RNDr. Eva Bartošová

* 1930

  • „Otec byl odsouzen na dvanáct let a dostal se do Leopoldova. Do Leopoldova jsem ho šla navštívit se svým synem, kterému byly tehdy asi dva roky. Cestovali jsme vlakem přes noc. Když jsme přišli k Leopoldovu, to je pevnost, šedivá, ponurá, hrozná, tak tam jsem uviděla kvést jednu pampelišku. A to jsem se opravdu rozbrečela. Nejdřív jsme přišli na bránu, pak nás posadili k okénku za sklo do takového sálu většího. Za chvíli přišel tatínek. Vypadal hodně špatně, byl zarostlý a pochopitelně takový neupravený. Byla jsem na něj zvyklá, že byl upravený jako diplomat, takže už to mě zarazilo. Bylo vidět, že se trochu bojí, jaké otázky má klást, takže jsme mluvili hlavně o dítěti a o tom, jak pracujeme. Já měla toho malého kluka na klíně, on se nahnul k dědečkovi a dědeček ho chtěl pohladit. Dozorce zařval, že se to nesmí dělat: ,Nedotýkat se!´ Tak to je moje vzpomínka na Leopoldov.“

  • „Na našem statku se ubytovali Němci v uniformách, byla tam volná půda a tak dále. Byl to velký objekt. Velel jim tam důstojník. Pamatuji si, že jeden den jsme seděli v kuchyni. Babička, já, kamarádka a kamarád, nebylo moc co dělat, tak jsme seděli a čekali. Vtom se otevřely dveře a přišel německý oficír, starší pán. Já si představuji, že měl monokl, ale to je nesmysl, to jsem viděla pak ve filmech. Přišel a řekl, jestli si smí udělat kávu na plotně. Babička samozřejmě souhlasila. Ale kamarád, který byl starší, asi tak osmnáctiletý, tak ten zamkl dveře. My jsme se tomu hihňali. Ale oficír přišel a začal tlouct do dveří a babičce došlo, že by mohlo být zle. Vím, že babička se třásla, kamarádka zalezla do jiného pokoje, já jsem se zájmem přihlížela. Kamarád uměl dokonale německy a pamatuji se, že se postavil, takhle srazil kufry. Důstojníkovi cukalo v obličeji a říkal: ,Co si to dovolujete, jsem říšský voják, víte, že byste mohli být na místě zastřeleni?´ A můj kamarád německy říkal: ,Berte to jako dětský žertík, omlouváme se vám.´ On si to kafe neuvařil a zmizel.“

  • „Ještě musím říct – je to věc, která je trochu zatemněná, protože to spunktovali moji rodiče. Neřekli mi to. Po válce jsem si říkala, jak je možné, že ten [Ota] Pavel, ten spisovatel, že ti kluci museli – když jim bylo čtrnáct – se sbalit a jít, a já ne? Věc byla ta, když končila čtvrtá měšťanka, tak přišla paní ředitelka – Pán Bůh jí to požehnej – a řekla mně: ,Evičko, ty bys musela být totálně nasazená, uděláme to tak, nikomu na světě to neříkej, budeš chodit do školy ve Slezské ulici, opakovat tu čtvrtou měšťanku.“

  • „Mám ještě jeden příběh z války. Můj z nejmilejších židovských strýčků, strýček Rudolf, nešel rovnou do koncentráku, ale byl nasazen jako otrok k Heydrichově vdově do Panenských Břežan. Bylo to vlastně určité privilegium. Byla to náhoda, že tam žil a pracoval. Pracoval tam až do konce války do roku 1945, kdy ho na poslední chvíli odsunuli a zavraždili. Ale dovolili mně a tatínkovi, nikoliv jeho židovské sestře, abychom ho navštívili a promluvili s ním. Tak jsme se s tatínkem vydali do Břežan. Přišli jsme na dvůr zámku a tam za chvíli přivedli mého milovaného strýčka v uniformě s takovým rozpačitým výrazem. Začal s námi mluvit. Vím, že se pochopitelně zdráhal říkat nějakou pravdu, tak my jsme s tatínkem vyprávěli, jak my se máme, kam chodíme na výlety, jaké mám známky ve škole. Strýček hodně dbal na moji výchovu, dával mi knížky. Za každou jedničku jsem od něho dostávala korunu, tím mě trochu kazil. Když jsem měla dobré vysvědčení, tak jsem dostala knížku a deset korun nebo tak. Odměňoval mě za to. Takže jsme mu vyprávěli. Vtom tam přišel velmi mladý důstojník. Nevím, jestli byl SS, pro mě to byl Němec v uniformě. Jakmile tam přišel, tak se usmál a vzal mě za bradu a říkal: ,To je hezká holčička.´ A ve mně se vzbouřila krev, kdybych měla nůž, tak bych ho zabila. To bylo poprvé, takový efekt. Hlavně proto, že ten strýček, jak stál, tak jsem viděla, že má takové pracovní boty a srazil kufry. Tak ho přece jenom musel znát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Třeboň, 31.01.2023

    (audio)
    délka: 02:06:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 15.03.2023

    (audio)
    délka: 18:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Taky jsem měla putovat někam pracovat nebo do tábora

Eva Bartošová, 1957/58
Eva Bartošová, 1957/58
zdroj: Archív pamětnice

Eva Bartošová, rozená Zendulková, se narodila 26. září 1930 v Brně ve smíšeném manželství. Matka Zdenka Zendulková, rozená Steinerová, byla židovského původu. V polovině 30. let se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec Stanislav Zendulka, inženýr ekonomie, nastoupil na místo úředníka. Všichni členové rodiny Steinerů byli od roku 1941 postupně deportováni do koncentračních táborů. Domů se vrátila pouze matka pamětnice a její bratr Oldřich, oba měli nežidovské partnery. Smíšené manželství Zendulkových rodinu dlouhou dobu chránilo před odsunem. Na podzim roku 1944 byl internován otec, prošel koncentračním táborem u Wroclawi, později byl přesunut do tábora pro židovské míšence v Bystřici u Benešova. V lednu 1945 byla Zdenka Zendulková deportována do Terezína, odkud se jí podařilo v květnu 1945 uprchnout. Rodiče čtrnáctiletou Evu Bartošovou uchránili před možným transportem tím, že ji nechali opakovat poslední ročník měšťanky. V nepřítomnosti rodičů se sama starala o dvouletou sestru Janu Zendulkovou. S rodiči se setkala v červnu 1945. Po válce vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1958 byl zatčen její otec a strávil dva roky v komunistickém lágru v Leopoldově. V Košicích na Slovensku s manželem Jiřím Bartošem pod vedením Ivana Šetlíka postavili pro nové biologické pracoviště Československé akademie věd (ČSAV) první prototyp venkovního kultivátoru pro pěstování řas. Později se s celou vědeckou skupinou přesunuli do Třeboně, kde založili Laboratoř pro výzkum řas, kde pracovali po zbytek života. Několik let žila a pracovala se svým mužem na Kubě. V roce 2023 žila Eva Bartošová v Třeboni se svou sestrou Janou Zendulkovou.