Ing. Štěpán Benda

„Formálně to nebylo k rozeznání. Myslím, si, že tam bylo razítko. Já ho mám schovanej jeden ten svůj pas, jestli ho mám, nevim. Já mám dojem, že nebyl žádnej, akorát vyřizování… to muselo osobní oddělení vyřizovat potřebný vstupní víza a dostal člověk obálku, kde byly pasy a peníze a takový nějaký věci další, no a po příjezdu pas se odevzdal a leželo to v podniku a na ten jste nemohla… Ale voni poznali, že je to služební pas, muselo tam bejt nějaký razítko někde, služebna nebo něco tam muselo někde bejt, ale formálně ten pas vypadal stejně.“

„Myslim, že od toho roku šedesát osm žádal dvakrát o milost, bylo to projednávaný s tím, že to nebylo přijato. Tu poslední pak posílal nějak v roce osmdesát devět nebo tak nějak v tý době a bylo mu sděleno, že to tady musí podat někdo – tedy jako že občan českej to musí podat tu žádost za něj, o tu rehabilitaci, tak na to konto on napsal svoje curriculum vitae a já jsem požádal o rehabilitaci, ta proběhla s tím, že – a to je rozhodnutí soudu bylo takový, že bylo uznáno, že byl odsouzenej neprávem a tak dále, nicméně, že opustil republiku tajným způsobem, neoficielně, takže tím se dopustil přestupku, ovšem s tím, že už se zdržuje v zahraničí tak dlouho, že ten přestupek za tajnej přechod státní hranice je promlčenej.“

„Byl na té straně nekomunistické, jako člen vedení strany lidový v tý době, tak mu bylo řečeno, že taky na něj dojde, vyhrožovali mu někteří, taky měl samozřejmě známý, takže někdy v polovině února, v březnu, přišel za ním někdo, to si pamatuju, že nám to vyprávěl, přišel za ním ho upozornit, že se nad ním stahujou mračna, že by bylo vhodné, kdyby odešel. Takže ten příběh proběhl tak, že otec odešel s doktorem Bunžou a bratrem pana doktora Bunži, to byl spoluposlanec, tedy spolupracovník jeho z parlamentu, ti odešli ilegálně ve vagónu s nábytkem ze Stoda přes Folmavu do Německa a my jsme zůstali tři děti – mně bylo osm, tý starší sestře byly dva roky a nejmenší sestře byly dva měsíce. My jsme jeli vlakem, měli jsme údajně se dostat do Chebu a tam nám měl někdo pomoct nás převést. To bylo ovšem domluveno nějak divně, takže máma, když viděla ve vlaku za Plzní, že je někdo sleduje, tak ztratila rovnováhu, já tomu teda vůbec nedivim, a vystoupila s náma v Mariánskejch Lázních, kde měla bratra.“