"Začal jsem pomáhat v projektu na ochranu tropických pralesů. S Petrem Jelínkem jsme vysvětlovali lidem, že se na tom podílíme svým způsobem také, když kupujeme výrobky firem, které těží tropické pralesy. Měli jsme petici za záchranu tropických pralesů, a když jsme sebrali asi 30 tisíc podpisů pod petici a poslali to někam do Brazílie, tak nám došlo, že ty věci tam vlastně nemůžeme ovlivnit. Že mají trochu pravdu lidé z těch zemí třetího světa, kteří říkají, že bychom si měli zamést před vlastním prahem. Svoje pralesy jsme si dávno zničili, a jim vykládáme, aby si zachránili ty jejich. Shodou okolností se tehdy začal schvalovat lesní zákon, a tak jsme si řekli, že se budeme zabývat ochranou našich lesů. Tak vznikl v Hnutí DUHA program Lesy, který měl od začátku dvě větve. V jedné jsme se snažili změnit způsoby lesního hospodaření tak, aby se v lesích hospodařilo šetrně, bez holosečí, s pestrou druhovou skladbou. Aby se chránila i biodiverzita v lesích. Ve druhé větvi programu jsme se snažili chránit místa, kde se dochovala ještě divoká příroda. Z toho se rekrutovala precedentní kampaň ochrany Národního parku Šumava před těžbou."
"Toho 16. listopadu, to si pamatuji velmi dobře. Přišel jsem do školy a tam stál roztřesený vrátný a řekl, že mám jít do kanceláře vedoucího kolejí. Ptal jsme se proč, on že se nemám ptát a jít s ním, že mě tam dovede. Přišli jsme tam, stál tam takový ulízaný chlap v kvádru a vytáhl legitimaci Státní bezpečnosti. Ukázal mi v průhledné fólii leták, který zval na demonstraci do Prahy 17. listopadu. Ptal se, jestli o tom něco vím. Věděl jsem, protože jsem ten leták na kolejích pověsil. Řekl jsem mu ale, že o tom nic nevím. Vytýkal mi, že to bylo pověšeno ve vitríně kolejního rozhlasu a že tam mám přístup. Oponoval jsem, že se tam mohl dostat někdo jiný. Prostě jsem to zapřel. Podal mi to v průhledných deskách, abych se na to podíval. Vzal jsem to do ruky a v tu chvíli mi došlo, že mě mají. Proč by mi to dávali v průhledných deskách. Jen si srovnají otisky na letáku a na fólii. Ptal jsem se, co je na tom špatného, když se k té demonstraci podepsal jako spoluorganizátor i SSM. On na to, že si mám dávat pozor a nemám věřit všemu, co se takto říká nebo píše. Byl to takovej opravdu slizkej člověk. Pak odešel pryč."
"Když se na to zpětně dívám, tak si říkám, že to nejsou náhody, že věci se dějí tak, jak se mají dít. Nebyla náhoda, že jsem zaspal, a když jsem z Prahy odjel, dostal jsem se na jednání brněnského stávkového výboru zrovna v ten okamžik, když už se rozhodli opustit stávku. Znamenalo by to předčasný rozpad studentské stávky. Já jsem nějakým způsobem, už ani nevím jak, dokázal přesvědčit těch devět lidí, aby to rozhodnutí vzali zpátky a pokračovalo se ve stávce. Beru to jako jednu z nejzásadnějších věcí, které jsem v životě udělal. Kromě toho, že mám tři vynikající děti, tak tohle a pak také blokáda v Trojmezenském pralese, kde se podařilo zabránit vykácení nejdokonalejšího smrkového pralesa v republice. To jsou asi dva momenty, které jsem v životě udělal, a za které si říkám, že kdybych nic jiného neudělal, tak tohle mělo smysl."
"Hledal jsem ho a přestal jsem myslet na všechno, co se stalo. Chtěl jsem jen najít bráchu. Když jsem se pak vracel na Národní třídu, byla pokryta vrstvou věcí - kabelek, bot, oblečení. Mezi tím chodilo pár lidí a viděl jsme tajný, jak ty lidi sbírají. Tak jsem odtud zase odešel. Viděl jsem na zemi knížku Veterinární mikrobiologie. Učebnici třetího ročníku od nás ze školy. Tak jsem ji sebral. Bráchu jsem našel až doma. Dostal se na jinou část toho davu a viděl mezírku mezi štíty policajtů, tak se rozeběhl a prorazil je. Proběhl a spadl tam k nějakému psovi, který se na něj chtěl vrhnout, ale brácha se zvedl. Nějaký policajt se po něm ohnal a dal mu obuškem. Ale povedlo se mu utéct." c
"Ze začátku to byla obrovská euforie, nádherná atmosféra mezi lidmi. Mávali nám herci z Národního divadla, když jsme šli kolem. Pak nás uzavřeli na Národní třídě. Stlačili nás. Jak nás začali stlačovat, tak tam byly různé proudy lidí a my se s bratrem postupně nějak oddělili. Ztratil jsem s ním úplně kontakt. Pak ten tlak namačkaných lidí na sebe byl obrovský. Byli jsme tak namačkaní na sebe, že se chvílemi ani nešlo nadechnout. Kdyby tam někdo upadl, ostatní ho ušlapou. Začala propukat panika a já měl obrovský strach, že vznikne nějaká hysterie, že se tam lidi umlátí, ušlapou. Snažil jsme se uklidňovat lidi kolem. Těžko si představuji, že se tam tehdy nikomu nic nestalo. Nevím, jestli tomu věřit. Ten příběh s tím mrtvým studentem, to byla natolik reálná věc, že dodnes mám pochybnosti, jestli se to stalo, nebo nestalo. Je těžké uvěřit, že tam všichni přežili. Zvláště v té situaci, kdy nás namáčkli tak na sebe, že tam mohl dav někoho ušlapat. Potom nás proháněli uličkou v Mikulandské ulici, kde lidi mlátili. Já si tehdy vzpomněl na poučku o tom, že když se díváte zvířeti do očí, vnímá to jako agresi. Takže když jsem procházel tou uličkou, nedíval jsme se na ty policajty. Prošel jsem a ani mi nedali ránu. Mlátili toho přede mnou a toho za mnou. Jak jsem jim nedal oční kontakt, tak jsem je nevybídl. Vyšel jsem tedy beze šrámu. Vyplivlo nás to z Mikulandské uličky ven a já jsem začal hledat bráchu."
"Druhý den v neděli jsem jel do Brna. Když jsem odjížděl, volala mi kamarádka Hanka, bývalá spolužačka z gymnázia, že bude další den v Praze stávka. Že budou stávkovat. Prý abych udělal stávku v Brně. Já jsem se smál a říkal jsem, že v Brně nikdo stávkovat nebude. Byl velký rozdíl mezi náladou v Praze a absolutně nulovým povědomím v Brně. Ten rozdíl byl naprosto propastný. Říkal jsem, aby nepočítali s tím, že by v Brně mohla vzniknout nějaká stávka. Odjel jsem tedy do Brna a mezitím vyhlásila JAMU – Janáčkova akademie múzických umění v Brně, že budou stávkovat taky. Od začátku to bylo formulováno jako podpora pražským studentům. Na kolejích byly takové papírky, které vytiskli a roznesli na ostatní koleje s výzvou k připojení se ke stávce na podporu pražských studentů."
Dodnes se mi těžko věří, že demonstraci na Národní třídě všichni přežili
Jaromír Bláha se narodil 23. července 1970 v Českém Brodě, do svých šesti let žil s rodiči a mladším bratrem u tety v hájovně poblíž Stříbrné Skalice. Rodiče dojížděli do Prahy, kde pracovali jako chemici. V roce 1976 se přestěhovali na periferii Prahy do Modřan, kde Jaromír také začal chodit do školy. V osmdesátých letech vystudoval gymnázium Budějovická a poté nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně. V roce 1989 podepsal Několik vět, v listopadu přivezl do Brna a na koleji vyvěsil leták zvoucí na studentské shromáždění 17. listopadu v Praze. Demonstrace se sám zúčastnil a zažil nejtvrdší střety s policisty na Národní třídě. Po návratu do Brna pak podnítil studenty k protirežimnímu odporu na Vysoké škole veterinární a ve spolupráci s Prahou koordinoval průběh studentské stávky v Brně, zejména pak zabránil jejímu předčasnému ukončení. Po revoluci se jako dobrovolník zapojil do Hnutí DUHA, kde se věnoval ochraně přírody. V roce 1994 absolvoval veterinární školu. Pokračoval v práci pro Hnutí DUHA, spoluzaložil program na ochranu lesů v České republice, v němž působí dodnes. Žije s rodinou v Dobříši, kde působí v zastupitelstvu a v komisi pro životní prostředí. Jako veterinář pracuje jeden den v týdnu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!