Milan Beran

„To byl jeden z nejtěžších okamžiků. Bylo to asi po třech letech, kdy jsem byl předvolán k výslechu na StB a tamní šéf, kapitán Mezera, mi nabídl spolupráci s podpisem, že když podepíšu, že půjdu brzo domů, jinak nejméně devět let, a že bych mohl jít na polovičku nebo na dvě třetiny, to nepřipadá v úvahu, o to se postarají. Věděl jsem, že to nemůžu, ale byl jsem podělanej až za ušima a věděl jsem, že to na mně nesmí poznat. Neměl jsem daleko k tomu, abych to podepsal, ani nemám nikomu za zlé, kdo za takové situace podepsal spolupráci.“

„Když mi estébák řekl: ‚Když vám nic nedokážeme, tři čtyři roky vazby a vy se srovnáte‘, tak jsem se smál. Měl pravdu. Je zajímavé, že tenhle estébák, když to končilo, tak se mi omluvil. Řekl mi, že si mě váží jako soupeře, že sice s náboženstvím nesouhlasí, ale že jako soupeř jsem se choval velice dobře a čestně. Bylo to nečekané. Zase tam byli jiní, kteří se chovali velice nepřátelsky a zabavili mi dopisy, které mi psala manželka, že si našla práci. Ty jsem dostal po půl roce, ty se někde ztratily. A snažili se ubližovat jiným způsobem. Takže i mezi těmi vyšetřovateli-estébáky byli lidé, kteří měli v uvozovkách trošku svědomí.“

„Jelikož jsem zajišťoval kontakt mezi skupinami, tak jsem měl malý diář, kde byla spousta adres a telefonních čísel, a věděl jsem, že to se jim nesmí dostat do ruky. Když nás zatkli, tak už jsme se k našim věcem nedostali, ale když nás převáželi, tak ty kufírky nám dali do rukou. Přestože jsme měli klepeta, tak jsem se pořídil dostat do svého kufírku, vyndat igelitové desky s diářem a diář se mi podařilo zkonzumovat. Oni o tom diáři věděli, protože se do našich věcí podívali, a když chtěli přímo důkazní materiál, otevřeli kufírek, tak tam uviděli igelitový desky, který mi nechutnaly, tak jsem je nechal.“