Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Blahutová (* 1942)

• narozena 17. března 1940 v osadě Růženec (německy Rosenkranz)

• německá národnost

• sestra Pavla se provdala za padlého vojáka wehrmachtu

• bratr Richard a sestra Pavla z Polska odsunuti do Německa

• většina rodiny nezařazena do odsunu Němců

• poslední obyvatelé osady Růženec

• v roce 1949 odchod z Růžence

• v 50. letech minulého století osada Růženec srovnána se zemí

• v současnosti bydlí v Bílé Vodě

Už samotný Javornický výběžek patří k nejodlehlejším místům České republiky. V jeho nejsevernější části stojí u hranic s Polskem obec Bílá Voda. Z ní pak vede lesní cesta do sedla mezi Borůvkovou horou a vrcholem Javorník a po čtyřech kilometrech se najednou uprostřed lesa objeví hájenka. Jde o poslední pozůstatek bývalé osady Růženec (německy Rosenkranz). Ještě v roce 1945 tam přitom stálo osm domů a kaple sv. Antonína Paduánského. Po odsunu místních německých obyvatel byly mimo hájenku všechny domy srovnány se zemí. Jednou z posledních pamětnic zašlých časů Růžence je rodačka z osady Alžběta Blahutová.

U staré kupecké cesty

Alžbětu Fischerovou, později Blahutovou, přivedla na svět 17. března 1940 sousedka z Růžence a porodní bába Berta Schwabová. Ani jeden z Alžbětiných rodičů se nenarodil v této osadě. Otec Emanuel Fischer se do Růžence přiženil z Uhelné (německy Sörgsdorf) po smrti první manželky. S druhou ženou pak žili v nejvýše položeném domě číslo popisné 9 na Růženci. Jenže i jeho druhá manželka Karolína zemřela a zůstal tak sám s dcerou Pavlou. Zanedlouho se ale otec znovu oženil s rodačkou z Nýznerova (německy Niesnersberg) – s o devatenáct let mladší Marií Mülerovou, s níž měl později syna a tři dcery, a nejmladší z nich je právě Alžběta Blahutová.

Rodná osada pamětnice vznikla někdy na počátku 18. století. U bývalé kupecké stezky tehdy stával formanský hostinec U Růžového věnce (Rosenkranz) a kolem něj pak vyrostlo devět usedlostí. Když Marie Terezie po roce 1742 ve válce s Pruskem přišla o Slezsko, vznikla hned za Růžencem nová hranice a osada se stala jednou z nejodlehlejších v rakouském Slezsku. Hranice prý dokonce procházela uprostřed místní kapličky sv. Antonína Paduánského.

Ani v době narození pamětnice nemělo přes třicet místních obyvatel jednoduchý život. Tehdy již Růženec nebyl pohraniční osadou. Po mnichovské dohodě ho totiž s bezmála celým pohraničím zabralo nacistické Německo. Osada ale pořád stála v nadmořské výšce kolem šesti set metrů a v zimních měsících byli lidé často kvůli množství sněhu prakticky odříznuti od světa. Domy neměly přívod elektřiny a vodu si lidé nosili ze studánek. Většina místních obdělávala jen malá políčka s malou výnosností, a tak muži často jako zedníci nebo dělníci docházeli za prací do nedalekého městečka Riechenstein (dnes Złoty Stok). Fischerovi vlastnili šest hektarů polností a luk a tři hektary lesa. K tomu měli dvě tažné krávy, jednu krávu na mléko, prasata a další hospodářskou zvěř. Otec si také jako jediný v osadě přivydělával řemeslem. Jako nožíř na Růženci vyráběl střenky, myslivecké knoflíky z paroží a brousil nože a nůžky, které pak děti roznášely po okolí.

Rodina žila velmi skromně, ale v podstatě soběstačně. Doma si pekli vlastní chléb a hojně využívali plodů lesa. „Kakao se dělalo z černých bezinek, které se uvařily v mléce. Na čaj jsme sbírali malinové a jahodové listí a pravidelně jsme chodili na borůvky, jahody a maliny,“ vypráví Alžběta Blahutová. Ta si i přes své tehdejší mládí dodnes pamatuje na poměry v osadě. Vzpomíná, že na Růženci kromě nich nežily žádné děti. Bydleli tam vesměs staří lidé, protože mladí odcházeli za prací do údolí. Vzpomíná také na místní hostinec Täuber pomalovaný karikaturami Rudolfa Mocheho, bývalého správce chaty na Borůvkové hoře. I za války prý do ní pravidelně přicházeli hosté z okolních obcí a pořádaly se v ní různé oslavy. Ke kapličce sv. Antonína Paduánského se zase pravidelně na svátek patrona kaple pořádaly 13. června poutě. „Chlapi seděli v hospodě a ženy a děti byly v kostele a musely se za ty chlapy modlit,“ s úsměvem dodává pamětnice.

Ztráta bratra a sestry

Válečné události se ovšem kromě akutního nedostatku určitých druhů zásob Růžence výrazně nedotkly. Alžběta Blahutová vzpomíná, že z osady na frontě padl jen syn Berty Schwabové. S blížícím se koncem války se až v osadě ozývaly zvuky z bombardování Landeku (Lądek-Zdrój). „Slyšeli jsme hukot letadel a pak přišly rány, že se nám třepaly tabulky v oknech.“ Později na Růženec přišlo několik sovětských vojáků a tři z nich se nakrátko ubytovali ve stodole Fischerů. „Neublížili nám, akorát otcovi sebrali všechno kuřivo,“ dodává pamětnice.

V té době ale v domě již nebyl bratr Richard ani nevlastní sestra Pavla. Pavla ještě za války odešla do služby na hospodářství v lázeňské obci Bad Langenau (dnes polské Długopole-Zdrój). Zamilovala se tam do mladíka Alfonse Jestla a čekala s ním dceru Moniku. Její nastávající však padl jako voják wehrmachtu. Přesto se těsně před koncem války konala svatba. Na ni jí potřebné doklady přinesl patnáctiletý bratr Richard. „Vdávala se v černých šatech u fotografie za padlého vojáka. Bylo jí smutno, a tak tam bratra asi tři týdny zdržela. Bohužel ale přišli Poláci a už nesměl zpátky. Pak tam ještě nějaký čas žili a potom je Poláci poslali na odsun do Německa,“ vypráví pamětnice. Rodina pak o Pavle, její dceři a Richardovi neměla několik let žádné zprávy. Ani pátrání přes Červený kříž nemělo úspěch. Nakonec se přece jen dozvěděli, že žijí v malé obci ve Vestfálsku ve Spolkové republice Německo.

Až dvacet let po válce se Richard setkal se svojí rodinou, když po několikaměsíčním vyřizování dostal povolení navštívit Československo. „Bratr se nejprve musel nahlásit na okresním oddělení VB v Šumperku. Tady v Bílé Vodě byla pomocná stráž Veřejné bezpečnosti a ti nás chodili doslova poslouchat pod okno,“ vzpomíná Alžběta Blahutová, která za bratrem do tehdy nepřátelské Spolkové republiky Německo poprvé přijela až v roce 1980. „To si nedovedete představit, co to bylo za ceremoniál. Musela jsem si obstarat trestní rejstřík, vízum a množství různých povolení a doporučení.“

Odsunuli Němce a pak osadu srovnali se zemí

V javornickém kraji žilo před válkou v naprosté většině německé obyvatelstvo. Skoro všichni museli v roce 1946 nastoupit na odsun do Německa. Z Růžence mimo Berty Schwabové, jejího postiženého syna Josefa a rodiny Fischerovy tehdy všichni obyvatelé museli odejít. „Měli jsme jít také naf odsun. Třikrát za námi přišel vysídlovací komisař, že se máme připravit, že do týdne také půjdeme do Německa. Blížilo se to datum a čekali jsme, že pro nás někdo přijede, protože na Růženci žádné auto nebylo. Najednou přišli, že si máme vybalit, že na odsun nepůjdeme. Náš tatínek dělal myslivcům střenky a knoflíky z pravého paroží. Lesy se za tatínka přimluvily a viděly, že jsme docela malé děti,“ vzpomíná Alžběta Blahutová, která tak zažila odchod sousedů ze svých domovů. Všichni se před odjezdem přišli rozloučit. „Max Neugebauer nám donesl krásného černého vlčáka Lorda a řekl psovi: ‚Lorde, toto je tvůj nový pán, tak buď hodný a chovej se k němu slušně.‘ Psa objímal, a to si dodnes pamatuji, jak tomu psovi kapaly přes tlamu slzy až na zem. Nakonec si zvykl a měli jsme ho dlouho,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že k jejich domu se také stáhly všechny kočky z osady.

V zcela pustém Růženci tak zůstali jen Fischerovi, Schwabovi a do hájenky se nastěhoval nový český revírník. Už tak těžký život se pro rodinu ještě zhoršil. Zabavili jim všechen dobytek, stroje v otcově dílně a ještě se museli potýkat s nájezdy zlodějů. „Co sluníčko ukázalo, tak měsíček vzal,“ dodává pamětnice. V roce 1948 přišli o poslední sousedy, když Bertu Schwabovou se synem odvezli na zemědělské práce na Jihlavsko. Berta Schwabová tam zemřela a její syn se vrátil až po letech a dožil v Javorníku.

Růženec se po válce také opět stal pohraniční osadou a otce za nechtěné překročení hranic během sběru borůvek zatkla polská pohraniční stráž a hrozil mu odvoz do Varšavy, kde se měl zapojit do budování rozbombardovaného města. Nakonec se ale prý ocitl před soudem v Javorníku. „Maminka podplatila soudce máslem a poprosila ho, aby tátu propustili,“ vzpomíná pamětnice, jak se její otec po čtrnácti dnech vrátil domů.

Otcovi se kvůli degenerativní vadě srdce postupně zhoršovalo zdraví, až zůstal připoután na lůžko. Ani maminka trpící silnou vadou zraku na tom nebyla nejlépe, ale aby rodinu uživila, chodila pomáhat českým sedlákům do Bílé Vody. Sestry pamětnice Hedvika a Hildegarda ve velmi mladém věku nastoupily do práce jako lesní dělnice.

Nakonec se v srpnu 1949 z Růžence na hájovnu v dnešní oboře Jedlovec odstěhovali i Fischerovi. „Na druhý den už nám na domě strhli střechu,“ dodává Alžběta Blahutová. Poničené domy částečně rozebrané na stavební materiál v následujících letech srovnali vojáci se zemí buldozery. Dnes se již jen se značným úsilím dají rozeznat základy domů rodin Fischerových, Neugebauerů, Herzigů, Schwabů, Sauerů nebo hostince Täuber a místní finanční (celní) stanice. Na popud MNV v Bílé Vodě zbourali i kapli sv. Antonína Paduánského, protože místní komunisté nechtěli, aby se v ní dál konaly tradiční poutě. „Řádové sestry tehdy zachránily sochu svatého Antonína a křížovou cestu,“ vzpomíná pamětnice, jak řádové sestry násilně internované komunistickým režimem do Bílé Vody zachránily interiér kapličky.

Táta se syna nedočkal

Přestěhování do hájenky však rodině život příliš nezlepšilo. Opět žili v odlehlé samotě a k domu neměli připojenou elektřinu a pro vodu si zase chodili do studánky. Krátce po příchodu v září 1949 Alžběta ve svých devíti letech konečně nastoupila do první třídy v Bílé Vodě. „Neuměla jsem slovo česky. Jak se mi ve vyučování chtělo jít na záchod, tak jsem se musela přihlásit a ukázat na dveře jako hluchoněmá. Taky jsem si zažila šikanu, že jsem malej Hitler a kdesi cosi. Nikdy jsem si toho nevšímala a velice rychle jsem se s nimi sžila.“

Rok po příchodu do hájenky otec zemřel. „Tatínek měl jediné přání. Chtěl ještě vidět svého jediného syna. Strašně ho to vzalo,“ vzpomíná pamětnice, jak otec těžce nesl ztrátu Richarda.

Alžběta se velmi rychle naučila česky a nakonec ve škole vynikala. „Jsem zapsaná v obecní kronice jako nejlepší žačka ve škole,“ vypráví Alžběta Blahutová, která ale pro svůj vysoký věk nakonec absolvovala jen pět tříd a ve čtrnácti letech nastoupila jako dělnice v lese a později přešla do místního státního statku. Z hájenky se rodina přestěhovala do Bílé Vody až v druhé polovině 50. let. V roce 1957 se pamětnice provdala za Vladimíra Blahutu, jehož rodina do Bílé Vody přišla po válce z Ostravska.

Alžběta Blahutová dnes stále žije v Bílé Vodě. Spolu s bratrem Richardem a sestrou Hedvikou jsou posledními rodáky z osady Růženec, která sice zanikla, ale v jejich vzpomínkách zůstává stále plná života.