Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaromír Bláha (* 1970)

• narozen 23. července 1970 v Českém Brodě

• v roce 1976 se rodina přestěhovala do Prahy, kde začal chodit do školy

• v 80. letech vystudoval gymnázium a nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně

• v roce 1989 podepsal Několik vět

• na Národní třídě 17. listopadu 1989 zažil brutální policejní zásah

• koordinoval průběh studentské stávky v Brně a zabránil jejímu předčasnému ukončení

• po revoluci se zapojil do Hnutí DUHA, kde pracuje dodnes

• v roce 1994 absolvoval veterinární školu

• spoluzaložil program na ochranu lesů v České republice, v němž působí dodnes

• žije v Dobříši, zvolen do zastupitelstva, působí v komisi pro životní prostředí

Jaromír Bláha se narodil 23. července 1970 v Českém Brodě, do svých šesti let žil s rodiči a mladším bratrem u tety v hájovně poblíž Stříbrné Skalice. Rodiče dojížděli do Prahy, kde pracovali jako chemici.

Co měli rodiče proti pionýru

„V hájence jsme mohli bydlet díky tetě, která byla hajná, respektive fořt – to znamená, že měla na starosti celé polesí. Byla tehdy jedinou ženou v této funkci a nebyla ani ve straně. Občas proto mívala problémy, když nechtěla zaměstnancům započítávat schůze KSČ do pracovní doby,“ vypráví Jaromír.

V roce 1976 se z praktických důvodů rodina přestěhovala do Prahy, kde Jaromír nastoupil do první třídy. Jednou z věcí, které si přál, bylo chodit do pionýra, ale nechápal, proč jsou rodiče proti, když ostatní děti tam chodí. „Rodiče měli politicky jasno, nebyli v KSČ, byli ovlivněni i rodinnou historií. Například matka pocházela ze statku, který jim komunisti sebrali, nesměla studovat školu, kterou chtěla, a podobně. Pionýrskou organizaci považovali za politickou masírku dětí, ale to nám dětem pochopitelně nemohli naplno říct. Byli jsme na to ještě malí,“ vzpomíná Jaromír, který si nakonec vymohl členství v pionýru ve čtvrté třídě a až časem začal chápat pokrytectví těchto dětských a mládežnických organizací.

První ochranářský počin

Bydleli na periferii města, v Modřanech, což byl tehdy ještě takřka venkov obklopený poli a lesy. Jaromír trávil volný čas v přírodě se svým nejlepším kamarádem Tomášem Stříbrným. „Měl podobné zájmy jako já. Chodili jsme pozorovat zvířata, čolky, žáby. V Modřanech byla pískovna, ve které hnízdily břehule říční, což byl vzácný chráněný pták. Dělá si nory do pískových stěn. Tehdy jim to začala bagrovat těžební technika. Byli jsme z toho úplně zděšení. V tůních tam žily také kuňky žlutobřiché, které ty bagry hubily. S Tomášem jsme se tedy sebrali a běželi na místní národní výbor, kde měli zrovna nějakou schůzi pánové v sacích a kravatách. Tekl z nich pot, protože bylo hrozné vedro. My jim říkali, jak je to hrozné, že tam bourají hnízda a oni pokyvovali hlavami, a když jsme vyšli ven, slyšeli jsme, jak se strašně smějí a bylo nám to ještě víc líto,“ vypráví Jaromír. Kluci se však nevzdali a napsali dopis do tehdejšího časopisu Nika, který se věnoval ochraně přírody a pohyboval se na pomezí legality. Jeho šéfredaktor Ivan Makásek se celé kauzy ujal. „Byl se podívat na to místo, byl také v cukrovaru a tam mu řekli, že bagrování zastavili z popudu národního výboru, protože si tam dva kluci byli stěžovat. Šéfredaktor nám přišel poděkovat a napsal o tom článek,“ vzpomíná Jaromír na svůj první aktivistický počin. Tehdy chodil teprve do třetí třídy.

Mlčení znamená souhlas

Jaromír navštěvoval gymnázium Budějovická, kde prý panovalo poměrně tvrdé komunistické vedení. Stále více vnímal velký rozpor mezi komunistickou propagandou a skutečnou realitou. „Režim nefungoval, všichni to viděli, nadávali. Docházelo mi, že když mlčíme, sami se na tom podílíme,“ říká Jaromír. Zároveň ale toužil studovat, chtěl se dostat na vysokou školu veterinární. Veřejně vystoupit se svými názory znamenalo ohrozit svá studia, a dokonce i existenci rodičů i mladšího bratra, který se hlásil na střední školu. „To prozírání přicházelo postupně. Například skrze folkové festivaly, písničkáře Hutku, Nohavicu, Dobeše,“ říká Jaromír.

Strach projevit se byl všudypřítomný

V roce 1988 se dostal na Vysokou školu veterinární do Brna. „V Brně se nedělaly žádné protirežimní akce jako v Praze. Působil jsem v kolejním rozhlase, kde jsme se pokoušeli překračovat hranice maximálně pouštěním písniček zakázaného Hutky a podobně. Nebo jsme například pozvali Jiřího Dědečka, který mluvil o tom, co se dělo v lednu na Václaváku,“ vypráví Jaromír. Sám také uvažoval o účasti na demonstraci k výročí upálení Jana Palacha, ale nakonec si to rozmyslel. „Sám před sebou jsem se vymluvil na nachlazení a pak se sám před sebou styděl,“ vzpomíná Jaromír.

V té době už byl jeho kamarád Tomáš Stříbrný v užším kontaktu s disentem a přinesl mu k podpisu Několik vět. „Z toho už jsem nechtěl vycouvat a podepsal jsem to. Sháněl jsem další podpisy, chtěl jsem dosbírat podpisový arch,“ vypráví Jaromír. Dříve než se tak stalo, přišly listopadové události.

Pozvánka na osudovou demonstraci 17. listopadu 1989

Jaromír studoval na Vysoké škole veterinární v Brně, kde bydlel na kolejích a do Prahy se vracel na víkendy. Už si nevzpomíná, jak se mu do ruky dostal leták vyzývající studenty a další občany k demonstraci, která se bude konat 17. listopadu v Praze. Vyvěsil ho na kolejích ve vitríně.

„Ve čtvrtek 16. listopadu jsem přišel do školy a tam stál roztřesený vrátný a řekl mi, že mám jít do kanceláře vedoucího kolejí. Přišli jsme tam, stál tam takový ulízaný chlap v kvádru a vytáhl legitimaci Státní bezpečnosti. Ukázal mi v průhledné fólii leták, který zval na demonstraci do Prahy 17. listopadu. Ptal se, jestli o tom něco vím. Věděl jsem, protože ten leták jsem do vitríny dal já. Řekl jsem mu ale, že o tom nic nevím. Vytýkal mi, že to bylo pověšeno ve vitríně kolejního rozhlasu a že tam mám přístup. Oponoval jsem, že se tam mohl dostat někdo jiný. Prostě jsem to zapřel. Podal mi leták v průhledných deskách, abych se na něj podíval. Vzal jsem to do ruky a v tu chvíli mi došlo, že mě mají. Jen si srovnají otisky na letáku a na fólii. Ptal jsem se, co je na tom špatného, když se k té demonstraci podepsal jako spoluorganizátor i SSM. On na to, že si mám dávat pozor a nemám věřit všemu, co se říká nebo píše. Byl to takovej opravdu slizkej člověk. Pak odešel pryč, ale mně bylo do skoku. Do Prahy na demonstraci jsem samozřejmě jel,“ vzpomíná Jaromír.

Těžko uvěřit, že demonstraci všichni přežili

Na demonstraci 17. listopadu 1989 šel s bratrem. Připojili se někde na nábřeží a pak je masa lidí odnesla na Národní třídu. „Ze začátku to byla obrovská euforie, nádherná atmosféra mezi lidmi. Mávali nám herci z Národního divadla, když jsme šli kolem. Pak nás ale policejní kordon uzavřel a stlačil. Proud lidí odnesl bratra pryč. Ztratil jsem s ním úplně kontakt. Tlak namačkaných lidí byl obrovský. Chvílemi se nešlo ani nadechnout. Začala propukat panika a já měl obrovský strach, že vznikne nějaká hysterie, že se tam lidi umlátí, ušlapou. Snažil jsem se uklidňovat lidi kolem. Je těžké uvěřit, že tam všichni přežili. Potom nás proháněli uličkou v Mikulandské ulici, kde každého kdo prošel, mlátili obušky. Já si tehdy vzpomněl na poučku o tom, že když se díváte zvířeti do očí, vnímá to jako agresi. Takže když jsem procházel tou uličkou, nedíval jsem se na ty policajty a prošel jsem bez rány. Mlátili toho přede mnou a toho za mnou. Vyplivlo nás to z Mikulandské uličky ven a já jsem začal hledat bráchu,“ líčí pamětník, co se tehdy dělo.

Při hledání bratra se vrátil na Národní třídu, která byla pokryta vrstvou věcí: kabelek, bot, oblečení. „Mezi tím chodilo pár lidí a viděl jsem tajný, jak ty lidi sbírají. Tak jsem odtud zase odešel,“ vzpomíná. S bratrem se nakonec shledal až doma. V jednu chvíli uviděl mezi štíty policejního kordonu mezeru, rozeběhl a prorazil je. „Proběhl a spadl tam k nějakému psovi, který se na něj chtěl vrhnout, ale brácha se zvedl. Nějaký policajt se po něm ohnal a dal mu obuškem. Ale povedlo se mu utéct,“ vypráví Jaromír.

Brněnští studenti mě mile překvapili

V neděli 19. listopadu se vrátil do Brna, bývalá spolužačka z gymnázia mu volala, že pražští studenti budou stávkovat a aby tedy zorganizoval stávku v Brně. „Já jsem se smál, že v Brně nikdo stávkovat nebude. Byl totiž propastný rozdíl mezi náladou v Praze a absolutně nulovým povědomím v Brně,“ vzpomíná Jaromír. Zažil však příjemné překvapení. Po návratu na kolej vyprávěl studentům, co se stalo v Praze a dověděl se od nich, že mezitím vyhlásila Janáčkova akademie múzických umění v Brně stávku na podporu pražských studentů a vyzývali ostatní školy, aby se přidaly. „Ptal jsem, se, jestli do toho tedy půjdeme a všichni mlčeli. Třetina lidí odešla a s těmi ostatními jsme začali organizovat na veterině stávku. Rozdělili jsme si úkoly, někdo šel kopírovat letáky a jiní je distribuovali po studentských kolejích. Výzva spočívala v tom, že se připojujeme ke stávce pražských škol a kdo se chce připojit, že se sejdeme ráno v sedm „u koně.“ Na veterinární škole jsme totiž měli kopii toho koně, co je na Václavském náměstí. Hodně lidí se omlouvalo, že nepůjde, báli se postihu. Někteří profesoři nás měli hlídat, protože měli echo, že se něco bude dít. Byli ale lidi, kteří neváhali přijít, což mě překvapilo. Když jsem přijížděl do Brna, nečekal bych, že se najde dost lidí, kteří by do té stávky šli. Sešla se nás asi pětina školy,“ vypráví Jaromír.

Pokračovat v Brně ve studentské stávce bylo nutné

Postupně se začali přidávat další studenti, někteří profesoři se připojili k diskusím. Studenti si Jaromíra zvolili za veterinu do Celostátního stávkového výboru studentů (každá vysoká škola tam měla jednoho zástupce) a asi třetí den po zahájení stávky vyslali Jaromíra do Prahy. V Praze už zůstal - domluvili se ve stávkovém výboru, že je potřeba mít aktuální informace o tom, co se v Praze děje (což se později ukázalo jako klíčové). Chodil jako pozorovatel na schůzky pražského stávkového výboru do Disku a volal informace do Brna na veterinu.

Po týdnu cítil extrémní únavu a také se jako spojka necítil dost užitečný. Vrátil se do Brna. Bylo to v okamžiku, kdy zatímco studenti z jiných mimopražských škol potřebovali pokračovat ve stávce, aby provedli reformy v jejich škole, tak brněnský stávkový výbor si odhlasoval, že stávku ukončí, protože od počátku byla stávka formulována jen jako solidární podpora pražských studentů, kteří požadovali důkladné prošetření policejního zásahu na Národní třídě.

„Už ani nevím jak, ale podařilo se mi těch devět lidí na té schůzi přesvědčit, aby stávku neukončovali. Kdyby přestaly stávkovat brněnské školy, následovaly by je další. Na tom celostátním stávkovém výboru říkali zástupci jiných vysokých škol, že je potřeba se stávkou vydržet, protože u nich není na školách situace taková, že kdyby se přestalo stávkovat, tak že by dotáhli ve školách reformy, které započali,“ vypráví Jaromír.

Stávky studenti využili také k reformám na školách

Na brněnské Vysoké škole veterinární Jaromír s dalšími studenty později i jakožto člen akademického senátu prosazoval, aby se výuka zastavila do konce roku. Chtěli reformu uvnitř školy. Učili se ze zastaralých skript a některá témata, například veterinu malých zvířat, na rozdíl od zahraničních škol na Západě takřka neprobírali. Chtěli profesory s dobrou angličtinou, aby se naučili jazyk a mohli se učit z anglických textů, dostali se k novým informacím z oboru, jezdili na zahraniční stáže. Chtěli nepovinné přednášky a odchod profesorů, kteří neumějí učit. Některé změny se jim po revoluci prosadit podařilo, jiné ne.

Svoje lesy jsme si zničili, ale jiné státy poučujeme

Jaromír absolvoval veterinu v roce 1994, ale již na studiích se věnoval problematice ochrany životního prostředí, která ho zajímala již před revolucí. Četl ekologické časopisy Poslední generace (později přejmenovaný jako Sedmá generace) a Nika. Od roku 1990 pracoval jako dobrovolník v Hnutí DUHA. Pomáhal tam v projektu na ochranu tropických pralesů. „S Petrem Jelínkem jsme vysvětlovali lidem, že se na jejich devastaci podílíme svým způsobem také, když kupujeme výrobky firem, které těží tropické pralesy,“ vypráví Jaromír. Šířili petici za záchranu tropických pralesů, a když sebrali kolem 30 tisíc podpisů, Jaromír si uvědomil, že to není to, co by měl dělat.

„Petici jsme poslali někam do Brazílie, ale pak nám došlo, že ty věci tam vlastně nemůžeme ovlivnit. Měli trochu pravdu lidé z těch zemí třetího světa, kteří říkali, že bychom si měli zamést před vlastním prahem. Svoje pralesy jsme si dávno zničili, a jim vykládáme, aby si zachránili ty jejich,“ vysvětluje Jaromír. Shodou okolností tehdy procházel schvalováním tzv. „lesní zákon“, a tak se Hnutí DUHA zaměřilo na ochranu našich lesů.

„Vznikl program Lesy, který měl od začátku dvě větve. V jedné jsme se snažili změnit způsoby lesního hospodaření tak, aby se v lesích hospodařilo šetrně, bez holosečí, s pestrou druhovou skladbou. Aby se chránila i biodiverzita v lesích. Ve druhé větvi programu jsme se snažili chránit místa, kde se dochovala ještě divoká příroda. Z toho se rekrutovala precedentní kampaň ochrany Národního parku Šumava před těžbou,“ říká Jaromír.

Kdybych nic jiného neudělal, tak tohle mělo smysl

Jaromír Bláha se po ukončení studií oženil a pro Hnutí DUHA začal pracovat na plný úvazek. Jeho doménou je ochrana lesů. Kolem roku 2000 se s rodinou přestěhovali do Dobříše, kde se v roce 2018 zapojil do komunální politiky. „Věnoval jsem se ochraně lesů v celé republice, ale dobříšské okolí a lesy jsem paradoxně moc neznal, ani jsem si nechtěl nabírat další aktivity. Když ale město Dobříš chystalo zásahy do okolní krajiny kvůli výstavbě, nedalo mi to a začal jsem se o ochranu tamní přírody zajímat. A nebyl jsem sám. Táhla to Jana Vlnasová, ta nakonec sestavila nezávislou kandidátku, kterou podpořilo dost lidí,“ říká Jaromír, který je nyní v zastupitelstvu města a v komisi pro životní prostředí. Jako veterinář nyní pracuje jeden den v týdnu.

„Když se na to zpětně dívám, kromě toho, že mám tři vynikající děti, přesvědčit brněnské studenty, aby pokračovali ve stávce a pak také blokáda v Trojmezenském pralese, kde se podařilo zabránit vykácení nejdokonalejšího smrkového pralesa v republice, považuji za dva zásadní momenty, které jsem v životě udělal a za které si říkám, že kdybych nic jiného neudělal, tak tohle mělo smysl,“ uzavírá své vyprávění Jaromír.