Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Beran (* 1950)

• narodil se 2. prosince 1950 ve Velkém Dřevíči u Hronova

• roku 1968 absolvoval střední průmyslovou školu

• oženil se v roce 1974

• na výzvu Josefa Blahníka se věnoval neoficiálnímu studiu teologie

• v roce 1978 přijal tajné kněžské svěcení

• spolupracoval s biskupem podzemní církve Fridolínem Zahradníkem

• opravoval kostely a rozvážel duchovni literaturu

• pořádal tajné letní tábory pro děti a mládež, tzv. Chaloupky

• roku 1983 zatčen pod záminkou rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví

• čtyři roky držen ve vazbě v Hradci Králové a v Ruzyni

• v roce 1987 propuštěn bez rozsudku

• plné rehabilitace se domohl až roku 2014

• po sametové revoluci založil s ostatními sdružení Emauzy

• podnikal ve stavebnictví

• dosud působí jako výpomocný duchovní

• v roce 2018 žil v Rychnově nad Kněžnou

Milana Berana, kněze podzemní církve, definuje jeho silná a zásadní víra v Boha. Narodil se 2. prosince 1950 ve Velkém Dřevíči u Hronova. Vyrůstal v neúplné rodině, protože otec je záhy opustil. Největší vliv na něj měla babička, která sice neměla žádné formální vzdělání, ale orientovala sebe i své blízké podle Písma. Vychovávala ho mimo jiné k pomoci lidem v nouzi. V padesátých letech se pro pamětníka morálními ikonami stali lidé vracející se s podlomeným zdravím z komunistického vězení.

Základní školu vychodil v Dřevíči a v Hronově, střední stavební průmyslovku vystudoval v Náchodě. Téhož roku, kdy pamětník nastupoval na střední školu, matka získala nové zaměstnání na pile, kde jako skladník pracoval Josef Blahník. Tento kněz s vězeňskou zkušeností zásadním způsobem Milana ovlivnil.

Pamětník studium střední školy ukončil v roce 1968. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy s kamarády rozvěšovali plakáty. Toho roku se také poznal se svou budoucí ženou Marií, kterou si o šest let později vzal.

Teologická studia a svěcení

Josef Blahník, který mezitím načas získal státní souhlas s výkonem duchovenské služby, vyzval Milana Berana v letech počínající normalizace k teologickému studiu. Pamětník souhlasil, ale zároveň žil tehdy běžným životem – absolvoval vojenskou službu a oženil se. Josef Blahník  navrhl pamětníkovi tajné svěcení, které se po poradě s manželkou rozhodl přijmout. Kdyby nesouhlasila, říká, že by se knězem nestal, protože manželka nesla polovinu kněžské zodpovědnosti a služby. Také oba museli akceptovat hrozbu vězení, které mohlo kdykoli přijít.

Ilegální kněžské svěcení Milana Berana proběhlo večer 20. května 1978 podle římského pontifikátu s tím, že bude sloužit pro západní i východní ritus. Samotný obřad se konal v kostelíku ve Vyskytné u Jihlavy, světitelem se stal biskup Josef Blahník. O týden dříve na stejném místě proběhlo svěcení jáhenské. Pamětník splnil všechny potřebné předpoklady, složil různé teologické i jazykové zkoušky, například ze staroslověnštiny. Zkoušeli jej profesoři vyloučení v padesátých letech z teologických fakult a sloužící jako kněží v různých vesničkách. Obřad východního ritu pamětník již zapomněl, protože jej vlastně nikdy nevedl. Složil zkoušku z jeho znalosti před svěcením a poté po roce 1989, kdy měl oficiálně prokázat své znalosti a schopnost být knězem. Přesto je mu tento obřad velmi blízký, pamětník soudí, že východní církev se naučila hledět víc do hloubky Písma, náš pragmatický západní způsob myšlení nás zavádí spíše k poučkám. „Jsem rád, že Písmo napsali orientálci, že Ježíš byl orientálec, protože orientálec se snaží zachytit myšlenku na úkor slov. Například když si vezmete báseň na klínopisných tabulkách starých několik tisíc let, tam tu myšlenku najdete. V učebnicích za dvacet let nenajdete nic, protože je už každému pro smích.“

První pamětníkova mše, tedy primice, se odehrála na Blahníkově chatě v Náchodě. Jejími svědky se stala kromě Josefa Blahníka také jeho hospodyně a pamětníkova manželka se syny. Od té doby působil jako pomocný duchovní.

Spolupráce s Fridolínem Zahradníkem

Krátce po vysvěcení pamětník pracoval jako stavbyvedoucí u tehdejšího národního podniku Silnice, podílel se na stavbě mostů. Nepohodl se však s tamějším ředitelem. Nejprve se spolu dohodli, že bude rok pracovat jako stavbyvedoucí u finišérů (pokládka asfaltových a jiných povrchů). Milan Beran si na tuto práci nestěžoval, získal zde výuční list a řidičský průkaz na autobus, nicméně po roce se chtěl vrátit ke stavění mostů. To je totiž pro stavaře mnohem prestižnější post. Jenže po roce ho ředitel velmi hrubým způsobem odmítl a pohádali se. Pamětník o sobě říká, že byl vždy duše vzpurná, rozhodl se tedy na místě odejít. Ještě toho dne, když odcházel z práce domů, napadlo ho poptat se na práci u stavebního podniku, kolem kterého zrovna šel. Ukázalo se, že práci mají, Milana dokonce znají a rádi ho přijmou.

Pracoval zde totiž Fridolín Zahradník, který prý pamětníka znal z kostela. Do roka se spolu domluvili, že jsou oba kněžími podzemní církve, a navázali spolupráci. Opravovali střechy na kostelech a rozváželi duchovní a další zakázanou literaturu po celé republice. Státní bezpečnosti (StB) trvalo sice dlouho, než je odhalila, ale nakonec se jí to podařilo. Jednou se stalo, že už na pamětníka příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) a StB čekali. Ve dvě hodiny ráno se ho snažil policista zastavit, ale pamětník „na to šlápl“ a začala honička jako v americkém filmu. Nejprve byly šance vyrovnané, neboť všichni měli stejný typ auta, žigulíka, nicméně Milan Beran byl lepší řidič, a tudíž upláchl. „Musím se přiznat, že mi dělalo dobře, že jsem jim ujel.“

Milan Beran se zároveň podílel na organizování letních pobytů křesťanských dětí, kterým se říkalo Chaloupky. Matky prý v podstatě nevěděly, komu děti svěřují, měly důvěru v duchovní. Když děti chtěly dát zprávu domů, napsaly lístek a organizátoři ho někde v jiné obci či městě hodili do schránky. Turnusy byly rozvržené na celé prázdniny pro rodiče s nejmenšími dětmi, menší i větší děti. Chaloupky se též pojily s ilegálním studiem teologie. Milan Beran s ostatními zajišťoval distribuci literatury, rozvoz zkoušejících profesorů apod. Také se pořádaly výlety, což bylo poměrně náročné, protože u toho existovalo větší riziko prozrazení.

Místo svědectví o autonehodě vyšetřování

Jednoho dne Milan Beran, Václav Netuka a Fridolín Zahradník pracovali na střeše kostela v malé vesničce u Trnavy, když přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a všechny je zatkli. Udávaným důvodem byla svědecká účast při autonehodě na dálnici, při které prý další svědci viděli jejich auto. Při prvních výsleších zjistili, že skutečný důvod je jiný. Převezli je do Rychnova nad Kněžnou, kde již čekali estébáci, a tam začalo další kolo výslechů. Jelikož Milan Beran zajišťoval kontakt mezi několika křesťanskými skupinami, měl u sebe diář plný jmen, adres a telefonních čísel.

Věděl, že ten se rozhodně nesmí dostat do rukou estébáků. Zavazadla jim zabavili, ale po převozu si je měli sami odnést. Pamětník sice měl ruce spoutané, nicméně se mu podařilo dostat se do svého kufříku, vyndat diář a zkonzumovat ho. Estébáci si diáře už při první prohlídce zavazadel všimli. Když znovu kufřík otevřeli, našli tam jen igelitové desky. Nelibě to nesli a pamětník prý tehdy „dostal první nakládačku“. Ale jinak to s fyzickým násilím prý nebylo tak zlé, bili ho jen první dva dny výslechů.

Pamětníka drželi dlouhé čtyři roky ve vyšetřovací vazbě. Vyhrožovali mu, že udělají „něco“ s jeho rodinou a děti půjdou do dětského domova. Po půl roce se vyšetřování naoko zastavilo. Na celých osmnáct měsíců pamětníka dali do cely s romskými vězni, kteří prý celé dny a noci zpívali a bubnovali. Předpokládali, že ho to zlomí. Tři neděle ho nechali neoholeného a neumytého a poté mu povolili návštěvu manželky. „Byla odmalička boubelatá, ale když jsem ji viděl, tak vypadala jako reklama z pohřební služby, jak byla vychrtlá. A teď jsme ani jeden nemohli dát najevo, že nás to nějak zasáhlo.“ Manželku naštěstí na takto zinscenovaný průběh návštěvy dopředu připravil advokát, kterého prý našla v telefonním seznamu.

Manželka Marie zůstávala doma se třemi malými dětmi a neměla zaměstnání. Práci si musela najít a s hlídáním dětí jí pomohli prarodiče. Na půl úvazku pracovala ve školní jídelně, kde myla nádobí. Pak někdo přišel na to, že nesmí pracovat ve školství, protože je to vězňova žena. Ale naštěstí se jí zastal ředitel školy. Manželce pomáhali různí přátelé, někteří i anonymně, například o Vánocích našla na klice od dveří dárky.

Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví

Skupinu nakonec obvinili z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, mělo se jednat o materiál používaný při opravě kostelů. Důkazy, kterými se chtěli bránit, jim zabavila StB. Nikdy se prý už nenašly. Jeden dokument o koupi materiálu se naštěstí našel u Milanovy matky a právě na něm jejich obhájce postavil obhajobu. Dokázal, že žádný socialistický majetek nerozkrádali, ale že materiál na opravu kostelů kupovali. „Snažili se nás udělat na něco jiného než na nepovolené náboženské aktivity, protože to se už tolik nenosilo. Taky ten paragraf byl příliš malý, aby se jim to vyplatilo.“ V roce 1987 propustili Milana Berana a Václava Netuku bez rozsudku a beze slova vysvětlení.

Soudní řízení týkající se trestného činu rozkrádání se táhlo řadu let. Hradecký soud je vždy v prvním řízení odsoudil, tam to prý měli estébáci „obšancované“, jak líčí pamětník, zatímco v Praze už prý soudci jako by tušili blížící se změny. Takže v Praze jejich odvolání vrátili do Hradce Králové, kde to skončilo stejně, tedy odsouzením. Druhé odvolání do Prahy už bylo úspěšnější. Vězně převezli na Ruzyni a tam je jednoduše propustili.

Není rozsudek, není rehabilitace

Když se ale po sametové revoluci jednalo o rehabilitaci, stalo se právě toto propuštění kamenem úrazu. Nárok na rehabilitaci a následné odškodnění totiž měl jen ten, kdo byl pravomocně odsouzen, a zde žádný rozsudek neexistoval. Obvinění byli „jen“ ve vazbě, a tudíž podle zákona nebyli zbaveni občanských práv, o nic nepřišli, takže také nemohli uplatňovat žádné nároky. Václav Netuka a Fridolín Zahradník neměli dobu věznění započtenou ani v důchodovém výměru. Takže se rozhodli opět se bránit soudní cestou. Nicméně neměli peníze na právníky a u soudů dlouho nemohli najít zastání. Nakonec jim prý pomohl výtečný právník Lubomír Müller, kterého sehnali přes Konfederaci politických vězňů. Postupně se rozběhla rehabilitace a odškodnění. Beranovým kolegům zpětně doplatili důchod za 24 let, to byly statisícové částky. Zmíněný advokát a zároveň člen svědků Jehovových svůj nemalý honorář (jednalo se o podíl z vysouzené částky) věnoval na provoz domova pro seniory zřizovaný právě svědky Jehovovými. Konečné soudní rozhodnutí padlo až v roce 2014, kdy byli obvinění osvobozeni v plném rozsahu, nicméně nějaké odškodnění proběhlo již dříve.

Stačilo jen podepsat...

„Jeden estébák mi řekl, že i když mi nic nedokážou, tak tři čtyři roky ve vazbě mě zkrotí, tomu jsem se jen smál. Ale měl pravdu. Je zajímavé, že tento člověk se nakonec omluvil,“ vypráví pamětník o svých zkušenostech s komunistickou tajnou policií. Dotyčný estébák mu prý řekl, že s náboženstvím nesouhlasí, ale že si ho váží jako soupeře. Vypráví také, jak prošel těžkou zkouškou, když v době vazebního věznění dostal od kapitána Mezery nabídku ke spolupráci výměnou za své propuštění. Mohl jít hned domů, stačilo jen podepsat, jinak zůstane ve vězení dalších nejméně devět let. A žádné zkrácení doby výkonu trestu by nepřicházelo v úvahu, o to by se prý kapitán Mezera osobně postaral. „Věděl jsem, že to nemůžu, ale byl jsem podělanej až za ušima a věděl jsem, že to na mně nesmí poznat. Neměl jsem daleko k tomu, abych to podepsal, ani nemám nikomu za zlé, kdo za takovéhle situace podepsal spolupráci.“

Pamětník od té doby rozlišoval mezi těmi, kteří se nacházeli na seznamech agentů StB. Ukázal třeba na příklad kněze P. Františka Skřivánka (1937–2017) sloužícího v královéhradecké diecézi, který spolupráci podepsal. Znal se dokonce osobně s ministrem vnitra Jaromírem Obzinou. „Ve svém ‚revíru‘ dal kostely do pořádku, nedoslechl jsem se, že by někomu ublížil, a když na nás dělala StB zátah, tak jsme byli od něj dopředu varováni. Když mu bylo po revoluci nabídnuto místo v Hradci Králové na biskupství, tak to odmítl s odůvodněním, že seděl na dvou židlích a že by se to použilo proti církvi.“ Dalším zvláštním příkladem byl světitel pamětníka, který podpis ke spolupráci dostal příkazem od svého biskupa, toho času ve vězení. 

Normalizace jako lež zabalená do pravdy

Podle pamětníka představuje období normalizace vrchol morální devastace, probíhající už od roku 1938. Zdánlivě bylo všechno v pořádku – v televizi i v rádiu se všechno zdálo dokonalé. Ale vše bylo vykoupeno strachem ze špiclování, což mělo na lidi devastující vliv. Milan Beran zmiňuje poučku, kterou prý slyšel od jezuitů: „Nejnebezpečnější je lež zabalená do pravdy, a to byla vlastně ta normalizace.“

Po propuštění z vyšetřovací vazby v roce 1987 pamětník své aktivity utlumil, nechtěl znovu skončit ve vězení a věděl, že je sledován, stejně jako jeho žena Marie. Jako příklad ukázkového sledování uvedl příhodu s telefonem. Měli doma původně služební telefon, který byl převeden na Milana Berana jako soukromý. Bylo evidentní, že slouží k odposlechům, což se rozhodla Marie Beranová vyzkoušet. Zavolala svému bratrovi, aby přijel ve čtvrtek přesně v šest večer a přivezl všechno, co má! Ráno před domem stálo auto plné estébáků, odpoledne už tam byla tři auta a kolem domu chodila neustále spousta lidí. Když přijel bratr a také otec Marie Beranové, začali nosit z auta tašky plné brambor a mrkve. Estébáci stáli ve špalíru a oba muži jim ochotně ukazovali, co v taškách mají. Za dva dny přišel pracovník od spojařů a telefon vytrhl ze zdi.

Emauzy

Po revoluci se pamětník spolu s Fridolínem Zahradníkem a dalšími inspirovali v zahraničí a založili sdružení Emauzy pro lidi na okraji společnosti. Resocializace v rámci těchto zařízení probíhala úspěšně. Klienti museli pracovat a vytvořit společenství nahrazující rodinu. Bylo to ekumenické společenství, a kdo chtěl pomáhat, měl možnost. 

Pokud jde o problematický vztah oficiálních církevních struktur vůči podzemní církvi, pamětník uvádí: „Já se musím přiznat, že jsem celý život rád provokoval, že mě to nezlomilo. Mnoho spolubratrů to zlomilo. Někteří se ze strachu, aby se nedostali mimo církev, nechali přesvětit sub conditione a měli s tím obrovské psychické problémy.“ Milan Beran se opřel o stanovisko profesora Hanse Jorissena, který odborně teologicky zdůvodnil, že by to byl hřích proti Duchu svatému. Přesvěcení sub conditione biskupové zdůvodňovali tím, že tajný biskup Felix Davídek, od kterého se tajná svěcení valnou měrou odvíjela, byl psychicky nezpůsobilý toto činit, což ale řada svědectví zpochybňuje.   Pamětníka světil Josef Blahník, u jehož konsekrace byl nejen Davídek, ale i biskup Trochta, všeobecně uznávaná autorita. „Je zajímavé, že jsem to několikrát uváděl jak v církevních dokumentech, tak v několika rozhovorech, ale nikde se to neobjevilo, nikdo to nechce slyšet. Protože pak by mě museli uznat z jiného důvodu, a to prostě nejde. Všichni jsme strčeni do jednoho pytle a tak se s námi zachází.“ Mnoho kněží tenkrát odmítlo zveřejnění, protože si řekli, že za současné církve by nemohli dělat tu práci, kterou dělají. Fungovali například v nemocnicích jako zdravotní bratři, roznášeli eucharistii, zpovídali a tuhle činnost dělají dál. Dělají to ilegálně, bez požehnání biskupa, ale odvádějí dobrou práci.

Královéhradecký biskup Karel Otčenášek věděl, že pamětníkovo svěcení je v pořádku, a po smrti kněze v Bílém Újezdě ho stanovil zdejším výpomocným duchovním. Milan Beran měl na starost farnost v Bílém Újezdě a ve Skuhrově. Protože podnikal, neměl problém si všechny povinnosti rozvrhnout tak, aby všechno bylo zařízeno včas a v pořádku. Po roce se proti tomuto uspořádání postavil pozdější kardinál Miloslav Vlk a pamětníkovi činnost zakázal. Pak se ovšem do Hradce Králové dostal coby biskup Dominik Duka, který mu činnost opět povolil, jenže bez oficiální pozice duchovního a bez platu. Tohle uspořádání Milanu Beranovi vyhovovalo, protože mohl říkat to, co si myslel. Nemusel se ohlížet na to, jestli bude za nepohodlná slova nějak trestán. Když Duka odešel, opět nastaly problémy a pamětník měl znovu zákaz praxe. Ale kněží v královéhradecké diecézi zvali a zvou Milana Berana do svých farností, aby je zastoupil, bez ohledu na to, co přikazují oficiální oběžníky a co hlásají biskupové.

„Pokaždé, když jsem naštvaný na politiku, na naše představitele, jak se chovají, tak mě chytá vztek, ale přejde mě, když si vzpomenu, jak to vzali v Jugoslávii. Tam to vzali ostřeji, vypořádali se s tím hned. A jak to skončilo. Tak ten vztek mě pak rychle přejde. Kritizovat něco, to umí každý, ale udělat něco víc pro lepší svět může taky každý, ale stojí to úsilí a nemusí se u toho tolik žvanit, musí se něco dělat.“