Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bouček (* 1932)

• narozen 12. července 1932 v Praze

• vyrůstal s maminkou a dědečkem v bytě na Vinohradech

• při bombardování Prahy byl zasažen dům, ve kterém žili

• ve třinácti letech stavěl barikádu

• v roce 1950 pracoval na stavbě mládeže v Ostravě

• po návratu z Ostravy byl až do penze zaměstnaný v podniku Tesla

• v roce 1968 hájil na Vinohradské třídě Československý rozhlas

• vychoval dvě dcery

• v penzi pracoval v lese, sázel stromy a svážel dříví

Zdeněk Bouček se narodil 12. července roku 1932 v Zemské porodnici u svatého Apolináře v Praze. Vyrůstal s maminkou Annou Boučkovou a svým dobře situovaným dědečkem Jakubem Berchtoldem v ulici U Havlíčkových sadů na Vinohradech, zatímco jeho tatínek Zdeněk Bouček starší vedl vlastní obchod se smíšeným zbožím ve Svinařích a pečoval tam o svou nemocnou maminku. Manželku a syna zvládl navštěvovat jen o některých víkendech. Malý Zdeněk pomáhal mamince s péčí o rovněž nemocného dědečka Berchtolda a často s ním býval doma sám.

Svá první školní léta za protektorátu v chlapecké škole v Polské ulici (do školy nastoupil v roce 1938) hodnotí Zdeněk Bouček jako relativně uvolněná, ale s nelibostí vzpomíná, že se už v první třídě učil němčinu, a načas dokonce i psát švabachem, a že čepici masaryčku, kterou si společně s kamarády nechali na začátku školního roku ušít, museli odložit už v říjnu, což se neobešlo bez pláče.

Později, ve škole na Říšském náměstí (na náměstí Míru), kam Zdeněk po třech třídách přešel, protože ze školy v Polské ulici si udělali ubytovnu němečtí vojáci, se ve společnosti stále výrazněji projevovaly protižidovské nálady. Děti se posmívaly svému jedinému židovskému spolužákovi. „Tak jsme mu zpívali vaj, vaj, vaj, Židi nesměj na tramvaj,“ vypráví Zdeněk Bouček. „Ale maminka – já jsem to přinesl domů, takhle jsem to přednesl a dostal jsem takový pohlavek, až jsem upadl na zeď!“ Židovský chlapec nejprve nosil hvězdu a poté se ze třídy někam ztratil.

Ostatní žáci museli být organizováni v Kuratoriu (Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě), kde se učili o Velkoněmecké říši a zpívali německé písně. Zpěvem byly doprovázeny i nedělní výlety, učitel žáky za chůze dirigoval. V roce 1944 mohl Zdeněk se spolužáky Kuratorium konečně opustit, protože je jiný učitel převedl do Klubu českých turistů.

Za přebíhání silnice se ocitl v Pečkárně

Ve škole na Říšském náměstí nosily děti za války namísto školních brašen jen látkové sáčky, podobné jako se dnes používají na přezůvky nebo cvičky, neboť i ony se ocitaly v podezření, že mohou ve svých aktovkách přenášet zbraně. Zdeňkova maminka lehký sáček zapomněla ušít, takže když s partou chlapců přebíhal křižovatku nedaleko školy, bylo jich asi pět a on běžel poslední, měl jako jediný z pětice stále školní aktovku a vypadla mu z ruky. Z auta, jehož řidič musel kvůli Zdeňkovi prudce zabrzdit, vyskočil člen jednotky SS, chlapce hrubě nakopl, až upadl, a věci z aktovky mu vysypal na silnici. Potom desetiletého Zdeňka, kterému po pádu tekla krev z hlavy, popadl, s dalším členem SS si jej posadili mezi sebe na zadní sedadlo a vezli ho neznámo kam. Dorazili do budovy, kde byla spousta křiku, velký zmatek. Zdeněk Bouček později zjistil, že šlo o Petschkův palác (hlavní úřadovna gestapa v Protektorátu Čechy a Morava, takzvaná Pečkárna). Na muže, kteří Zdeňka přivedli, tam kdosi křikl, proč ho táhnou, co tam s ním? Proto ho zase vystrčili ven na chodník, v pro něj naprosto neznámé části města. Desetiletého chlapce si naštěstí všimla žena z protějšího domu, došla si pro něho, umyla mu krev z rozbité hlavy a doprovodila ho do ulice U Havlíčkových sadů. Svoji adresu si Zdeněk naštěstí pamatoval. Zatím kamarád Mirek Král donesl Zdeňkově mamince aktovku, do které posbíral rozházené věci, a řekl, že Zdeňka sebrali Němci.

Vinohraďáci proti Vršovičákům

Válčili dospělí a válčily i děti, Zdeněk a jeho kamarádi ale naštěstí jen ve hře. Pamětník s nemalým pobavením vzpomíná na klukovské bitvy v Havlíčkových sadech, jichž se často účastnil. Pod Grébovkou byla pláň, které se říkalo Bamberk: „A na tom se válčilo, vždycky jsme proti sobě házeli všechno možný… to většinou bývalo v sobotu, chodil jeden chlapec ve třídě, notýsek, a měl napsáno: dnes budou válčit ti a ti!“ Zdeněk Bouček vypráví, že jedno z klukovských střetnutí, kterého se s vervou účastnil, tehdy prý v Grébovce za hrozného řevu bojovalo asi padesát Vinohraďáků ze základní školy s padesátkou stejně starých Vršováků, museli dokonce rozehnat dva policisté na koních – a on tehdy poprvé viděl jízdní policii.

Problém ovšem byl, že ne vždy se jednalo o plánované, organizované bitvy, v Grébovce také přepadávali kluci Vršováci osamocené Vinohraďáky a naopak. „Hele, co seš?“ zeptal se cizí kluk, když se Zdeněk vydal přes Grébovku k tetičce do Nuslí s kastrůlky. „‚Vinohraďák!‘ Tak mi uřezali knoflíky. A ty kastrůlky mně pustili po rybníčku.“ Zdeněk plakal a vysvětloval, že jde dědečkovi pro oběd. Jeden z Vršováků nakonec nejspíš uznal, že starý pán nemá s jejich nikdy nekončící válkou nic společného, a kastrůlky zpátky přitáhl klackem. Od té chvíle, když dědečkovi nevařila maminka, ale nuselská teta – ve dnech, kdy maminka odjížděla do Svinař, aby tatínkovi pomáhala v jeho obchodě se smíšeným zbožím – nechodil Zdeněk přes Grébovku, nýbrž po Nuselských schodech.

Dědeček odmítal chodit do sklepa

Zdeňkova péče o dědečka ale nezahrnovala jen docházení pro obědy. Starý pán, bývalý hajný u knížete Schwarzenberga a po svatbě poštmistr, trávil během války i po ní už většinu času na lůžku a v době náletů odmítal odcházet do krytu. Nepřesvědčily ho k tomu ani jeho dcery – maminka a tři Zdeňkovy tetičky – a už vůbec ne Zdeněk, který s ním doma býval velmi často sám. Připravil dědečkovi ve sklepě ve zrušené prádelně křeslo, ale to se využilo pouze jednou.

Při jednom z náletů padla na blízkou Gröbeho vilu, kterou si za války zabrala pražská organizace Hitlerjugend, zápalná bomba, a hned vedle trhavá bomba, která tam udělala hluboký kráter. Schovat se před náletem do krytu, to lidé nestačili často, ale tentokrát to bylo opravdu zlé: „To byl zvláštní hukot náletových bombardérů. A pak už to začalo padat. Oni ani neohlásili vlastní nálet, jenom houkli přípravu a byl konec, to už padaly bomby!“ Jeden z obyvatelů Gröbeho vily běžel ulicí a každému nařizoval, aby u nich šel nastalou spoušť uklízet. Zdeněk tam musel taky, jenže další bomba dopadla i mezi domy v jeho ulici. Vyhloubila kráter v místě altánu pana domácího, okna ložnice a kuchyně Berchtoldových a Boučkových se vysypala, a právě do ložnice, kde ležel dědeček, napadala i prkna a hlína. „Měli jsme jít stěhovat, a já najednou koukám, dědeček je zavalený! Tak jsem vyběhl na chodník a začal jsem plakat, že mi Američani zabili dědečka. A tam nějaký chlap, který měl dozor, povídá: ‚Co blbneš?‘ Ale hned nás sebrali a stěhovali jsme s kárami Hitlerjugend.“ Když se Zdeněk konečně vrátil, soused Beránek už dědečka odhrabával, odklízel z něj prkna, a dědeček, který přežil, po chvíli promluvil: „Už jsou tady Američani!“ Jakmile ho vyprostili, ukázalo se, že má ze spojeneckého náletu radost. Bylo to v únoru, na Popeleční středu, takže na první noc si museli dát do okna deku, a potom jim tatínek poslal prkna z bedny od cukru, se kterými Zdeněk okna zatloukl. I obyvatelé Gröbeho vily, členové Hitlerjugend, prý měli při tomto ničivém náletu spíše štěstí. Vila vyhořela, ale oni právě seděli u oběda v jídelně, kde nebyli propuknutím požáru tolik ohrožení. Zdeněk měl k lidem z Hitlerjugend rozporuplný vztah, s ostatními kluky totiž rád chodil poslouchat, jak tam z pavlače troubí nádherné fanfáry na večerku. Dokud od kohosi nedostali s kamarádem Mirkem Králem každý jeden pohlavek, že při troubení nehajlují.

Ulice voněla octem a ve Viváriu bylo smutno

Svržení bomby do Grébovky obnažilo i plné vinné sklepy, do kterých děti z okolí později rády lezly, a jiná bomba zasáhla krámek s octem, takže vůní octa zůstala dlouho prosycená celá ulice.

Při bombardování na Popeleční středu bylo poškozeno také Vivárium, menší zoologická zahrada v horní části Grébovky. Malý Zdeněk do ní velmi rád o nedělích chodíval s tatínkem i sám – často se tam směl vozit na poníkovi za to, že jeho opatrovateli doběhl pro pivo. Jednou také přišli s kamarádem Mirkem Králem pozdě do školy, protože zřízencům z Vivária pomáhali honit uprchlou opičku, která přeskakovala z akátu na akát v jejich ulici. Zdeněk Bouček odhaduje, že po bombardování z Vivária uletěli jen papoušci, ale jinak příliš zasažené nebylo. (Podle dalších pramenů však byla situace v této miniaturní zoologické zahradě po bombardování na Popeleční středu o dost smutnější.[1])

Ve škole měli chlapci po ohlášení náletu pokaždé chodit do sklepa – kromě těch, kteří stihnou doběhnout domů za osm minut. Zdeněk to měl od školy deset minut, ale tvrdil, že to stihne za osm, aby už pro ten den mohl zůstat doma.

Báli se, proto zastřeleného odtáhli

Během Pražského povstání byl třináctiletý Zdeněk s dalšími lidmi schovaný v prádelně, ale protože už unesl dlažební kostky, posílali ho odtud také stavět barikádu. Z ulice U Grébovky (ulice U Havlíčkových sadů se v letech 1940–1945 jmenovala U Grébovky, dnes má opět původní název U Havlíčkových sadů), do současné ulice Rybálkovy (tehdejší Labské).

Najednou přišli do ulice U Grébovky dva ozbrojení muži z Revolučních gard, vyvedli z jednoho domu na chodník asi třicetiletého muže, prohlásili, že je kolaborant, na místě ho zastřelili a nechali ležet u zdi parku. Ten den silně pršelo. Všichni se ještě báli Němců, proto sousedi odtáhli zastřeleného do Grébovky na smetiště a tam ho zahrabali. Exhumovaný byl až po válce.

Později na rozebírání barikády Revoluční gardy nahnaly německé civilisty a na kabáty jim nakreslily hákové kříže. Když tito Němci procházeli ulicí U Grébovky, poprosili Zdeňka o vodu. Natočil jim ji do kbelíku a donesl, ale maminka mu nechtěla dovolit, aby se na to všechno dál díval, protože členové Revolučních gard německé civilisty surově tloukli.

Za to dostanete jen pětky a šestky

Po válce, tehdy už Zdeněk chodil do měšťanky v Kladské ulici, se do školy vrátil učitel, kterého za protektorátu někdo z rodičů udal, že odbývá společné hajlování na začátku hodin. Vyprávěl o podmínkách, za kterých ho po udání nasadili na práci v Německu u Siemense, a o intenzivních náletech na tamější továrnu.

V přibližně stejné době se ve škole na rok objevil i nový učitel počtů jako vystřižený z filmu Obecná škola. (Není vyloučeno, že se skutečně jednalo o Václava Mejstříka, který byl Zdeňku Svěrákovi předobrazem ke scénáři.) Byl to přísný pedagog v rajtkách, který se postavil na stupínek, bičíkem si švihal o holínky a bez zaváhání rozdával pětky a šestky. (Protektorátní ministerstvo školství zavedlo šestistupňovou kvalifikaci.) Žáci však brzy přišli na to, že jim učitel ze všeho nejraději vypráví, jak v Africe bojoval proti Erwinu Rommelovi, a ať už byla tato líčení pravdivá, či ne, dětem se prosbou o další hodinu učitelových dobrodružství pravidelně dařilo odvracet testy a zkoušení.

Hello boys!

V poválečných letech byl velký nedostatek jídla a oblečení. Zdeněk Bouček dlouho nosil battledress, uniformu, kterou dostal od vojáků mezinárodní organizace UNRRA ve vinohradské sokolovně, a na jídlo od UNRRA rovněž vzpomíná jako na velkou pomoc. „Ale to nás živilo, to byly plechovky a v tom fazole s párkem. My jsme se po nich mohli utlouct!“

Od roku 1945 do roku 1947 také jezdil s otcem pro pomoc od UNRRA do Rokycan, kde se přerozdělovalo i zboží. Otec poté mohl dovezené potraviny prodávat ve svém obchodě. V Rokycanech je přerozdělovali američtí vojáci, proto Zdeňkovi věnovali americkou vlaječku na otcovu tatrovku. „A já jsem vždycky ty vojáky zdravil: ‚Hello boys!‘ A oni si mě oblíbili, protože mi bylo, říkám, třináct let.“ Příslušníci Revolučních gard si prý ovšem z balíčků UNRRA často vyřezávali cigarety a žvýkačky, z čehož bývali tatínkovi zákazníci ve Svinařích velmi zklamaní.  

Dost jsme se nadřeli

Ve druhé polovině čtyřicátých let se Zdeněk Bouček vyučil mechanikem v továrně Výroba optických přístrojů Josef a Jan Frič a v padesátých letech se musel vydat na rok na stavbu mládeže do Ostravy. Jeho tatínek, který byl členem sociální demokracie, se stal v roce 1948 přičiněním Zdeňka Fierlingera proti své vůli členem KSČ a v roce 1949 byl povinen odevzdat svůj obchod družstvu Jednota, směl v něm zůstat jenom vedoucím. Zdeněk Bouček mladší přišel o čtyři roky později o nemalé peníze na vázaných vkladech, které pro něj naspořil dědeček Berchtold. Do komunistické strany Zdeněk Bouček nikdy nevstoupil, ale jako zručného řemeslníka ho prý k tomu v padesátých letech ani nikdy později nikdo nenutil, podle jeho slov o postavení na dílně v Tesle vždycky rozhodovala hlavně kvalita práce.

Na stavbě mládeže v Ostravě strávil Zdeněk Bouček celý rok v drsných podmínkách: „Ti Ostraváci byli dost zlí kluci. Oni si říkávali Černý komando. V noci nás přepadávali a my jsme si proto vždycky nějaké peníze zašívali do battledressů, do těch kapes, abychom měli nějakou korunu,“ říká Zdeněk Bouček. „Dřevěná kolečka existovala, to jsme se tam nadřeli!“ Po roční práci na stavbě hutí byl natolik vyhublý, že mu ji vojáci byli ochotni započítat jako vojenskou službu, s verdiktem „neschopen“ už nebyl odveden. Nevrátil se k Fričovi, ale nastoupil ve Vršovicích v podniku Tesla, kde pracoval až do důchodu.

Lidé na náměstí tleskali

Ještě před stavbou mládeže, v roce 1950, navštěvoval pamětník školu pro mechaniky a optiky na Cyrilometodějském náměstí (dnešním Karlínském náměstí). Vzpomíná si, jak se z ní jednoho dne vracel domů přes Žižkov a náměstí Míru a z tlampačů se ozývalo, že „byla potrestaná a oběšená Milada Horáková“, a že lidé začali tleskat. Utíkal domů a otřesený z chování těch lidí to řekl dědečkovi, protože s Horákovými se dobře znali. Jedna z maminčiných sester učila Miladu Horákovou hrát na klavír a válečné Vánoce tehdy ještě malému Zdeňkovi několikrát moc zpříjemnil Čeněk Král, otec Milady Horákové, v té době už ovdovělý penzista, který s Boučkovými bydlel ve stejném domě a jako bývalý disponent továrny na tužky posílal chlapci přes svou hospodyni na Štědrý den barvičky. Zdeněk Bouček si dobře vzpomínal i na dceru Milady Horákové Janu, která byla v podobném věku jako on a kterou vídal, když chodívala navštěvovat svého dědečka.

Jeho dědeček Berchtold zemřel krátce po Miladě Horákové, na podzim roku 1950.

Než začal hořet tank

V srpnu roku 1968 jel Zdeněk Bouček ze své garsonky v Malešicích do továrny do Vršovic na skútru, protože nejezdily tramvaje, a tam zjistil, že okupanti právě obsazují Rozhlas. Setkal se s kamarádem Petrem Roubíčkem a společně se vydali na Vinohradskou třídu. Zdeněk Bouček si s sebou nesl přilbu na skútr, který předtím zaparkoval u vinohradského divadla. U Rozhlasu byl zmatek, za vchodovou mříží stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti a „civilisté“ před ní seděli na chodníku. Zdeněk Bouček a Petr Roubíček se k nim přidali. „Mládenci, seďte tady!“ vybízeli je opakovaně příslušníci VB, kteří chtěli, aby tam lidé svými těly bránili okupantům projít. Okupanti však začali střílet do vzduchu a rozbíjet lampy. Zdeněk Bouček si nasadil přilbu, aby si ochránil hlavu, avšak před Rozhlasem už nezůstal dlouho. Příslušníci VB lidem brzy řekli, že už je konec, protože okupanti se do Rozhlasu dostali postranním vchodem. „O kousek dál začal hořet tank,“ vypráví pamětník. Před továrnou Tesla měl ještě potyčku s konstruktérem, kterému zabránil pověsit sovětskou vlajku, a pak s kolegy celý den jen seděli na dílně. „Povídalo se a nepracovalo.“ Stejně tak i další den. „Helejte, mládenci, měli byste zabrat. Měli byste začít dělat trošku!“ řekl jim mistr po třech dnech. A tím to celé nadlouho skončilo.

Na konci šedesátých let se Zdeněk Bouček oženil. Vychoval dvě dcery, a i když se později zase rozvedl, na obě dcery je pyšný a má s nimi pevný vztah.

Další velkou politickou změnu – události v roce 1989 – lidé v Tesle sice bedlivě sledovali, ženy z konstrukce, které poslouchaly rádio, chodily pravidelně informovat zaměstnance na dílně o sebemenším posunu situace, ale Zdeněk Bouček, třebaže tento společenský zvrat vnímal veskrze pozitivně, se už tentokráte necítil být jeho aktérem. Za skutečné aktéry považoval především studenty.

Zdeněk Bouček se po celý život snažil odvádět kvalitní řemeslo, v důchodu ještě pracoval v lese, nejprve sázel stromy a později svážel s dobrým kamarádem a jeho kobylkou dříví, a lidem z dalších generací by rád vzkázal, aby pro samou práci hlavou nezapomněli pracovat i rukama.

 

 

[1] https://encyklopedie.praha2.cz/stavba/2569-vivarium-havlickovy-sady