vždycky jsme nějakou práci odvedli a více méně jsme se věnovali takovým těm příjemnějším věcem života.“ V roce 1987 zde postupně společnými silami vybudovali pamětní síň Oty Pavla. Ivo Brůžek si převoznictví zamiloval a do Branova utíkal před starostmi všedního dne.

Pukne to, jenomže jak?

Revoluční rok 1989 trávil zprvu Ivo Brůžek zaměstnán péčí o přívoz a své blízké. K politickým událostem se dostával spíše náhodou. Během Palachova týdne byl se svou novou přítelkyní Andreou v kině v Praze. Ze sálu je vyhnal slzný plyn, který policisté používali proti demonstrantům. Hned následující pracovní den se ho nadřízení v práci vyptávali, co to v Praze provedl. V létě se však situace začala vyostřovat. Ivo Brůžek vzpomíná, že v práci probíhaly neustále politické mítinky, odsuzoval se Palachův týden, cvičily se milice. „Ta atmosféra byla příšerná. Věděli jsme, že to pukne, jen jsme nevěděli, jak a co se pro to dá dělat.“

Ještě na podzim Ivo Brůžek stále dojížděl na přívoz. Chystal se na něj i o víkendu po 17. listopadu. Do Rakovníku tehdy mnoho informací o dění na Národní třídě v Praze nepronikalo. První zprávy lidé přiváželi z Prahy až v následujícím pracovním týdnu. Ivo Brůžek věděl o pražských demonstracích od kamaráda Standy Zárybnického. Až v závěru týdne se události daly do pohybu.

V pátek 24. listopadu ve tři čtvrtě na dvě volal pamětníkovi vrátný z hlavní brány TOSu do kanceláře, že před továrnou čekají studenti, kteří by chtěli informovat dělníky o dění v Praze. Ivo Brůžek byl v tu chvíli nejvýše postavený pracovník a měl tedy rozhodnout o dalším postupu. Protože směna v továrně končila ve dvě hodiny, usoudil, že už se nevyplatí pouštět studenty dovnitř, a místo toho vyhlásil vnitřním rozhlasem, že kdo bude mít zájem, může si se studenty promluvit po práci před budovou. Podle pamětníka se z pěti set zaměstnanců dalo se studenty do řeči asi sto až sto padesát lidí.

V sobotu ráno vyrazil Ivo Brůžek opět na přívoz. Šel podél řeky a hlavu měl plnou myšlenek týkajících se budoucnosti. Ještě ten den se vrátil domů, byl zvědavý, jak se situace bude vyvíjet dál. Po cestě si všiml plakátu, který zval občany večer do Tylova divadla. Šel tam – a během setkání s obyvateli Rakovníka v divadle ten den založili rakovnické Občanské fórum. Ivo Brůžek byl vybrán jako jeho mluvčí. Ještě tu noc si povídal se studenty, kteří přijeli na schůzi do divadla. „Když jsem se v noci těch studentů ptal, co budou dělat dál, oni mi řekli všichni naprosto unisono, že to nemůže skončit, že oni musí dál.“ Pro Iva Brůžka byl tento rozhovor velkou vzpruhou. Říká, že pochopil, že beze změny se už dále žít nedá.

Ukážete a dav to udělá

Potom se spustil řetězec událostí, Ivo Brůžek na chvíli přestal chodit do práce, aby se své nové aktivitě v OF mohl věnovat naplno. „To se rozjel stroj v tu chvíli, od té doby už jsem nebyl doma. Už jsem jenom lítal mezi cyklostyly a přáteli.“ Chystal s lidmi v Občanském fóru generální stávku, do které se měl Rakovník zapojit. Roznášeli plakáty, informovali své okolí.

V pondělí 27. listopadu, tedy v den stávky, organizovali na rakovnickém náměstí demonstraci. Nejprve se báli, že nikdo nepřijde. Najednou však prázdné náměstí během deseti minut zaplnil dav protestujících. Ivo Brůžek se ujal mikrofonu, přečetl prohlášení a pak nechával mluvit ty, kteří chtěli lidem něco sdělit. „Uvědomil jsem si, jak snadno se dá ovládat dav,“ svěřuje se pamětník, „jenom takhle ukážete a ten dav to udělá.“

Pondělní protest byl pro Iva Brůžka závazkem. Cítil, že to nemůže skončit závěrečným potleskem po demonstraci. Hned na úterý nachystal tedy s dalšími představiteli OF kulatý stůl s hosty, kteří do Rakovníka přijeli debatovat s občany. Cítil také mezi lidmi, že potřebují mluvit nejen o celospolečenské situaci obecně, ale přímo o problémech města. Ve středu uspořádali kulatý stůl přímo o lokálních problémech. Na setkání přišel i první tajemník okresního výboru Zdeněk Chrbáček a další komunističtí vůdci města. Během středečního setkání se všichni přítomní dozvěděli, že byla zrušena vedoucí úloha Komunistické strany Československa.

Jsem šťastný člověk

Od prosince se začal Ivo Brůžek pomalu vracet do běžného života. Nebylo to však zdaleka jednoduché. Pracoval nadále pro koordinační centrum OF, to jednalo s Radou Rakovníka, až nakonec její členové ustoupili a odevzdali na začátku prosince klíče od radnice symbolicky do rukou občanů. V TOSu byl Ivo Brůžek po revoluci zvolen ekonomickým náměstkem. Později usilovali zaměstnanci o privatizaci podniku, nakonec však tento plán ztroskotal. V roce 1991 se opět oženil, vzal si svou přítelkyni Andreu. S ní měl později dvě děti, Tadeáše a Dominiku. Po neúspěšné privatizaci TOSu uvažoval Ivo Brůžek o angažmá v politice. Jeho otec byl mezitím zvolen poslancem Federálního shromáždění. Hned zkraje devadesátých let však prožil Ivo Brůžek zklamání z fungování politiky a pustil se proto do podnikání. V polovině devadesátých let se podruhé rozvedl. Věnoval se tehdy hlavně činnosti své firmy Agentura Regia.

Po nástupu třetího tisíciletí zažil náročné období. Nedařilo se mu v podnikání ani v osobních vztazích. Nakonec se mu krizi podařilo překlenout a on navázal vztah s dávnou přítelkyní Sabinou. S tou má dnes dceru Teu. „Jsem šťastný člověk,“ uzavírá své vyprávění Ivo Brůžek.