Alžběta Blahutová

„Měli jsme jít také na odsun. Náš tatínek byl vyučený nožíř a dělal myslivcům střenky a knoflíky z pravého paroží. Třikrát za námi přišel vysídlovací komisař, že se máme připravit, že do týdne také půjdeme do Německa. Blížilo se to datum a čekali jsme, že pro nás někdo přijede, protože na Růženci žádné auto nebylo. Lidi odtud nejprve převáželi do sběrného tábora v Mikulovicích. Najednou přišli, že si máme vybalit, že na odsun nepůjdeme. Lesy se za tatínka přimluvily a viděly, že jsme docela malé děti. Maminka měla těžké problémy s očima, což jsem později zdědila.“

„Vyšla jsem ze školy a nemohla jsem se jít nikam učit, protože mám jen čtyři roky obecné školy. Z páté třídy jsem udělala zkoušky. Jsem zapsaná v obecní kronice, protože jsem byla nejlepší žačka ve škole. A to když jsem nastoupila, tak jsem neuměla slovo česky. Jak se mi ve vyučování chtělo jít na záchod, tak jsem se musela přihlásit a ukázat na dveře jako hluchoněmá. Taky jsem si zažila šikanu, že jsem malej Hitler a kdesi cosi. Nikdy jsem si toho nevšímala a velice rychle jsem se s nimi sžila.“