RNDr. Eva Bartošová

„Na našem statku se ubytovali Němci v uniformách, byla tam volná půda a tak dále. Byl to velký objekt. Velel jim tam důstojník. Pamatuji si, že jeden den jsme seděli v kuchyni. Babička, já, kamarádka a kamarád, nebylo moc co dělat, tak jsme seděli a čekali. Vtom se otevřely dveře a přišel německý oficír, starší pán. Já si představuji, že měl monokl, ale to je nesmysl, to jsem viděla pak ve filmech. Přišel a řekl, jestli si smí udělat kávu na plotně. Babička samozřejmě souhlasila. Ale kamarád, který byl starší, asi tak osmnáctiletý, tak ten zamkl dveře. My jsme se tomu hihňali. Ale oficír přišel a začal tlouct do dveří a babičce došlo, že by mohlo být zle. Vím, že babička se třásla, kamarádka zalezla do jiného pokoje, já jsem se zájmem přihlížela. Kamarád uměl dokonale německy a pamatuji se, že se postavil, takhle srazil kufry. Důstojníkovi cukalo v obličeji a říkal: ,Co si to dovolujete, jsem říšský voják, víte, že byste mohli být na místě zastřeleni?´ A můj kamarád německy říkal: ,Berte to jako dětský žertík, omlouváme se vám.´ On si to kafe neuvařil a zmizel.“

„Ještě musím říct – je to věc, která je trochu zatemněná, protože to spunktovali moji rodiče. Neřekli mi to. Po válce jsem si říkala, jak je možné, že ten [Ota] Pavel, ten spisovatel, že ti kluci museli – když jim bylo čtrnáct – se sbalit a jít, a já ne? Věc byla ta, když končila čtvrtá měšťanka, tak přišla paní ředitelka – Pán Bůh jí to požehnej – a řekla mně: ,Evičko, ty bys musela být totálně nasazená, uděláme to tak, nikomu na světě to neříkej, budeš chodit do školy ve Slezské ulici, opakovat tu čtvrtou měšťanku.“

„Mám ještě jeden příběh z války. Můj z nejmilejších židovských strýčků, strýček Rudolf, nešel rovnou do koncentráku, ale byl nasazen jako otrok k Heydrichově vdově do Panenských Břežan. Bylo to vlastně určité privilegium. Byla to náhoda, že tam žil a pracoval. Pracoval tam až do konce války do roku 1945, kdy ho na poslední chvíli odsunuli a zavraždili. Ale dovolili mně a tatínkovi, nikoliv jeho židovské sestře, abychom ho navštívili a promluvili s ním. Tak jsme se s tatínkem vydali do Břežan. Přišli jsme na dvůr zámku a tam za chvíli přivedli mého milovaného strýčka v uniformě s takovým rozpačitým výrazem. Začal s námi mluvit. Vím, že se pochopitelně zdráhal říkat nějakou pravdu, tak my jsme s tatínkem vyprávěli, jak my se máme, kam chodíme na výlety, jaké mám známky ve škole. Strýček hodně dbal na moji výchovu, dával mi knížky. Za každou jedničku jsem od něho dostávala korunu, tím mě trochu kazil. Když jsem měla dobré vysvědčení, tak jsem dostala knížku a deset korun nebo tak. Odměňoval mě za to. Takže jsme mu vyprávěli. Vtom tam přišel velmi mladý důstojník. Nevím, jestli byl SS, pro mě to byl Němec v uniformě. Jakmile tam přišel, tak se usmál a vzal mě za bradu a říkal: ,To je hezká holčička.´ A ve mně se vzbouřila krev, kdybych měla nůž, tak bych ho zabila. To bylo poprvé, takový efekt. Hlavně proto, že ten strýček, jak stál, tak jsem viděla, že má takové pracovní boty a srazil kufry. Tak ho přece jenom musel znát.“