Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Štěpán Benda (* 1940)

• narodil se 5. března 1940 ve Zlíně

• otec Dr. Ing. Štěpán Benda, poslanec a člen vedení Čs. strany lidové v roce 1948 opustil republiku

• matka Marie Terezie Bendová se vystěhovala za manželem do USA v roce 1966

• promoval na ČVUT v roce 1962 a nastoupil do Škody Plzeň

• v letech 1972 až 1982 pracoval v PVT Plzeň jako zástupce vedoucího oddělení

• v roce 1980 podepsal vázací akt StB

• od roku 1982 pracoval deset let jako vedoucí výpočetního střediska ve Stylu Plzeň

• po revoluci nastoupil do Škody Plzeň, závodu Kompresory

• v devadesátých letech vymáhal za Škodu Plzeň pohledávky v bývalém Sovětském svazu

• v roce 2025 žil střídavě v Praze a Plzni

Když bylo v polovině února 1948 pamětníkovi osm let, jeho otec, válečný hrdina a lidovecký poslanec, musel před komunistickým převratem narychlo opustit republiku. Všichni si mysleli, že to bude na pár let, otce však režim odsoudil k trestu smrti, a tak se se synem shledali až po dvaceti letech. Následná invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 je odloučila na dalších devět let. Aby mohl vycestovat, podepsal vázací akt.

Otec musel před komunisty emigrovat

Dne 5. března 1940 se otci pamětníka Dr. Ing. Štěpánu Bendovi a jeho ženě Marii narodil ve zlínské porodnici prvorozený syn Štěpán. Otec pamětníka pracoval před válkou jako správce na statku v Čejči u Velkých Pavlovic a stal se aktivním členem Agrární strany. Mladá rodina se brzy přestěhovala do Roudnice nad Labem, kde otec dostal místo na okresním úřadě.  Dr. Ing. Štěpán Benda  se už na Moravě zapojil do protifašistické odbojové skupiny Obrana národa, kterou vedli vysocí důstojníci zaniklé Československé armády a jejímž cílem bylo vyvolání povstání proti okupantům. Činnost skupiny však byla vyzrazena, pamětníkova otce v roce 1942  zatkli a v březnu 1943 v polské Vratislavi (tehdejším Breslau) odsoudili k šesti letům odnětí svobody a nuceným pracím v lomu.

Když se otec vrátil po válce domů, byl za svou odbojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem a Řádem za zásluhy. Agrární strana nebyla obnovena, vstoupil tedy do vedení Československé strany lidové, stal se členem užšího vedení a následně byl za lidovce nominován do Prozatímního Národního shromáždění, aby v roce 1946 získal mandát poslance. Od samého začátku byl otec pamětníka odpůrcem komunistické ideologie, a když se nad ním začala stahovat mračna, vedení strany mu doporučilo, aby raději opustil republiku. V polovině února 1948 ve vagónu s nábytkem přejel přes Folmavu do Bavorska. Tehdy si myslel, že v Německu zůstane maximálně dva roky, ale nakonec to trvalo skoro dvacet let, než se se svým synem znovu shledal.

Matka zůstala s třemi dětmi sama

Marie Bendová se třemi dětmi, osmiletým Štěpánem a dvěma sestřičkami, dvouletou a dvouměsíční, měla za manželem tajně vycestovat o měsíc později. Nasedli v Plzni do vlaku směr Cheb, matka však měla celou cestu pocit, že je někdo sleduje, a tak v Mariánských Lázních s dětmi raději vystoupila. Později se dozvěděla, že je skutečně někdo sledoval, ale byl to člověk, který jim měl pomoci přejít hranici do Německa. 

Po návratu domů jim příbuzní našli bydlení v Domažlicích, kde pamětník nastoupil do druhé třídy základní školy. Otce jako nepřítele lidu režim odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti. Aby rodina neměla problémy, nechala se Marie Bendová s manželem formálně rozvést, ale její láska trvala. Otec mezitím pobýval v utečeneckém táboře v Řezně. Dle slov pamětníka nechtěl využít výhod, které mohli mít někteří špičkoví politici v emigraci, odjel do Anglie, tam v továrně odléval kovové figurky a po nějaké době vycestoval do USA.

Mladý Štěpán se mezitím v Domažlicích stal členem školní dudácké kapely. Maminka pamětníka byla učitelka, ale protože musela živit rodinu, dodělala si zdravotnickou školu, a nakonec se stala tajemnicí na okresním výboru Červeného kříže. Od padesátých let si Marie Bendová s manželem dopisovali, korespondenci vždy kontrolovala Státní bezpečnost (StB).

Nechtěli ho pustit na školu

Pamětník pokračoval ve studiu. Soudruzi z Domažlic ho nechtěli doporučit na jedenáctiletku, ale díky přímluvě okresního tajemníka OV Červeného kříže u okresního tajemníka KSČ ho nakonec na školu přijali. „Já jsem za celý život nenarazil na nikoho, kdo by toho mého poskvrnění zneužil,“ říká Štěpán Benda. Po dokončení jedenáctiletého gymnázia chtěl pamětník studovat chemii, ale soudruzi byli opět proti. Naštěstí znovu zasáhl tentýž okresní tajemník a napsal mu doporučení na Strojní fakultu ČVUT v Praze. Od druhého ročníku studia se tam začal vyučovat nový obor – využití počítačů v podnikové praxi a Štěpán Benda už od čtvrtého ročníku docházel do plzeňské Škodovky, kam po dokončení studií nastoupil jako programátor do nově založeného výpočetního střediska. Po absolvování vojenské služby v roce 1962 úspěšně odpromoval v oboru ekonomika, organizace a plánování strojírenské a elektrochemické výroby a v témže roce se oženil s Jaroslavou Hanzlíčkovou. Odstěhovali se za její rodinou do Plas, kde žili až do roku 1965. Poté dostali od Škodovky družstevní byt v Plzni.

S otcem se setkal v Londýně

Mezitím našel pamětníkův otec v Americe uplatnění odpovídající jeho vzdělání. Když narychlo opouštěl republiku, neměl při sobě potřebné doklady. Naštěstí mu v USA umožnili znovu vystudovat, obhájil vysokoškolský diplom a stal se profesorem a vedoucím katedry fyziky na Hampton Institutu ve Virginii. Přišla doba chruščovovského tání, a tak matce pamětníka povolili v roce 1963 vycestovat do USA. Bývalí manželé se v Americe ihned znovu vzali. Marie Bendová se vrátila zpátky do Čech, počkala, až budou všechny děti plnoleté, a v roce 1966 požádala o trvalé vystěhování do Spojených Států. Znamenalo to ovšem, že se zřekne československého občanství a že jí z Československa nebude plynout důchod.

Pamětník zatím stále pracoval ve Škodovce. Ta se koncem šedesátých let rozhodla dovézt z Anglie velký sálový počítač. Jeho obsluha byla složitá a bylo nutné, aby prošla školením v Londýně. Štěpán Benda měl vycestovat s několika kolegy. Ihned jej napadlo, že je to šance sejít se s otcem, který byl připraven do Londýna přiletět z USA. Svěřil se se svým záměrem nadřízenému, ten to probral s politickým vedením závodu a cestu schválili. Tak se stalo, že se pamětník v roce 1967 s otcem po devatenácti letech setkal. Zatímco se jeho matka mohla do vlasti každý rok vracet, otcův rozsudek byl stále v platnosti, nesměl proto překročit československou hranici. Otec i syn se v průběhu let několikrát pokoušeli žádat o rehabilitaci, avšak neúspěšně.

Po návratu z Londýna všichni vstoupili do KSČ

Po návratu ze služební cesty přesvědčil předseda skupiny celý kolektiv výpočetního střediska, aby vstoupili do komunistické strany (KSČ), že budou mít volnější ruce a lépe prosadí své cíle. Po 21. srpnu se však poměry změnily, nové vedení došlo dle pamětníka k závěru, že šíří nemarxistické názory a v roce 1970 je z KSČ všechny vyloučili. Ve Škodovce setrval Štěpán Benda ještě rok, končil jako zástupce vedoucího oddělení operační analýzy a vlastní výpočetní středisko se z původních dvanácti zaměstnanců rozrostlo na téměř dvě stovky. 

Dalších deset let až do roku 1982 pracoval Štěpán Benda v PVT Plzeň jako zástupce vedoucího oddělení, které zodpovídalo za analýzu životní úrovně v západočeském kraji, poté udělal konkurz na vedoucího výpočetního střediska Výrobního družstva Styl, kde se mu podařilo během dalších sedmi let vybudovat druhé největší výpočetní středisko v rámci výrobních družstev. Mohl sice pracovně cestovat do zahraničí, ale měl jen služební pas. Ten musel vždy po návratu do Československa odevzdat na personální oddělení. 

Aby mohl vidět otce, podepsal spolupráci

Rodiče už na konci sedmdesátých let odešli do důchodu, a protože chtěli být blíž k dětem, přestěhovali se do Rakouska. Jenže otcův rozsudek stále trval, a jelikož Štěpán Benda neměl pas, aby jej mohl soukromě navštívit v Rakousku nebo NSR, protáhla se doba, po kterou otce neviděl, na devět let. Otec stárnul a pamětník se s ním toužil setkat. Na služebních cestách, kde byli hlídaní, už to nebylo možné. Kromě toho byl v minulosti Štěpán Benda vedený jako Nepřátelská osoba (svazek byl zničen[1]), režim mu tudíž odmítal vystavit soukromý cestovní pas. A tak se stalo, že v roce 1980 podepsal Štěpán Benda vázací akt a stal se agentem, protože mu StB pas slíbila. „To bylo v tom podniku výpočetní techniky a to ke mně přišel  známý z Plas a říkal, že sestry můžou a já nemůžu (vycestovat) - tak to můžeš tady podepsat a já to podepsal,“ vypráví pamětník. Krátce po podpisu cestovní doklad skutečně dostal a vzápětí navštívil otce v Rakousku. Z pamětníkova spisu vyplývá, že tajná policie předpokládala, že když byl vyloučen z řad KSČ, mohly by mu více důvěřovat neangažované osoby na pracovišti, které měly pro StB strategický význam. Příslušník tajné bezpečnosti docházel za pamětníkem na pracoviště, projednávaly se například cesty na veletrhy, ale „nic mimořádného, nějaké sledování někoho, to ani náhodou,“ popisuje schůzky pamětník. Dle vlastních slov nikomu neublížil a ze svazku vyplývá, že „předávané informace nevedly k realizaci trestného činu, ani se nepodílel na rozpracování žádné závažné akce“.  Jeho členství zaniklo v roce 1989, kdy v květnu navrhl ukončení spolupráce z důvodu věku a pracovního i mimopracovního vytížení.[2] „Já říkám, že nesmíme být jako oni, prostě se chovat jinak..., no někdy  musíte něco udělat...“, tvrdí Štěpán Benda.

Vymáhal pohledávky v bývalém Sovětského svazu.

Po revoluci po pamětníkovi znovu sáhla Škodovka. Stal se vedoucím nově vzniklého výpočetního střediska v závodě Škoda Dýšina a v roce 1993 ředitelem závodu Škoda Kompresory v Dýšině. Rodiče pamětníka se po roce 1989 vrátili natrvalo do Čech. Otce soud rehabilitoval, stát mu v roce 1992 navrátil vojenskou hodnost a povýšil jej na podplukovníka ve výslužbě[3]. Oba rodiče dožili v zařízení katolické Charity v Plzni. Otec zemřel v roce 2000, jeho žena jej přežila o dva roky. Štěpán Benda pracoval ještě do roku 1998. Závod v Dýšině se stal předmětem restituce, a tak se pamětník v rámci koncernu Škoda, a.s. přesunul a stal se vedoucím odboru Pohledávky a závazky na Finančním úseku Generálního ředitelství. Za úkol měl vymáhat dluhy za celý koncern ŠKODA a.s. Tak se stalo, že ho po zrušení RVHP narychlo vyslali do Moskvy řešit neuhrazené pohledávky Škodovky v bývalém Sovětském svazu. Mise byla úspěšná, v Moskvě dluh uznali, stát následně sloučil pohledávky více závodů, a protože neměli valuty, dostala republika letadlo. „Tím pak poprvé letěli naši olympionici z Nagana,“ končí své vyprávění pamětník.

V roce 1999 odešel Štěpán Benda do důchodu. Cestuje mezi Plzní a Prahou, kde po smrti milované ženy znovu potkal přítelkyni ze studentských let.  Žije spokojeně, aktivně se zajímá o výpočetní techniku, trápí ho jen, že se lidé nikdy nepoučí ze své minulosti…

 

[1] [2] [3] Viz Dodatečné materiály