Zdeněk Bouček

„My jsme chodili na Mírové náměstí do školy. A to víte, kluci jsme přebíhali, tam byla křižovatka a já přeběhl tu křižovatku, asi nás bylo pět a já byl poslední. No jo, ale ono zabrzdilo prudce auto a z něho vyskočil voják německý – SS – protože museli zabrzdit. No my jsme nesměli nosit aktovky, jenom pytlíky jako na cvičky, tam nebylo moc žádných učebnic, sešitů. Maminka, že prý mi to udělá a ušije. No neušila, já měl jediný aktovku a ona mi vypadla a ten voják jak vyskočil, tak mě hned nakopl a aktovku sebral a vysypal. Protože oni prý tenkrát i žáci nosili zbraně, přenášeli je v aktovkách, proto to bylo zakázáno, to byl takový ředitel poctivý v tomhletom, že to chtěl dodržovat. Ale maminka se zpozdila a žádný pytlík na cvičky mi neušila a já náhodou zrovna měl, shodou okolností, jsem měl tu aktovku. Tak ji vysypal, sebrali mě, dali mezi sebe, byli tam dva, a vezli mě. Já nevěděl kam, to jsem taky nevěděl. A sebrali mě do nějaké budovy, pak jsem se dozvěděl, že to je Petschkův palác, o tom jste slyšela, Petschkův palác. Jenže tam byl takový křik a všeho, i na ty dva vojáky, proč mě táhnou, co se mnou, no tak oni mě znova vystrčili a já tam vypadl na chodník.“

„V šesti letech jsem začal chodit do školy na Vinohradech, to byla Polská ulice, a vždycky paní učitelka, když v první třídě říkala: „Chlapci!“ – protože to byla chlapecká škola, původně všechno, tenkrát to nebylo rozdělené jako dívčí, to jsme byli chlapecká škola. A naproti v ulici byla vila v parku Osvěta. A paní učitelka, dodneška pamatuju, že říkávala: „Chlapci, učte se dobře, tady bydlel jeden čas pan prezident Masaryk!“ No a jeden chlapec, z takové radosti, si nechal ušít čepici masaryčku. Já to hned mamince řekl, že ve Vršovicích byl čepičář, který to šil. Tak nám ji pěti žákům ušil a seděli jsme v první lavici vždycky a čepice masaryčky jsme měli na lavici. A když jsme odcházeli, loučili jsme se, tak jsme si je nasadili. Ovšem, to bylo, už začal protektorát v březnu, ale on ten protektorát ještě nebyl tak ostrý tenkrát. To ještě nebylo, i když jsme se začali učit švabachem psát. Švabach taky jsme měli. No, a tak nám tenkrát asi v říjnu už zakázali ty čepice nosit. A tak jsme, všichni kluci jsme plakali, že už nesmíme nosit ty čepice!“